Mafia capital

26. Námluvy

Rumunsko, současnost

Není lepší vzduch než ten noční, kdy teplota je příjemná, není ani horko, ani zima. Mé mini šaty, které spíš víc odhalovaly, než zakrývaly, byly poseté stříbrnými flitry, takže každé světlo vrhalo odlesky. Na čele se mi tvořili kapičky potu, tancuju do rytmu hudby už pár hodin, díky drinkům se mi nelepil jazyk na patro. Ucítím na svých bocích velké ruce, hladili mě, hezky mě rozpalovali ještě víc. Zasměju se, pomalu se otočím, tak abych se otřela pozadím o tanečníkovo nádobíčko. Usměju se ještě víc, když můj zrak spočine na Vladovy.

„Copak tu děláš, Rheo?" zašeptá mi do ucha, lehce se zachvěju. Odpovím mu stejně tiše „Bavím se, užívám si den volna.". Vlad se zasměje, bože jeho smích. „Provokuješ mě, celou dobu. Baví tě to?". Polknu, pohybuju se na hraně, ale díky alkoholu je mi to jedno. „Ne, tebe to baví? Baví tě řídit se podle toho, co chtějí ostatní?". Tentokrát se o něj opřu schválně, syčivě vydechne.

Najednou mě silně stiskne ruku, div mi jí nezlomí, táhneme mě do horních pater klubu. Nikdy jsem zde nebyla, nevím tedy co čekat. Přehnala jsem to, vyprovokovala jsem ho natolik, že mě někde v ústraní zabije. Nebylo by to první pokus, rozhodně ani poslední, ale i tak mě zachvátil strach. Zapřela jsem se, to ho donutilo zastavit. Nohou jsem vykopla, zasáhla ho do zad. Pustil mi ruku, můj podpatek ho zasáhl do žaludku, pěst do brady. Neváhám, otočím se a utíkám směr schody, k davu, kde se mu snad ztratím. Skočil po mě, chytil mě za kotník, stáhl na zem. Začala jsem se kroutit, doufajíc že mě to pomůže, osvobodit. „Nechci ti ublížit. Přestaň." něco v jeho hlase mě donutilo opravdu přestat bojovat. Podívám se mu do očí, myslí to vážně. „Promiň, nedošlo mi, že si budeš myslet tohle.". Jeho oči jsou vykulené šokem, opravdu ho to nenapadlo. Vydechnu, snažím se tak srovnat myšlenky. „Chci vstát, prosím." zašeptám. Vlad se vyhoupne do stoje, pomůže mi vstát, podívám se mu na rty, políbím ho. Otevře překvapeně ústa, využiju toho a začnu ho dobývat svým jazykem.

Se zpožděním, ale nakonec dorazíme do pokoje, kde je postel, pohovka, stolek, u zdi se nachází malá lednička nacpaná šampaňským. Klapnou dveře, ustoupím od něj, zvednu ruku, abych Vladovi zabránila se ke mně přiblížit. Zmateně zamrká, jeho obočí se shlukne a tvoří jednu velkou čárku. Sednu si na postel, hraju si s prsty. „Dal jsi mi na výběr z několika mužů, ale nevezmu si ani jednoho. Ani jedna možnost není správná, vybrala jsem si svoji vlastní." pronesu, v mém hlase je slyšet nervozita i rozpačitost. „Jakou možnost? Co sis vybrala?". „Tebe. Bez ohledu na vládce, na to kdo jsi a kdo jsem já. Vybrala jsem si tebe.". Zvednu oči k Vladovi, ten na mě hledí s naprostým šokem.

„Můžeš mi to zopakovat? Asi jsem špatně slyšel?" ujišťuje se, ale usmívá se. „Slyšel jsi mě, ale zopakuju ti to. Vybrala jsem si tebe. Ne ty sračky, co jsi vybral ty.". „Proč? Proč teď?". Zasměju se, stále nedůvěřivý. „Protože jsi to ty, Vlade. Protože s tebou můžu tohle vypnout." zaťukám si na hlavu, „Protože díky tobě nemusím přemýšlet o plánech, o manipulacích. Navíc ve mně vidíš mě, Viktorii, ne Smrtku.". „Ostatní budou proti, pokusí se nás zabít. Zničit to co jsme budovaly." Stojím si pevně za svým, proto popadnu zbytek své sebeúcty a odcházím. „Nechoď." prosí mě Vlad, zavrtím hlavou, vyprostím svou ruku z jeho. Políbím ho na tvář, odcházím pryč. Raději teď, než bych podlehla pokušení zůstat.

Po našem rozhovoru jsem se raději vrátila zpět na své hrabství, daleko od mého vládce, daleko od mého trápení. Raději jsem utápěla svůj vztek, stres v zabíjení, v mučení. Právě teď ve sklepě mučím jednoho ze svých lidí, kradl mi zboží, dodával ho zadarmo sousedním vládcům. Strhávám mu kovovou pinzetou už devátý nehet, křičí bolestí, prosí, ale já stejně pokračuju dál. Přestalo mě to bavit, tak popadnu skalpel, pevnou rukou mu odřezávám kůži na nohou, hezky centimetr po centimetru. „Nemůžeš mi udělat nic." pronese zoufale, pak začne škemrat, ale já se točím ke dveřím, kterými zrovna prochází Pavla, moje holka přes drogy. Je stejně vytočená jako já, nedivím se důvěřovala mu. Zatřepu prsty, odkapává mi z nich krev, hnus. Otřu si ruce do kusu látky, vezmu si tablet, zkaženě se zachechtám. Rozsvítím obrazovku, otočím ho tak aby na něj viděl. „Není to náhodou tvoje milá? Drahoušku zamávej." pronesu, obraz se posune na muže, ten zamává do kamery, ale vrátí ji zase zpět. „Prosím ne, ona s tím nemá nic společného. Udělám cokoliv. Prosím!" zaškemrá. „Nemá, ale je ti drahá, když jsi ji poslal do Francie. Ale něco udělat můžeš, zabít se.". Podám mu nůž, rozklepanými prsty ho obemkne, přiloží si ho ke krku, jedním rychlým tahem si ho podřízne. Jeho tělo dopadne na podlahu, z jeho krku se valí krev. Ještě dobré minuty počkám, ale když vím, že je mrtvý, useknu mu hlavu.

Vezmu ji, s ještě kapající krví ji nesu do velkého sálu, kde je zbytek mých dealerů. Ti zvednou hlavu, ale když vidí, co držím, ustoupí o krok. „Tohle je varování! Pro vás všechny! Pokusíte se mi ukrást mé zboží. To co patří mě! Dopadnete stejně!" pronesu, vědí, že to myslím vážně, nevadí mi zabíjet, to nikdy.