Mafia capital

13. Zlato, diamanty a informace

Uběhlo už půl roku, ten čas strašně letí, ani nevím, jak to mohlo tak rychle utéct. Zrovna je večer, jdu se svými přáteli do klubu v Trutnově. Před klubem se tvoří fronta civilistů, kteří chtějí zažít noc obklopeni mafiány, zatancovat si a opít se, uniknout z reality. Zrovna se směju něčemu, co mi říká Monika, když na mě někdo zavolá. Otočím se, usměju se na pár novinářů, s přáteli jim zapózujeme, nasadíme dokonalé úsměvy. „Viktorie!" zavolá na mě někdo z davu. Jen stěží se ovládnu, abych neprotočila očima. Ohlédnu se, ve frontě, ve předu stojí nějaká žena, stejně stará jako já. Zamrkám, snažím se její obličej přiřadit. „Promiňte, známe se?" pronesu zmateně, žena na mě chvíli hledí, pak zatřepe hlavou. Fuj, je jako pes. „Jo, pamatuješ, Tereza, chodili jsme spolu na základku. Byly jsme dobré kamarádky." snaží se mi pomoct. Zvednu obočí, nakloním hlavu, vybavuju si obličeje svým bývalých spolužáků. Ano, tady ji máme, chodila na ekonomickou školu, pak byla bez práce. „Jasně, ahoj." pronesu k ní, ale otáčím se, protože moji přátelé chtějí jít dovnitř. „Víš, napadlo mě, když jsme kamarádky jestli by jsi mě neprotáhla dovnitř.". „Nerozumím. Ty si myslíš, že protože jsem s tebou chodila do jedné třídy devět let tak to něco znamená? Tak to nefunguje, zlato." Můj hlas zní arogantně. Tereza na mě vykulí oči a otevře ústa, usměju se, chová se tak nemožně. Zamávám na ni, projdu kolem vyhazovače, zastavím se. „Tome, tu holku pošli na konec řady. Ať si počká.".

Vstoupím dovnitř, mí přátelé již na mě čekají, projdeme chodbou do velkého sálu, který je zahalený mlhou, hudba nám trhá uši, světla nás nutí zamrkat. Společně ruku v ruce jdeme do VIP sekce, kam si sedneme. Hned si objednáváme pití. Večer plynul, bavili jsme se jako nikdy, pili, tančili, smáli se. Užívali si krásného večera, krátce nad ránem jsem se vrátila domů, jen s obtížemi jsem si sundala své lodičky na vysokém podpatku. Narovnám se, jedna ze služebných už ke mně pospíchá. „Dovolte, pomohu vám.". „Jen vezmi ty boty, to je pro dnešek vše. Zvládnu to. Něco co potřebuje nutně vyřídit?" pronesu jejím směrem. „Nevím, slečno, ale stavil se zde pan Ford, nechal vám nějaké věci v pracovně." Odpoví mi pokorně, věnuju ji úsměv, vydám se tedy do pracovny. Otevřu dveře, rozsvítím, usednu do křesla, vezmu si první papír, přečtu ho, pak si ho dám stranou, šáhnu pro další. Zívnu. Asi budu potřebovat kávu. Bude to opravdu dlouhý večer.

Probudilo cvaknutí, trhla jsem sebou a namířila na dveře zbraní, Ford na mě kulil oči a držel ruce nahoře. Složím zbraň, zamrkám, rozhlédnu se. Musela jsem usnout. Promnu si obličej. „Zase jsi spala u práce, měla jsi jít lehnout. Jen tak mimochodem, její veličenstvo tě za dvě hodiny očekává u sebe.". „Aneto! Doneste mi kafe, jídlo, hlavně prášek proti bolesti hlavy!" křičím na služebnou, která je jistě někde poblíž. Ford si sedne naproti mně, prohlíží si mě. „Co? Mám někde šminky, nebo otisk něčeho?" zeptám se ho, zatím co se protahuju. Jsem celá zlámaná od spaní v křesle. Ford zavrtí hlavou, usměje se na mě. „Vypadáš sice hrozně, ale vzhledem k tomu kde jsi strávila noc, bych řekl, že dobré.". Odfrknu si, přejdu do malé koupelny hned vedle, smyju ze sebe make up, rozčešu si vlasy, stáhnu je do vysokého culíku, stáhnu ozdobnou gumičkou, vyměním si náušnice. Hned vypadám jinak, ještě musím vyřešit oblečení. Spatřila jsem hnědý rolák, černé kalhoty s vysokým pásem, k tomu hnědé sako, našla jsem k tomu bílé lodičky a stejně barevnou kabelku. Dokonalé! Provedla jsem rychlou hygienu, pak na sebe natáhla oblečení, vylezla z koupelny za rekordních deset minut hotová. Na stole byl podnos se snídaní, croissant, ovoce, šálek teplé kávy, sklenička vody a prášek. Usměju se, sednu si a začnu rychle jíst, abych to stihla, pokud mám být za dvě hodiny u královny.

