Mafia capital

23. Nátlak

Její veličenstvo Marie Anna si mě pozvala na pozdější snídani, je to dlouho co jsme spolu strávili nějaký čas bez zábran etikety. Klapání vysokých podpatků mých bot se rozléhá chodbou, mile zdravím dvořany a hrabata. Služebná otevře dveře do menší jídelny v prostorách blízko komnat královny. Vejdu, vyseknu mírnou poklonu, má kamarádka se zasměje a vyzve mě, ať se posadím, úsměv ji oplatí. „Ty ne." pronese směrem k Fordovi. „V pořádku, počkej na mě venku." Propustím ho, tohle místo je zrádné, ale pokud se umíte pohybovat a vyznáte se, dvůr se pro vás stane krásným místem, plným informací, kontaktů a spojenců. „Proč jsi mě nechala zavolat?" zeptám se rovnou, otevřou se dveře, projde jimi vysoký muž, muž kterého znám. Vlad, obě rychle vstaneme, hluboce se ukloníme. Přijde mi jako bych v jednu chvíli přestala dýchat. Díky vědomí toho, že mám na obličeji masku jsem klidná, přesto že zná moji tvář, nechci, aby Marie měla jenom podezření o tom, že vládce tuší kdo jsem. „Můj pane." proneseme najednou. Lehce se usmějeme. „Prosím, posaďte se. Služebná, dones nám kávu a něco sladkého k tomu. Děkuju." zazní jeho hlas místností, lehce téměř nepatrně se otřesu. „Vítej, můj pane, jsme poctěny tvojí návštěvou." Započnu formality já, přestože by měla Marie, ale ta je tak otřesená, že na to jistě ani nemyslí. Vladovi cukají koutky, je pobavený, že nás obě vyvedl z míry. „Když už jsem tu, začneme.". „Pane? Vaše veličenstvo?" zeptám se, jsem lehce znepokojená, vůbec nevím, proč tu jsem, jaký důvod je mé návštěvy zde, ale oni dva to zřejmě moc dobře vědí.

Služebná přinese kávu a zákusky, lehce se ji třesou ruce. Nevím, jestli ze mě nebo z Vlada, jen tak tak nerozlije kávu někomu do klína. Sleduju Vlada, každou jeho mimiku, každý pohyb svalu. „Drahá, s vládcem jsme vedli diskuzi ohledně tvé budoucnosti. Tvé budoucnosti pro království, pro budoucnost jeho území." začne Marie. „Tím myslíte mě provdat. Za blízkého příbuzného jiného vládce. No na výběr moc není. Jistě to nebude nikdo z Romanovců, zbývá tedy de Loire, nebo Španělé.". „Vidíš, řekl jsem, že to pochopí.". „Ano to řekl, pane, ale taky jste nezmínil žádné konkrétní jméno.". „Správně, neřekl. Máš na výběr drahoušku. To je ode mne velmi velkorysé. Dostal jsem mnoho nabídek o tvoji ruku, od hrabat po krále. Je to až úctyhodné jaké velké rody tě chtějí začlenit do svých řad.". Našpulím rty, ne že by to mohli vidět, ale i tak nesdělují mi nic nového. Dříve nebo později by k tomu došlo.

„O mém případném sňatku rozhoduje nejstarší rodu, tedy Robert.". Vlad se zasmál, je to nebezpečný smích, ten většinou přichází, když se rozhoduje jak někoho mučit. „Jsem ráda, že jsem tě pobavila." ironie přímo odkapává z každého mého slova. „Pozor na jazyk zlato. To, že mám rád, když s ním děláš jisté věci neznamená, že tě o něj nepřipravím, pokud budeš drzá.". Trhnu hlavou, nečekané, odhalil, že jsme kdysi spolu něco měli. „Robert už o tobě dále nerozhoduje. Rozhodl jsem se na tebe vyhlásit regent.". „Co?! Vyhlásil jsi na mě regent!" právě ve mně přetekl pohár trpělivosti, je veliký, opravdu, ale teď přetekl „Jak se opovažuješ! Bojovala jsem za tebe, tvé lidi, zabíjela a manipulovala! Nemáš žádné právo!". „Dost! Rheo, stačilo!" zvýší na mě hlas Marie. „Ne, ty v tom jedeš s ním!" nedám se už zmást, vstanu, na oba kývnu.

Odcházím, ale něčí ruka mě popadne za rameno, otočí, tvrdá pěst mě uhodí do čelisti. Zamrkám, ustoupím. Vlad mě dal právě pěstí. Ten zmetek. Moje ruka vystřelí, abych mu to oplatila, ale zastaví se jen pár milimetrů od jeho tváře. Uvnitř mě teď bojují dvě strany, jedna, která by ho nejraději zmlátila do kuličky, pak ta druhá, která přemýšlí a kalkuluje všechny možnosti. Zavřu oči, nechám zvítězit tu správnou, rozum. „Omlouvám se. Můžeme pokračovat." zašeptám, Vlad stojí blízko, vím, že mě slyší, nepatrně kývne. Otočí dlaní, opatrně do ni vložím svou ruku, vede mě zpět na místo. Cítím, jak má napnutý každý sval, čeká můj útok, ten nepřijde. „Nenechala jsi mě domluvit drahá, máš čas do jednoho měsíce, zde máš seznam možných budoucích manželů. Projdi ho, dej mi vědět.".

