Mafia capital

29. Zkouška

Poté co se vládce omluvil na své povinnosti, opustil nás, jsem požádala první služebnou, která měla volné ruce, zda by mě nezavedla do knihovny. Ta s úsměvem, pokývla, dovedla mě do knihovny, stručně mě seznámila s chodem knihovny. Vděčně jsem se na ní usmála, zapamatovala si i její jméno. Přistoupila jsem k polici a prohlížela si tituly knih. Vytáhla jsem si dvě knihy, dějiny Rumunska, etiketa na dvoře pro pokročilé. V průběhu čtení jsem si skopla podpatky a dala si nohy na vedlejší židli. Začetla jsem se, že jsem téměř nepostřehla, že někdo vstoupil do místnosti. Dělala jsem jako by nic, sundala si ale jednu nohu ze židle, sundala si lodičku, posunula ji k sobě blíž. Osm metrů, pět, tři. Už zbývalo jen pár metrů, popadla jsem botu a otočila se, ve stejnou chvíli jsem byla čelem k protivníkovi. Moje levá ruka s botou, jen o pár milimetrů zastavila před okem Vlada. „Do hajzlu, kolikrát ti to mám říkat, nepliž se za mnou. Mohla jsem ti ten podpatek zarazit do mozku a ty umřít. Kdo by pak vládl za tebe?" prsknu naštvaně, obouvám si lodičky na nohy. „Třeba ty?" věnuje mi svůj úsměv. Zamrkám, nečekaná odpověď. „Nebuď hlupák, oba víme, že už to nechci dělat. Všichni jenom podlézají, hrají si na nejlepší přátele, spojence, ale ve skutečnosti čekají, až polevíš, aby ti mohli bodnout nůž do zad. Převzít tvé místo.". Upravím si dlaněmi šaty, otočím se, zavřu všechny knihy, vezmu je do náruče. Chci mít aspoň nějakou bariéru. „Mohu?" zašeptám, lehce kývnu na police za ním. Ustoupí, rychle vracím knihy zpět na svá místa. „Myslela jsem, že máš hodně práce. Nespíš ne." popíchnu ho. „Ty jsi také měla čas na své hosty. Navíc jsem většinou myslel na jednoho mého konkrétního hosta. Malá, blonďatá, s drzou pusou, ale zato vychovaná, milá, nebezpečná, že se před ní krčí celý svět." zašeptá mi u ucha.

Vezme mě pod zadkem, vysadí na stůl, políbí mě, saje moje rty. Prsty dráždí moji bradavku, až téměř bolí. Druhou mi hladí na stehně, vyjede výš, je překvapen, když ucítí jen tenoučkou látku mých tang. Dá je stranou a vsune do mě bez nějaké předehry dva prsty. Tiše vyjeknu, ale za to mě zatahá za vlasy. „Tiše, nechceš přeci, aby nás někdo rušil." jeho dech mě zalechtá na tváři. Poslušně zavrtím hlavou. Pohybuje prsty zručně, ví, co mám ráda, ví jak na mě. Během pár chvil se prohnu v zádech, slastně zakloním hlavu, ústa otevřená, moje vagína v orgasmu drtí jeho prsty. Vytáhne je a pak si je strčí o ústa, spokojeně je olízne. Vypadá jako kocour, který slízl smetanu a ještě byl za to pochválený.

Zatřepu hlavou, odstrčím ho. „Děkuju. Ale tohle už nikdy nedělej. Ne dokud tu jsou ostatní. Není to vůči nim fér." pronesu rozteopaným, hlasem. Přitisknu si nohy k sobě, seskočím ze stolu, uhladím si vlasy i šaty, odcházím pryč. „Zatím můj pane." pronesu, ukloním se a prchám pryč. Cestou ke svému pokoji potkám Vasilisu, bohu dík, nebo bohu žel, nevím, mě doprovází, v pokoji si sedne na pohovku. „Víš, že mi teď připomínáš svou babičku. Sedíš přesně jako ona." podotknu. To Vasilisu postrčí, sedne si jinak, nerada vypadá jako Elena. „Takže jak se ti tu zatím líbí?" začne Vasilisa. „Ano líbí. Jsem ráda, že některé věci se nemění. Rumunsko mi jistým způsobem chybělo." odpovím diplomaticky. Najednou Vasilisa vyskočí na nohy, jako by ji někdo zatahal za provázky. „Pojď, máme práci." zaševelí, když jde směr chodba. To snad ne, Olena chce své budoucí snachu vyzkoušet, teď ale jak.