Bolest hlavy vystřídala, nevrlost. „Kotě, tohle je pro tebe, volá ti hrabě King z Anglie, prý je to naléhavé." pronese omluvně Ford, natáhnu k němu ruku, vloží mi do ní telefon. „Dobré ráno hrabě King.". „Mám tu problém, potřebuju informaci, vím, že nebude levná, jsem ochoten za ni zaplatit dva miliony. Co víš o nové dodávce marihuany z Afganistánu?". Zamyslím se, to je hodně peněz, víc než bych chtěla, ale když mi je nabízí. „Dobrá, za patnáct minut budou na účtu, pak vám to sdělím.". Neuběhne ani pět minut a cinkne mi oznámení v tabletu, podívám se, je rychlý. „Dobrá, oceňuji vaši rychlost. Dodávka má proběhnout za hodinu, tedy v osm hodin ráno místního času. Dva řidiči, střídají se po deseti hodinách, mají ozbrojený doprovod, patnáct mužů, celkem. K tomu dron. Jako bonus vám dám přesné informace o trase. To je tak vše.". Pošlu mu informace emailem. Rozloučím se, miluju svoji práci.

Podívám se na hodinky, je už dost hodin. „Forde, doprovodíš mě ke dvoru. Pamatuj oči a uši na stopkách." připomenu mu. Řidič na nás už čeká v autě, nasedneme a vyrážíme. Zavřu na chvíli oči, nechám svoji mysl vyprázdnit, abych si opravdu odpočinula, i když jen pár minut.

Otevřu oči, vjíždíme akorát na nádvoří. Zastavujeme, řidič oběhne auto, otevře mi dveře. Vystoupím, ještě se rychle domluvíme ohledně odjezdu. Ford jde vedle mě, potkáváme služebnou, která mě doprovodí k malé jídelně, rychle se rozhlédnu, je tu nějak moc velký klid. Normálně je u dvora patnáct až dvacet hrabat nebo obyčejných mafiánů. Pokrčím rameny, služebná otevře dveře, pokyne nám, abychom vstoupili.

Ukloníme se. Všimnu si, že vedle Marie sedí Vlad, ale to jsem věděla díky informátorovi. „Posaď se Viktorie." Zazní Vladův hlas. Kývnu, sednu si. „Můžeš jít, tvá přítomnost není zapotřebí." Pronese tentokrát směrem k Fordovy, ten ale udělá dva kroky k vládci. Nechce se mu odejít. Vlad se zamračí. „Viktorie." jeho hlas je jako bič. „Forde. Mohl bys prosím počkat na chodbě. Kdyby něco zavolám tě." Propustím ho, Ford se na mě podívá, ale kývne, velmi pomalu se ukloní, provede složité gesto rukou. Podívám se na ty dva, Vlad sedí v čele stolu, královna Marie vedle, tak jak se sluší. „Můj pane, vaše veličenstvo." pozdravím. „Dost. Slyšel jsem, že plníš velmi svědomitě své povinnosti. Civilisté tě mají rádi, jsi přímo miláček veřejnosti. To je dobře.". Povytáhnu obočí, kam tím míříte můj vládce. „Děkuji, můj pane. Dělám jen to co je v mých silách.". „Nepozval jsem tě sem, abych tě jenom chválil a zvyšoval ego. Jsi tu z mnohem podstatnějšího důvodu.". „Samozřejmě.". „Koncem měsíce vyhlásím hry. Chci, aby ses jich zúčastnila za svou zemi. Tentokrát se to ale bude vysílat v televizi, hezky živě. Civilisté si zvykli, začínají mít nás i ve většině případů rádi. To je pozitivní popularita, kterou musíme za každou cenu udržet. Konkrétně ty ji musíš udržet.". „Dobrá, rozumím. Co s tím hry mají společného? Co s tím mám společného já?". „Ty moje milá se jich zúčastníš.". „Velmi si vážím té nabídky, ale musím odmítnout." V žádném případě se jich nechci zúčastnit, to je minulost, hry mám už za sebou. Nemůžu se jich zúčastnit, znovu už ne. Nikdy! „Rheo. To není žádost.". „Vrátila jsem se, protože jsi mě o to požádal. Jsem tváří mafie, kvůli své rodině. Zapojit se do her. Her, které se až příliš podobají turnaji, nemyslíš. Pamatuješ si to? Já ano.". Jen ať si vzpomene na to, jak jsem mu zabila sestřenici, na to jak jsem na turnaji zabíjela. „Dobrá, řekni si, co za to chceš.". „Vím, že máš rumunské královské rubíny, dva z nich chci, pak dvě malé cihličky zlata." Je to možná troufalé, ale můžu si o to říct, ví to. „Máš to mít. Připrav se na to, za tří týdny začnou. Velmi rád tě opět uvidím v akci." věnuje mi úsměv, je tak pozorný, že se mi chce z toho zvracet. „Pokud to je vše?" zašeptám, už chci odtud pryč. Hajzl jeden, co si o sobě myslí, nemůže si sem jen tak přijít a žádat o tohle, ale nevadí, ráda se předvedu, mám ráda, když můžu bojovat se sobě rovným, mí soupeři ve hrách budou pro mě pravými soupeři. Poslední měsíce se až příliš nudím. Zase bude nějaké vzrůšo. Je zvrácené, že se na to těším, i když vím, co bude následovat. Jak se budu pak cítit, jak se budu sama sebe štítit.