Mafia capital

32. 32. „Hněv se nepřekonává hněvem, ale láskou." - Buddha

Právě jsem vedla dlouhý telefonát s Fordem o situaci na Trutnovsku. Pět minut pochoduju po pokoji ve snaze se uklidnit. Nepomáhá to. Rozrazím dveře, kráčím hradem, většina služebných mi uskakuje z cesty. Dojdu až ke dveřím Vladovy pracovny, kde má podle všeho schůzku. Postraší služebná se mě snaží zastavit, křičí na mě že tam nesmím. Srát na ní i Vlada. Rozrazím i jeho dveře, bouchnou do zdi. Všichni tři muži uvnitř na mě hledí. „Nechte nás!" z mého hlasu odkapává hněv. „Jsme uprostřed jednání, Rheo. Počkej venku." pronese Vlad. Přesměruju svůj zrak z něho na muže, ti zblednou, omluví se a ještě za sebou zavřou. „Jak se opovažuješ! Jsou to mí lidé! Nemáš žádné právo poslat na mé území ty svoje čokly!". Vlad obejde stůl, vrazí mi facku, moje maska odletí se zaduněním na podlahu. Moje pravačka vystřelí, vrazí mu taky jednu. „Odvolej je! Neodejdu odsud, dokud je neodvoláš!" stojím si za svým. Pospíchám zvednout masku, znovu ji nasadit. „Jsi teď tady, smiř se s tím. Nemůžeš všechno vyřešit na dálku. Valašští vlci se ti o tvé lidi postarají." argumentuje mi. Zasměju se „Chceš mě kontrolovat! Chceš mít mé lidi pod dozorem! Mě nejde ovládnout Vlade! Nikdy nešlo a ani nepůjde!". Odstrčím ho od sebe „Pokud je do dvou hodin nestáhneš, budu to pokládat za vyhlášení války. Bude to bráno jako nevhodné vměšování. Jako první zabiju tvé lidi, pak tebe.". Otevřu dveře, stejným tempem jak jsem přišla i odcházím, můj vztek ani trochu nepolevil. Slyším, jak něco zadunělo, nejspíš nejsem jediná naštvaná.

V pokoji se oblékám do lehkého brnění, na záda si připevňuji jeden z mečů, ten druhý se mi houpe u boku. Mé další kroky mě vedou do tělocvičny, kde trénuju na figurínách. Vybíjím si tak hněv, frustraci, jsem na chvíli sama sebou. „Poslal jsem je zpět. Nechci tě kontrolovat Viktorie. Opravdu ne, pokud vím tak to ani nejde. Marie mi slíbila, že se o tvé lidi postará, spolu s Fordem." Vlad stojí za mými zády, sleduje mě. Otočí mě, vyhne se meči, kopne mě do kolene. „Dlouho jsem seděl, co si zacvičit.". Kývnu, vyndám druhý meč z pochvy, hodím mu ho.

Rozeběhli jsme se proti sobě, naše meče se do sebe zakously. Pokusil se mě uhodit pěstí, ale já ve stejnou chvíli vykopla. Zasáhla jsem mu žaludek, se zlomyslným úsměvem, jsem ho přeskočila. Podkopla mu nohy, otočím se, mezitím vyskočí na nohy. Sekla jsem šikmo, zprava doleva, přes jeho hruď. Ustoupil o krok, aby se vyhnul. Oba provedeme několik dokonalých výpadů, ale vždy se setkají s blokem protivníka. Od našich mečů lítali jiskry, zpocení jsme se stáhli. Kroužíme kolem sebe, připraveni až ten druhý vyrazí do útoku. Všimnu si, že kolem nás stojí kruh vlků, za nimi dívky a Vladova rodina. Sklopím meč, narovnám se v zádech, usměju se „Víš, nechápu, jak jsi mohl tak dlouho přežít? Hlavně Krvavý turnaj. Tvoje sestřenice byla slabá, co jsi ty?". Vykřikl, vrhl se na mě, nepoužíval hlavu, ale hněv. Využiju toho, levou nohou mu vykopnu meč, provedu otočku, lehce mu přejedu mečem přes hruď, chytnu jeho meč a spolu s mým ho položím kolem jeho krčku. Někdo zalapá po dechu, někdo zasyčí. „Mám tě." pronesu vážně. Jedním mečem lehce zatlačím, protrhnu kůži, vyvalí se další krev. Teď okolo nás zaslechnu tasení mečů, vlci jsou připraveni zaútočit. Můžu ho teď zabít, pak bych možná zabila zbytek Valašských vlků, ale přežila bych na konci? Stálo by mi to za to? „Pamatuj si, před tebou jsem na tom trůně seděla já, delší dobu než ty." s tím skloním meče, oba si vsunu do pochev. Otočím se k odchodu, který mi blokují vlci a diváci. „Uhni mi z cesty, nebo tě podříznu jako prašivého čokla." zasyčím, podívá se za má záda, pak ustoupí.

