Mafia capital

20. Železná maska

Před patnácti lety

Ještě rozespalá, jsem oblečená v brnění, na hlavu si dávám helmici, kterou si připínám řemínkem. Zívnu, je na mě ještě brzo, promnu si obličej, abych se trochu probrala „Okamžitě přestaň! Musíš se soustředit. Je to důležité Viktorie!" křičí na mě můj děd. Kývnu, narovnám se, vezmu si od něj meč a zasunu ho do poutka.

Vyrazili jsme z garáže, auto řídí jeden ze strážných, děda se na mě otočí. „Jedná se o vysoký dům v Praze, je tam celkem pět ozbrojených mužů, nejsou moc nebezpečný, ale musí se eliminovat. Zvládneš to. Na celou věc máš hodinu. Jedná se o práci za půl mega." informuje mě a sleduje moji reakci, kývnu. Cestu nevnímám, soustředím se na to, co přijde. Jsem trénovaná, dokážu už teď zabít chlapy, kteří jsou o sedm let starší a mají zkušenosti, teď to vše musím využít. Dokázat že investovat do mé výchovy a výcviku bylo správné. Auto zastaví, podívám se na posledy na děda, kývnu, vystoupím.

Zvednu oči, prohlídnu si budovu. Klidně, nenápadně přijdu k vedlejší budově, najdu malý požární žebřík, vylezu po něm až na střechu. Budovy nejsou od sebe moc vzdálené, bude snadné přeskočit z jedné na druhou. Ustoupím tři metry a rozeběhnu se, odrazím se a doskočím na vedlejší budovu, musím zmírnit dopad kotoulem. Vyskočím na nohy. Rozhlédnu se, nikde, nikdo. Dojdu potichu ke dveřím, odemknu je šperhákem, vložím malé zrcátko, žádná výbušnina, nástraha ani hlídač. Vklouznu nenápadně dovnitř, zavřu dveře. Vtáhnu z pouzdra několik vrhacích nožů. Chci vyjít na chodbu, ale spatřím stín, zůstanu tedy tiše stát. Zpoza rohu vyjde muž, hodím po něm jeden z nožů, zabodne se mu do krku, chytne se za něj, ale než stihne vydat hlásku podříznu mu krk. Je těžký, ale tiše ho položím, s námahou ho odtáhnu do místnosti na úklid, zavřu dveře, další je na řadě. Jeden muž seděl na židli, ke mně zády, zastřelila jsem ho, ale to přilákalo jiného, vystřelil po mě, rychle jsem uskočila a opětovala palbu. Zvedl ruku k vysílačce, hodím nůž, ten se trefí přímo do jeho dlaně, zasyčí, znovu vystřelí. Cvak! Má prázdný zásobní, vyskočím a dvakrát ho trefím do prsou. Je mrtvý. Zbývá mi jen dva chlapy, kde jste. Jen vás zabiju, nic víc, slibuju.

Jedno patro, prázdný, jen zbraně v krabicích a několik sáčků kokainu, jdu dál, zase nic. Postupně procházím jedno patro za druhým, ale všude je klid a prázdno. Pokračuju, když si všimnu něčeho v jedné z místností. Zastavím se, otočím a pomalu do ni vejdu. Na stole leží rozbalená výbušnina, to se hodí. Sednu si, začnu pomalu, opatrně přidělávat drátky a časovač. Hotovou bombu, vezmu do ruky a přivolám si výtah, k mému štěstí je prázdný. Do středu položím bombu, vrátím se k jedné z mrtvol. S funěním a nadávkami ji odtáhnu do výtahu, stisknu časovač, mrtvého chlapa položím na ni. Přijdu k číselníku, zmáčknu tlačítko přízemí. A sama si vylezu na vrch výtahu, skočím na žebřík, čekám, až výtah sjede dolů. V prvním patře vylezu z výtahové šachty, seběhnu potichu schody. Škvírkou ve dveřích vidím, jak dva poslední muži stojí a sledují hlavní dveře.

Výtah cinkne, otevřou se dveře, jeden z mužů jde k mrtvole, něco zakřičí, ale přeruší ho ohlušující exploze. Odhodí ho to pár metrů, jeho tělo je celé popálené a spatřím i vyčnívající kovové šrapnely z jeho těla, převážně hrudního koše. Zaslechnu hlasy, chyba, má zbýt už jen jeden, ale slyším hlasy minimálně dalších dvou až tří mužů.

Vyběhla jsem ze dveří, proklouzla mezi nohama první muže, proťala mu šlachy na nohou, vyskočila na nohy a usekla mu hlavu. Hlava s duněním dopadla na zem, krev se rozprskla po podlaze, tělo spadlo, já rychle vyběhla, zastřelila dalšího muže. Zazní hlas a já se na něj podívám „Ale, ale. Kohopak tu máme? Malou krysu.". Muž, kolem třicítky, vysoký, dobře stavěný, míří na mě zbraní. „Ahoj. Jsem Smrtka a ty brzo mrtvola." odpovím, vystřelí, trefí mě do paže, ale já si přehodím zbraň do druhé ruky a postřelím ho. Zbraň si zasunu. Vytáhnu meč. Pořádně ho uchopím, přijdu k němu a usměju se. „Pozdravuj ode mne v pekle." Zašeptám mu, zvednu jeho hlavu a useknu ji.

