Mafia capital

11. Jedovatý bál

Nesnáším to, nesnáším, když si musím vybírat z možností, kdy ani jedna není lepší, snadnější. Klikám na různé zakázky, nevím koho zabít za peníze dřív. Opravdu nevím. Možná, jenom přeci vím. Thomas Bell, menší mafián, který je podle mých informací, má přijet za dvě hodiny do Prahy. Má se konat menší ples, ale na ten nedorazí, protože zemře. Je načase dát o sobě zase vědět. Smrtka je zpět!

Dojedu na motorce na most, který překlání dálnici, opatrně motorku položím, sundám si ze zad pušku, lehnu si pohodlně na zem. Upravím si měřítka, zasunu náboj do komory. Dám ukazováček na spoušť, čekám. Nadechnu se, podívám se skrz hledí, jako hodinky. Vystřelím současně s výdechem. Auto dostane smyk, nabourá a havaruje. Řidič je mrtvý, Thomas Bell už dořídil. Usměju se, opatrně a nenápadně se zvednu, narovnám si motorku, odjedu zpět domů. Vím, že přesně za dvacet čtyři hodin mi přijdou peníze za odvedenou práci. Shodím ze sebe oblečení, jdu do sprchy, nechám vodu, aby ze mě smyla prach. Hotová, obalená ručníkem vejdu do ložnice, zůstanu stát. „Vlade."pronesu odměřeně, zavrtím hlavou, obejdu ho, jdu se obléct do šatů. „Zabila jsi ho. Prostě jen tak, přijala jsi nabídku, rychle, čistě. Mám se snad obávat? Mám?". „Jo, jsem zpět, chtěl jsi to tak. Odvádím práci skvěle, tak jak jsi chtěl. Nevidím v tom problém.". „Opravdu, zabila jsi ho i z jiného důvodu, kromě toho že na něj byla vypsaná zakázka! Byl to druhý největší obchodník s informacemi, hned po tobě. Teď je mrtvý. Přebereš jeho podnik?". Zamyslím se nad tím, mám opravdu co přebírat. Ne nemám, protože můj milý vládce neví, že Thomas pracoval pro mě, že síť jeho informátorů byla moje, nikdo neví, jak hluboko sahá moje síť lidí. Myknu rameny „Možná, nevím. Thomas neměl podnik, jen skupinu chudáčků, ty se nahradí. Jeho zaměstnanci nebudou existovat, budou jen mí." Pronesu, zatím co si zapínám náhrdelník.

Vlad přijde ke mně, chytne mě surově za vlasy, uhodí mě. Klopýtnu, otočím se k němu čelem. Dám mu hlavičku, zlomím mu nos, spustí se mu krev. Otočím se kolem své osy, kopnu ho do žeber, levou rukou mu zasadím několik ran do žeber, slyším jak jedno nebo dvě praskly. Vlad se stáhne. „Mír." je zadýchaný. Kývnu, utřu si krev z obočí. „Proč si tak překvapený, předtím jsem zabíjela mafiány kdykoliv, kohokoliv." Zašeptám. „Já, jen jsi jiná. Taková si předtím nebyla.". Posadím se, kývnu na dveře, usměje se. Nabídne mi rámě. Cesta ke dvoru byla podle mého gusta až příliš rychlá. Vystoupíme, naštěstí jdeme jedním z bočních vchodů, proto se vyhneme novinářům, fotografům. Společně vyjdeme ze dveří, všichni jsou překvapení, ještě aby ne, nestává se často, abych byla viděna po boku vládce, hlavně Vlada, kterého zrovna moc nemusím.

Přijdu k oslavenkyni, předám ji malý dárek, jsou v něm briliantové náušnice, šťastně vypískne a obejme mě. Vlad ji formálně poblahopřeje. „Marie, mám pro tebe ještě jeden dárek, ale ten se dozvíš později." Mrknu na ni, nejspíš už něco tuší. Zasměje se a znovu mi visí kolem krku. Jo být nejlepší přítelkyní královny se vyplatí. Hlavně když ji můžete přivést milence rovnou do její postele, opravdu rovnou do postele. Ukloním se, pronesu omluvu, vezmu si první skleničku šampaňského.