Sál je opět plný dívek ze selekce, jsou ustrojené podobně jako já. Na stupínek byl přinesen trůn pro Vlada, vedle něho stojí Klaus. Zazní trubka, všichni se ukloníme, do místnosti vejde Vlad, klidně kráčí k trůnu na, niž si sedne. Zatnu zuby, ten jeho samolibý úsměv mě vytáčí. Zatnu pěsti, zase je uvolním, máme dovoleno se narovnat. Místo abych se dívala na vládce, se dívám za jeho rameno na jeho rodinu. „Sešli jsme se zde, abyste složili první zkoušku, nebo test, jak chcete. Každé z vás položím otázku, vy odpovíte. Budete mít první část za sebou, pak bude následovat zbytek. Začneme." Jeho hlas se rozléhá, všechny dívky, kromě mé maličkosti začnou šeptat mezi sebou. Ohlédnu se, jsou tak hloupé, tím ho popudí. Zazní první jméno, ptá se na historii a tradice Rumunska, mafie, základní zákony, etiketu. Většina projde, jen chudinky tři civilistky ne. S pláčem a omluvou odcházejí, ještě dnes odjíždějí zpět, domů.

Nakonec přijde druhá část, každou z nás postaví před mladého mafiána. Je ozbrojený nožem. Náš úkol je ho zneškodnit, nebo zabít. Sleduju, jak dívky z mafie je zabíjí, jiné rychle, některým to trvá. Civilistky mají s tím problém, nikdy nikoho nezabili, ale přece se překonají a zabijí ho. Zbydu jako poslední. Podívám se na Vlada, pak na Olenu. V mých očích se nebezpečně zableskne. Pomalu přijdu k chudákovy, kterého mám zabít. Je zdravý, ne hubený, ale ani svalnatý. V jeho tváři poznám, že je velmi dobrý, ale já jsem lepší. „Fajn. Jak chceš zemřít. Dám ti na výběr. Ti před tebou ho neměli." pronesu k němu a uculím se jako školačka. Zhoupnu se na nohách. Začnu si broukat svou oblíbenou písničku. „Zabiju tě děvko!" zakřičí na mě, vrhne se na mě. Šíleně se zasměju, vyhnu se mu, ale zasadím mu kolenem ránu do žaludku. Začnu si podpatkem podupávat melodii. Vyhnu se jeho ráně pěstí, zkroutím mu ruku, vypadne z ní nůž. Vezmu ho a přejedu mu symbolicky po krku. „Mrtvý." řeknu se smíchem. Ráda si hraju, teď mám k tomu příležitost. Naštve se, ožene se po mě, praštím ho pěstí do nosu. Křup! Vyvalila se krev. Skopnu si boty, jednu z nich si vezmu a při otočce mu ji vrazím do zad. Muž zavyje bolestí, jednou rukou se o mě ožene, ale druhou se snaží podpatek vytáhnout. Marně. „Můj pane, jak ho mám pro vás zabít?" zeptám se, zatím co sleduju svou oběť. „Nevím, nechám to na tobě. Moc dlouho si s ním, ale nehraj." odpoví mi Vlad. Kývnu. Skočí po mě, hvězdou se přesunu k noži, ten vezmu a bodnu ho, tahem ho vykuchám. Vrazím mu ruku do břicha, vydá to nechutný cachtaví zvuk. Ušklíbnu se, muž se dívá šokovaně na své břicho. Nahmatám střevo. Useknu ho, obtočím jím jeho krk, škubnu, přehodím si ho přes záda, zlomím mu jeho vlastním střevem vaz. Slyším, jak někdo ječí, brečí. Divoce se otočím, ještě s nožem v ruce.

Zbytek soutěžících se krčí u sebe, šokovaně mě sledují, přesněji nůž. Zavřu oči, spustím ruce podél těla. Snažím se uklidnit, nemůžu zabíjet dál. Není koho. Otevřu oči, podívám se na své lodičky, které jsou teď už k ničemu. Byly drahé, moje botičky. Přijdu k jeho hlavě, useknu ji, sice mi to nožem trvá, ale podaří se. Zvednu ji na svoji úroveň, pomalu ji donesu až k trůnu, kde ji položím na předposlední schod. Ukloním se, nůž položím vedle hlavy. Pomalu couvám zpět. „Pro dnešek to stačilo, večeře vám bude odnesena do pokojů. Můžete jít." řekne Vlad.