Vyjdu z budovy, míří na mě sedm hlavní, když ale vidí, co držím, skloní je. V rukou mám dvě hlavy, hlavy Havranů, kteří se rozhodli vzepřít, tak jsem je zabila. Udělala jsem to, co nikdo nechtěl, to co nikdo nedokáže. Od té doby nejsem jen vnučka Dýky, ale Smrtka, obávaná mladá holka, které se teď všichni bojí.

Od toho dne je i mou součástí železná maska přes celý obličej, aby nikdo nevěděl, jak vypadám. Jakou barvu vlasů mám, jaká jsem, všichni znali jen masku, železnou masku.

Současnost

Sedím v jednom z horních salónků, křeslo je pohodlné, v krbu praská oheň a tak si užívám klid. Otevřu oči, sleduju, jak se paprsky ohně lesknou ve zlatavé tekutině. Vedle mě na stolku leží železná maska, jsou na ni zaschlé cákance od krve, od krve mých lidí. Porušili zatracené zákony a já je musela za to zabít. Jsem vytočená na samu sebe, smutná protože jejich rodiny přišli o otce, bratry, strýce. Nedali mi moc na výběr, porušili zákon, který zakazuje zabití civilistů, musela jsem to udělat, když ne já tak královna, nebo rovnou vládce.

Z myšlenek mě přeruší ťukání na dveře, otočím hlavou tak prudce, že se divím, že jsem si nic nezlomila. Služebnictvo ví, že si nepřeju být rušena, stejně i Ford. Zamračím se. „Odejeďte, hned." pronesu tvrdě, dost nahlas, aby mě ta osoba za dveřmi slyšela. Cvakla klika, to nemám opravdu ani chvilku klidu. „Ať jste kdokoliv, máte přesně třicet sekund se otočit a odejít, nemám zrovna náladu.". „To je škoda, doufal jsem, že na mě si ji uděláš." protne ticho Vladův hlas. Do hajzu, vyskočím na nohy, ukloním se. „Omlouvám se, netušila jsem, spletla jsem se. Nevěděla jsem, že jsi v Čechách.". Vlad se na mě usměje, pokyne mi, abych si sedla, udělám to. Napiju se ze skleničky, pod hořkostí alkoholu musím zkroutit tváře. „Rheo, nedělej ze sebe něco, co nejsi. Věděla jsi to, jen jsi to ignorovala. Tomu rozumím, vzhledem k tomu co jsi udělala, musela udělat." zašeptá, střelím po něm pohledem, sleduje mě. „Vím že by jsi na mém místě udělal to samé, to každý." Odpovím mu, lehce se na mě usměje, doufá, že mu to oplatím, zvedne mi tím náladu. Mýlí se, tohle nejde jen tak vrátit, jsou mrtví, jejich rodiny přišli o část příjmů, o rodiče, manžele. Děti a ženy o manželé, dostanou odškodné vyplácené pět let, ale i tak. Není to dost. „Zabili civilistu Rheo, nemohla jsi jednat jinak, než je zabít. Zákony mluví jasně, za zabití civilisty je čeká smrt. Raději ty než já, nebyl bych tak milosrdný.".

Vyskočím z křesla, hodím po něm už prázdnou skleničku. „Myslíš, že mi tvoje kecy nějak pomohou! Ne! Je to tvoje vina a ostatních vládců!" rupnou my nervy, přijdu k němu a uhodím ho. Bezmyšlenkovitě. Jeho hlava se otočí. V očích se mu nebezpečně zableskne. Levou nohou vykopnu, zablokuje mě, ale já ho uhodím pěstí přímo do nosu. Vyvalí se krev, vyhnu se jeho ráně a zasadím mu další do žeber. Vykopne, ale stihnu se vyhnout díky kotoulu, při vstávání ho nakopnu do zad, setrvačností spadne. Zablokuju ho díky chmatu z karate. „Cítíš se líp?" zavrčí na mě. Zasměju se, otřu se mu rty o ucho. Zašeptám mu do ucha „Ani nevíš jak. Brouku, už jsem ti řekla, že bys stál za hřích.". Vyhrnu mu svetr, líbám ho na jizvy na zádech, nevynechám ani jednu, odměnou my jsou jeho vzdechy. Lehce se nadzvednu, otočí se. Vezme moji hlavu do dlaní, políbí mě. Jeho polibky jsou hladové, jako by mě chtěl sníst. Surově uchopí moje vlasy do ruky, zatáhne, zakloním se, má tak přístup k mému hrdlu, hravě mě kousne do krku. Vezme moje kalhoty a stáhne je, já to samé udělám s jeho. Vzdechnu, když ucítím jeho celou délku v sobě. Vyhrne mi halenku, podprsenku odhodí, moje bradavky získávají plnou pozornost jeho rtů. Jsou tak teplé. Nechám se unášet opojením, které mi tak velkoryse nabízí.

Vydávám další díl Mafia capital!!