Zavřu oči, tohle mi nechybělo. Spatřím některé vládce, znejistím. „Rheo, jak milé překvapení. Netušil jsem, že jsi zpět, dokud to nebylo oficiální." Pronese za mými zády muž, kterého nemůžu vystát. Můj úhlavní nepřítel, Alexej Romanov. Otočím se, zamrkám, kývnu na něj. „Alexeji." Odpovím se stejnou záští. Naše nenávist je vzájemná, on mě nesnáší, protože jsem ho odmítla a tak trochu zmanipulovala jeho sňatek s Valentýnou, s ukrajinskou hraběnkou, byla mým špehem, později, ale když s ním otěhotněla, musela pryč. Provalilo se její utajení, přijala jsem ji zpět, nemůže vídat svého syna, jediné dítě, navíc před šesti lety jsem ho přiměla zabít vlastní matku. Je lehké si vybrat zabít vlastní matku nebo rozpoutat válku, ve které by zemřeli miliony jeho lidí. Volil moudře, ale teď na mě hledí s nenávistí, kterou znám. Usměju se na něj, staré dobré časy. „Už tě nebavilo roztahovat nohy pro toho civilistu, tak ses vrátila. Jak ubohé.". „Alexeji, stále stejný. Schováváš svůj strach za slovy. Některé věci se opravdu nezměnili. Jak se vlastně má tvůj syn? O, počkej, ty to nevíš, protože ho nevídáš. Chudáčku, běž si vyplakat k mamince na rameno. To taky nejde, protože jsi ji zabil." Vrátím mu to, zatne pěsti, udělá ke mně krk, ale cítím, jak mi někdo položil dlaň na záda.

Po očku spatřím Matthew de Loire, vládce francouzského. „Alexeji nehodláš rozpoutat násilí, na oslavě. Musel bych tě za to zabít, navíc Viktorie je teď hraběnka, poddaná vládce." připomene mu, kývne na něj. Alexej stále hledí na mě, jistě mě teď v hlavě zabil několika způsoby. „Ne, nehodlám. Omluvte mě." zasyčí, vztekle odejde. „Děkuju, vypadal, že mě napadne." poděkuju Matthew, ten mi věnuje úsměv. „Kdykoliv, nebýt tebe nemohl bych být se svou ženou. Neměl bych dvě nádherné děti.". Nabídnu mu ruku, usměje se, vezme ji a jdeme společně na taneční parket se trochu uvolnit, protože jsme teď zažehnali nevhodnou rvačku.

Mého tanečního partnera vystřídá Vlad, kývnou na sebe, začnu opět tančit. „Jsem rád, že je Matthew rychlejší než já, předešel skandálu. Musím mu později poděkovat. Zítra se předává cena za nejlepšího veřejného činitele, ty tam půjdeš a tu cenu předáš. Pak jsem ti zařídil rozhovor spolu s ostatními v nějaké té vaší české show. Děkovat nemusíš, hlavně buď dokonalá, jako vždy.". „Děkuju, to je od vás milé můj pane. Pokud to nevadí, ráda bych se vzdálila." Můj hlas zní pokorně, můj obličej tak i vypadá, vše je jedna velká lež, ale to vědět nemusí, jako všichni.

Propuštěná ze sálu, pokračuju dál, vidím svůj cíl, skleničku se šampaňským, je načase zaplatit. Uvolním si náušnici, zlomím ji, naleju obsah do skleničky. Jed, který rychle kape je účinný, působí až za pět šest hodin, paralyzuje všechny svaly, současně i srdce. Rychle si náušnici rychle nandám, ale to se ke mně blíží, má oběť. Dimitrij Romanov, je Alexejův bratranec, docela spolu vycházíme, díky tomu mě naprosto podceňuje, vidí jen to, co sama chci. Usměju se, pozdravím ho, pokračuju dál, otočím se. Vidím, jak si bere do ruky svou skleničku, pomalu ji celou vypije. Polknu, o jednoho Romanova méně, to že jsem ho zabila se dozvědí později, ale to už nebudu ani v Čechách, budu hezky plnit další zakázku v Severní Americe. Zítra mě čeká to hloupé předávání cen. Než si někdo všimne, odcházím pryč.