Mafia capital

14. Hry

Ještě jednou si utáhnu culík, nepotřebuju, aby mě uprostřed boje cokoliv rozptylovalo. Zavrtím hlavou, protože tohle všechno je naprosto hloupý nápad, takhle se předvádět. Utahuju si chrániče na lýtkách. Na předloktí mám utažené dostatečně. Ještě si zkontroluju zbraně, meč u boku, nože na pásku a lýtkách, jehly na předloktí. Jsem připravená. Z dálky ke mně doléhá křik a tleskání diváků.

„Dámy a pánové! Vítejte na letošních prvních hrách! Zase po roce uvidíme odvážlivce v naší aréně. Mezi našimi baviči a tedy soutěžícími jsou Ivan a Elena z Rumunska, Matěj a Viktoria z Českých zemí, Dalibor a Lena ze Slovenska, dvojčata z Polska, Marek a Karolina z Ukrajiny, Anna spolu s Paulem zastupují Moldavsko, Dorota a Imre Horthy jsou z Maďarska. Zaslouží si potlesk!" uvaděč tedy moderátor her je už nám mafiánům známý Albert, který hry uvádí každý rok. Spolu se svým takzvaným parťákem vyjdeme za bouřlivého potlesku do světel reflektorů. Zamáváme. Každý mafián tenhle den prožívá ať už u televize, přímo v aréně nebo jako divák. Rozhlédnu se po svých protivnících. Jsou klidní, uvolnění jako já. Nadechnu se, všude je cítit pot a střelný prach.

Pamatuju si, jak jsem vždy milovala hry, ten adrenalin, ta nevědomost jestli přežiju nebo ne. Zaslechnu moderátora, jak představuje každého z nás, pronáší o nás krátký proslov, aby seznámil diváky, tedy civilisty. „Velmi rád bych zde opět přivítal Viktorii Rheu Kopeckou, která se vrátila zpět. Otázka je, v jaké je formě. Sice má za sebou už desítku her, z toho osm výher, ale byla dlouho dobu pryč. Necháme se tedy překvapit. Hodně štěstí drahá Smrtko." Pronese, vidím, jak se na mě kamery zaměřili. Moje rty se zkřiví do krutého úsměvu, lehce zamávám. „Prosím, jděte na svá místa. Hry brzo začnou!". Jen to prodej, hezky z toho udělej show pro všechny. „Dnešní hry jsou speciální, organizátoři si dali pěkně záležet na obtížnosti arény, uvidíme, co si všechno připravili." Zazní ještě jeho hlas. Zavřu oči, nadechnu se, jsem připravená, vytáhnu z poutka meč, pořádně ho uchopím. Lehce se předkloním, čekám. „Tři! Dva! Jedna! Hry jsou zahájeny!" vykřikne do mikrofonu Vlad, jako vládce hry odstartuje. Vyběhnu, arénu tvoří labyrint, opravdu skvělé, pomyslím si. Každý ze soutěžících má svůj vlastní vstup, který se ale hned zavře. Moc se nerozhlížím, nemám na to čas. Lehce zpomalím, čeká mě toho ještě hodně. Odbočím doleva, pak hned doprava. Připadám si jak křeček v kolečku, jen tak se stihnu vyhnout plamenu, který na mě vychrlil po celé délce chodby v oblasti pasu. Ležím na zemi jak placka, cítím nad sebou žár. Tohle je rozhodně novinka! Začnu se plazit dál, doufajíc, že ten oheň vypnou. Zalezu za roh, zde oheň končí. Zvednu se, ukážu vztyčený prostředníček do první kamery. Vím, že se diváci rozesmějí. Zasměju se, konečně se pořádně bavím.

Po prvním nezmaru kdy jsem špatně zabočila do slepé uličky na mě čekalo překvapení, ukrajinská dvojčata na mě čekali, usmívali se. Jasně už dvakrát jsem je z her vyřadila. „Ahoj." Pozdravím je, jen tak se vyhnu Markově sekeře, Karolína ta svině na mě vystřelila, ale já uhnula její kůlce snadno. Kopla jsem Marka do kolene, sekla ho do levé ruky. Víc jsem nestihla, musela se stáhnout, protože Karolína po mě zase vystřelila. „Ty mě už pěkně sereš." pronesu jejím směrem. „Nápodobně." zavrčí na mě, máchnu mečem, nestihne se uhnout, trefím její pažní tepnu. Marek se rozmáchl, jeho sekera se mi zasekla v chrániči na předloktí, trhla jsem rukou k sobě, dala Markovi hlavičku. Námahou jsem zasyčela, vytáhla levou rukou nůž z pouzdra a podřízla mu krk. Mrtvý Marek se skácel k zemi, jeho dvojče na něj zůstalo vyjeveně hledět. Vytrhla jsem si sekeru z chrániče, rozmáchla se a oddělila Karolíninu hlavu od těla. „Mrcho." Plivnu vztekle na její mrtvolu. Nečekám, rychle běžím pryč. Nesmím moc dlouho zůstávat na jednom místě. Nelituju toho, byly to rychlé smrti.