Nevrle pochoduju chodbami, všichni hrabata mi jdou raději z cesty. U auta už vychladnu, Ford mi otvírá dveře, když zahlédnu pohyb. Otočím hlavou, Vlad. Kývnu, nasednu do auta, on do něj vklouzne za mnou. Celou cestu mlčíme, jsme až moc naštvaní, nebylo by dobré začít se hádat teď. „Mohl jsi mi o tom aspoň říct. Pokládám tuhle informaci za podstatnou. Velmi podstatnou." začnu, kašlu na to, jestli se s ním pohádám nebo ne. „Neřekl jsem ti to, protože jsem věděl, jak budeš reagovat. Jen mimochodem, všechen tvůj majetek a državy patří tobě, ne mě. Jde mi jen o tebe. Ten parchant Robert, nemá žádné právo se tě ani dotknout. Straší tvé rodiny, nebo ne, za to jak se k tobě choval by skončil v Rumunsku mrtvý.". „Takže ti mám vlastně poděkovat? Na to zapomeň.". Auto zastaví, Vlad vystoupí, přijmu jeho pomoct při vystupování, jdeme oba dovnitř. Cítím jeho dech na zádech, když jdu do svých pokojů. Železnou masku odepnu, hodím ji na skříňku. Sundám ze sebe šaty, rozepnu si podprsenku, kalhotky někam odkopnu. Slyším šustění, také se svléká. Vstoupím do sprchového koutu, nechám na sebe dopadat vodu.

Vlad stál u dveří sprchy, oči upřené na ni, dlaně stisknuté v pěst. Otevřel dveře sprchového koutu a vlezl dovnitř. Mohla jsem mu říct, ať vysmahne. Ale nemohla to vyslovit. Ani on ne.

Prudce ji k sobě přitiskl a políbil ji, stejně vztekle, jako se k ní choval v autě. Teď to bylo jedno; byla stále plná vzteku, jako on. Byla tak šťastná když ji k sobě tiskl, drtil ji ramena v rukách, rty dobývající ty její, dlaně hladící po hýždích, cítila jak je vzrušený. Lehce ustoupil, vklouzl dlaní mezi jejich těla a rozevřel její stehna, jeho prsty vklouzly do jejího lůna. Držela se jeho ramen, vzdychala blahem do jeho rtů. Jeho rty se oddělili, ale jeho prsty se stále pohybovaly, posouvaly ji dál, dál k orgasmu. Vykřikla blahem, ale jeho rty křik utlumili.

Hrubě zašeptal: „Jak je to dlouho co jsme to dělali naposledy?". „Nevím. Možná měsíc, dva...". Zavřel kohoutek vody, otevřel dveře, rychle popadl osušku, začal mě osušovat. Začal pomalu u nohou, suchou pokožku zlíbal, největší pozornost věnoval mému přirození, pak prsou. Podlamovali se mi nohy, jen díky jeho silným pažím a ramenou, jsem neupadla. Sám se rychle osušil, popadl mě, přehodil si mě přes rameno, hravě mě plácnul po zadku. Dosáhl tak mého dalšího vzdechu. Zasyčel. Musela jsem se zasmát, znali jsme se navzájem tak dobře, že jsme věděl co toho druhého rozpálí, jaké má hranice bolesti a slasti.

Položil mě do postele, tak opatrně jako bych byla z porcelánu, ale hned na to se na mě přitiskl. Jeho rty se přesunuli na pravé ňadro, hrály se s ním, jeho rty ho lehce stiskly, dost aby to cítila, ne tak aby to bolelo. Popadla ho za vlasy a přitiskla si jeho obličej víc, chtěla, aby ji kousl víc, toužila po tom. Jeho koleno se prodralo mezi stehna, následovala jeho ruka. Jeho prsty ji laskaly, dobývaly to, co už mu stejně patřilo. Moje nehty se mu zaryly do tvrdých svalů na ramenou. Jeho rty se přesunuly na druhé ňadro, dopřávaly mu stejnou péči jako jeho dvojčeti. Prohnula jsem se, vzdychala, užívala si rozkoš. Jeho rty se odlepili od prsu a přeli zpět ke rtům, jeho jazyk začal pomalu opakovat stejné pohyby jako jeho prsty. Náhle se odtáhl, nohama jsem si ho přitáhla zpět, ale tentokrát do mě vnikl. Drsně, bez varování, vykřikla jsem, ne bolestí, ta ji nikdy při sexu nevadila, nýbrž slastí. Její paže ho obemkly, stejně tak i nohy. Zakousla jsem se mu do ramene, vykřikl, moje rty zanechávaly na jeho kůži malé krvavé otisky, rozpalovalo ho to. Naplnil ji, dovnitř a ven, už ani nevím, nedokázala jsem vnímat...

Viktorie vykřikla, zmítala jsem se v jeho náruči, došla jsem vrcholu spolu s ním. Sklouzl z ní, lapal po dechu. Přivinula jsem se k němu, položila si hlavu na hrudník, nechala se uspat tím, jak mu bije srdce.