Mafia capital

30. Rodinná idylka

O měsíc později

Za chvilku vyjde slunce, ale to mi nějak nevadí, moje nohy kmitají ve stejném tempu už dobrou hodinu. Jsem naštvaná, ne přímo zuřím. Vlad mě stále nestáhl z téhle šarády. Abych se nějak zabavila, chodím každé ráno běhat. Ochranka si zvykla, i když občas nadskočí, když kolem nich proběhnu. Vybíhám schody, zastavím se před tělocvičnou, pomalu do ni vejdu. Začnu se protahovat. „Vypadáš jinak? Nevím, jestli víc nebezpečně nebo mazaně." pronese mužský hlas. Otočím se, ve dveřích stojí velitel ochranky, velitel valašských vlků. Trénoval mě, když jsem tu byla naposledy. „Oboje je správně." odpovím, sleduju každý jeho krok, když přichází ke stojanu s cvičnými zbraněmi. „Slyšel jsem o tom, co se stalo v Moskvě. Jak ses zamilovala. O tom jak si odešla, pak se na Vladovo přání vrátila zpět.". Zasměju se, vyhnu se jím hozené dýce. „Pěkně jsi to zestručnil. Kdo všechno ví o Moskvě?". Odpoví mi, když se vyhýbá mému kopu „Já, Vlad a Klaus. Nikdo jiný Smrtko.". Pokývnu hlavou, začneme spolu opravdu bojovat. Je dobrý, ještě aby ne je ve funkci velitele už dobrých dvanáct let.

Přeruší nás tleskání, které patří Vladovy. Otočíme se, já ho sleduju, přijdu k němu, vezmu si vodu a i přestože mám masku, začnu ji pít. „Nemohl jsem tě najít. Pak mi bylo řečeno, že ses vrátila z běhu před hodinou. Zmeškala jsi snídani. Jak netypické." jeho kousavý tón se nedal přeslechnout. „Mám se ti za to snad omluvit. Plazit se po kolenou. Škemrat o odpuštění!" křiknu na něj, tak moc mě rozčiluje. Vlepí mi jednu rychlou facku, moje hlava se otočí, ale vsadím se, že to víc bolelo jeho než, mě, mám masku. „Chceš si zatrénovat, můj pane?" zeptám se a neodpustím si lehkou úklonu. Místo odpovědi mi je perfektní kop, směrovaný na moje rameno. Jen o pár milimetrů mě mine jeho noha. Jeho pěst mě zasáhne do stehna, pěkně to bolí, ale i tak stejnou nohou vykopnu, směr jeho rozkrok, zabrání ráně, ale já druhou nohu napnu. Vyskočím do vzduchu, oběma nohama mu obepnu krk, díky setrvačnosti oba spadneme, snaží se vyprostit, ale já ho držím pevně. Dopadneme, on na zemi, já nad ním, jeho hlava je až nebezpečně blízko jistých míst. Cítím jeho horký dech, jeho oči se lesknou adrenalinem. Schválně mi foukne na moji vagínu. Trhaně se nadechnu, možná se mu oči lesknou i z jiného důvodu, chtíčem. Rychle se překulím, vstanu, popadnu svou mikinu, odcházím pryč. Ve svém pokoji si dám sprchu, poté se převléknu do letních šatů s dlouhým rukávem, ale odhalenými zády. Na ruce si připnu náramky ze stříbrných jehlic, do vlasů si také dvě jehlice zastrčím. Lehké líčení, jsem připravena vyrazit.

Před dveřmi na mě čeká Vasilisa, usmívá se. Přijdu k ní, zavěsíme se do paží a jdeme ven, na zahradu. „Těhotenství ti sluší. Už jsi jim to řekla? Aspoň svému muži?" zeptám se, aby řeč nestála. Zastaví se, sledujeme, její tep se zrychlil, tiká očima po místnosti „Jak o tom víš? Nikomu jsem to ještě neřekla.". „Znáš mě, obchoduju s informacemi. Větší cenu mají, když o tom ví méně lidí. Zatím jsem to nedala na trh.". Zamrká, přemýšlí, jak moc to chci prodat, nebo utajit. „Nabízím ti čtyři miliony. Nechci, aby to někdo zjistil od tebe. Chci jim to říct sama." poprosí mě. Usměju se, díky jiné mazce je můj úsměv vidět „Sedm milionů.". Zavrtí hlavou „Brzo to bude vidět, pět.". „Sedm, nebo to řeknu teď tvému muži a současně i tvému bratrovy. Jsem schopná to zařídit.". Zamračí se, nelíbí se jí, jak tvrdě vyjednávám, ale už to není její tajemství, ale naše. „Sedm milionů, ještě dnes na tvém účtu. Ale nikomu, opravdu nikomu ani slovo!". Podám ji ruku, potřeseme si, dohoda je uzavřena. Vždy dostanu, co chci, je jen otázkou jak. Vstoupíme na zahradu, zapózujeme novinářům a prohodíme s nimi pár slov. „Dvě půvabné ženy vedle sebe. Moc vám to sluší, zlatíčka." pronese Olena a líbne nás na tváře. Donutím se k úsměvu, protože vím, že vypouští z úst jen formality, ne upřímnost.