 

Už pět minut bloudím v bludišti, občas zaslechnu křik bolesti a hrůzy. Zastavím se. Mezi mnou a další cestou je metr dlouhá propast, chytré. Sakra! Vrátím se o pár kroků zpět, rozeběhnu se. Přeskočím propast, rozhlédnu se. Tohle mě už vůbec nebaví. Zastavím se. Rozhlédnu se, pozorně sleduju své okolí, něco mi tu nehraje. Zaslechnu těžké kroky. Někdo se blíží, schovám se za roh, čekám. Ivan kolem mě proběhne, ale pak se zastaví a hodí po mě několik vrhacích nožů, jen tak tak se jim stíhám vyhýbat. Páni, je vážně dobrý, to se musí nechat. Snažila jsem se ho vyprovokovat „Víc neumíš, Rumune.". Vytáhl ze svého poutka tomahavky, tohle bude rychlé. Buď přežije on, nebo já. Upřímně jsem ještě mladá na umírání, nechci se vidět se svou jmenovkyní Smrtkou. Zaútočil, je rychlý, díky meči a chráněnému předloktí mám ještě hlavu na svém místě. Tak, dost! Konec her, udělám hvězdu, patou protivníka udeřím do brady, zuby mu cvaknou o sebe, vytáhnu z opasku zbraň a dvakrát vystřelím. Prásk! Prásk! Jedna kulka zasáhla hlavu, druhá srdce. Kapky krve mi dopadají na obličej i oděv. Zamrkám, abych se zbavila krve z řas. Hlavně si vynadám, střelná zbraň dělá velký hluk, přiláká pozornost ostatních protivníky. Rozeběhnu se, zase jsem se ztratila, nevadí, vím, že jsem blízko středu bludiště, tedy blízko vyhlídkové věže, to mohu využít. Soustřeď se, mysli. Podívám se na strop, moment, tady strop není. Bludiště má dvě podlaží! Ty svině!

Všimnu si jedné tyče, která slouží jako úchop pro kameru, pošlu s úsměvem do kamery úsměv, vyhoupnu se na tyč. Z ní skočím na rám výklenku. Zapřu se pažemi, vytáhnu horní část těla, pak přehodím nohu přes rám. Zbytek těla dostat do druhého patra byla hračka. V druhém patře jsem potkala Dorotu s Annou, k mému překvapení spolupracovali. Dali mi holky dost zabrat, ale nic co bych nezvládla. Dorotě, chudince jsem zlomila vaz, Anna mi po několika dobře zasažených ranách podlehla, na památku jsem ji noži přišpendlila k podlaze. Zbývalo ji tak možná pár minut, než vykrvácí, dobrá tak minutu a půl než umře. Neříká se mi krutá mrcho bezdůvodně. Zabočila jsem, konečně. Naskytl se mi výhled na Matěje, který zrovna zastřelil roztomilou Lenu. „Ahoj. Kdo ještě zbývá?" zeptala jsem se ho, když jsem k němu došla. „Čau. Nikdo. Dvojčata jsem sejmul před dobrou půl hodinou. Nenapadlo mě, že by bludiště mohlo mít dvě patra. Byla to fakt makačka. Paul s Annou zabili Dorotu, ty pak zabil Irme. Strašně řvaly. Dvojčata zabili Irmeho, myslím, že ho rozsekali. Pak jedno z dvojčat si nedalo pozor a skončilo jako oběť ohně v chodbě. Naše roztomilá Lenka zabila zase to druhé...". Napřáhla jsem se a vrazila mu meč šikmo do břichu, skrz plíce do srdce, ven mezi žebra. „Odpust, ale v téhle hře je jen jeden vítěz. Já." zašeptám mu do ucha, jeho oči jsou vykulené šokem. Nečekal to, z úst mu začala vytékat hustá krev. Vysunula jsem z něho meč, jeho ruka dopadla na moje rameno. Objala jsem ho, opatrně ho pokládám na zem. Smutně se usměju, nadechnu se.

Stojím nad Matějovou mrtvolou, z meče mi stále kape krev. Podívám se do čočky kamery. Nechám v očích planout oheň hněvu, ale zase ho schovám. Vezmu si konec Matějovy nohavice, utřu si do ní meč od jeho krve. Zasunu ho do pouzdra. Pomalu jdu zbytkem bludiště k východu. Nemrzí mě ani jedna smrt, proč taky, jsem prostě lepší, mazanější než ty mrtvoly za mnou. Matěj udělal tu chybu, že zapomněl, kdo jsem. Podcenil mě, jako ostatní, možná jsem byla pryč, ale teď když tu jsem, zpět, je načase přivítat novou Smrtku, lepší, krutější. Vyjdu z bludiště, všude okolo mě stojí mafiáni a pár civilistů, tleskají mi.

Zářivě se usměju, lehce zamávám. Přijde ke mně jedna ze služebných a podá mi zlatý plášť, obléknu si ho. Zlatý plášť je pro vítěze, šedé pláště jsou pro ty, kteří přežili, ale nedokončili hry. Dnes si šedých plášťů obléknou jen tři mafiáni. Přijde ke mně Vlad, usmívá se. Nejspíš je sám se sebou spokojený, protože všem ukázal, kdo jsem, nikdo se už nebude mýlit, nebo ptát, zda jsem opravdu zpět. Tyhle hry jsou jasnou zprávou, Smrtka je zpět, lepší než kdy dřív. „Je čas na oslavu, pro naši výherkyni!" zakřičí radostně vládce, obejme mě kolem ramen a vede vstříc novinářům a hostům.