 

Sleduju, jak Vlad vyzívá všechny dívky k tanci, mezitím se bavím s jeho sourozenci. Před lety jsme si sedli, takže je pochopitelné, že si máme co říct. Je to doba co jsme se neviděli, nebo si to aspoň oni myslí. Vladovi to sluší, zejména s dcerou hraběte z Olta Alexandrou. Má dlouhé černé vlasy, spletené do složitého copu. Její šaty jsou hodně odvážné, zakrývají jen choulostivá místa. Někdo by ty šaty označil za nevkusné, ale nikdo to neudělá, kromě mě „Vypadá jako děvka. Ví, že jako jeho budoucí žena, by se neměla takhle oblékat? Řekl ji to vůbec někdo?". Někdo si vedle mě odkašle, povyskočím. Mircai, Vladův straší bratr, černá ovce rodiny. „Už ti někdo řekl, že není slušné se za někým plížit?" pronesu se smíchem v hlase. Mircai se zasměje „A řekl to někdo tobě? Myslím, že ji to nikdo neřekl, ale neboj babička si ji srovná. Vlad s ní tančí, protože je to dcera hraběte, kterého není radno si znepřátelit.". Odfrknu si, přesunu svůj zrak na nebe nad námi, slunce už není tak vysoko. „Můj bratr začíná být lehkovážný. Tančil už se všemi, kromě tebe. Dovol mi tu chybu napravit." pronese, nabídne mi ruku, lehce se ukloním. Vkráčíme na taneční parket, zrovna když zazní melodie pro waltz. Znovu se mu ukloním, stejně jako on mě. Začneme spolu tančit, během pár vteřin na sebe strhneme pozornost všech hostů. Není divu, oba jsme skvělými tanečníky, navzájem se doplňujeme, naše jednotné kroky a ladné pohyby jsou pro diváky pastvou pro oči. Navíc teď si všichni šuškají, proč mě musel vyzvat k tanci bratr vládce, ne on sám. Spiklenecky mrknu na Mircai, ten se zasměje, přitáhne si mě blíž, než si vyžaduje etiketa nebo tanec. Nechám se unášet hudbou a tancem, vypustím z hlavy ostatní.

Uprostřed kroku se zastavíme, Vlad stojí za zády svému bratrovy „Bratře, tady hraběnka byla trochu odstrčená, tak jsem se, ji věnoval. Nezlob se na ni, ale na mě. Je moc půvabná, aby stála někde sama." Napomene vládce Mircai. Šokem trhnu rameny, právě napomenul vládce, veřejně, ať už jsou bratři nebo ne. Špinavé prádlo se na veřejnosti nepere. Rychle vyseknu pukrle, snažím se zadržet dech, počkat až mě vyzve sám Vlad. Ten uchopí mou ruku, zvedne mě, položí mi druhou kolem pasu, začne se mnou tančit. Má silně zaťatou čelist, jeho obočí je spojené v jedno. Na jeho tváři spatřím lehké rudé flíčky, je vytočený, tak že brzo bouchne. „Odpust mu prosím. Myslel to dobře, jen zvolil špatná slova a místo. Není to jeho ani tvoje vina. Možná moje. Přitahuju příliš pozornosti." Zašeptám, Vlad mě přitáhne blíž k sobě. Cítím jeho teplo, skrz všechnu látku jeho saka a šatů. „Není to chyba ani jednoho, jen moje. Chtěl jsem tě nechat schválně na konec. Vím, že tě učila tančit madam Natalia. Vím, že to ona začala na tebe používat bič.". Prsty se mi lehce zachvějí, ale ovládnu je, jsem opět klidná. Hudba utichne, oba se ukloníme. Já jdu k nejbližšímu baru, zapít dnešní den.

Po dlouhé době, ale jenom přeci. Další díl!!!