Není nic lepšího než horká sprcha po dobrém boji. Do paží se mi vplížila bolest, Vlad dával rány jako palice. Cítila jsem se příjemně rozbolavělá. Stála jsem pod vodou a soustředila se jen na vymývání bublinek šamponu z vlasů, který mě štípal v rankách. Když už voda byla průzračná, osušila jsem se. Vytáhla jsem ze skřínky pod umyvadlem fén a začala si vysoušet vlasy.

Znovu oblečená jsem si hověla v křesle s horkým čajem, jako díky od vládce. Zazvoní mi telefon. Není čas na naše obvyklé porady s Fordem. Přemýšlím, plánuju, usrkávám u toho čaj. Nakonec se jenom přeci zvednu, jdu směrem Vladovy pracovny. Cestou míjím jeho poradce na bezpečnost. „Takže to víte. Budete tak laskav a sdělíte mu to sám. Vezme to od vás lépe než ode mne." zašeptám jeho směrem. „Takže je to pravda? Škoda.". Zaťuká, otevřou se dveře. V nich stojí Vlad, jeho oči se rozšíří. Otočíme se, naproti se zbraní v ruce stojí Marta Drazdíková, slovenská civilistka. Hezky pomalu zvednu ruce, pokud se bude cítit v bezpečí a neohrožovaná, nevystřelí.

Omyl. Chodbou se rozezněl výstřel. Stalo se hned na jednou hodně věcí. Vezmeme to popořadě.

Marta vystřelila. Já skočila do leva, vstříc kůlce. Kulka byla určená Vladovy, ale mě se zasekla v hrudníku, hezky pod klíční kostí. Vrrr. Sviňsky to bolí. Místo abych spadla na tvrdou zem, spadnu Vladovy do náruče. Někdo zadrží Martu, zbraň ji zabaví, jen přes změť těl vidím, jak ji spoutávají. Vlad mi tlačí na ránu, nějakou látku, čelist má pevně stisklou, v očích mu planou plamínky vzteku. „Zavolejte doktora! Tu ženskou strčte do sklepa!" rozdává rozkazy. Doktor za chvíli přiběhne, v jeho ruce vidím injekci. „Ne! Na to zapomeňte! Lokální anestetika. Nic jiného nepřichází v úvahu." pronesu se zvýšeným hlasem. „Nech ho dělat svou práci." Přesvědčuje mi něžným hlasem Vlad. „Hovno! Lokálku, nebo nic.". Vlad i doktor si povzdechnou. Doktor rychle štrachá v brašně, vytáhne z ni ampulku, pak mi vpíchne do ramene injekci. Vlad mě předá jednomu z vlků, aby mě odnesl do nemocničního oddělení.

Doktor ve mně šťoural, vyvalila se další krev. Nevím, co mu tak dlouho trvá, najít jednu kulku. „Odsávání. Nic přes tu krev nevidím." požádá zdravotní sestru, ta hned odsaje krev. Konečně vytáhne v kleštičkách tu malou mrchu, hodí ji i s kleštěmi do misky. Zvedne jehlu s nití, začne mi sešívat ránu, vydezinfikuje ji a zalepí. Nakonec mi obváže hrudník. „Děkuju, doktore. Jste skvělý. Promiňte za to na chodbě, nemám ráda, když o sobě nevím." zašvitořím, věnuju mu jeden z mích upřímných úsměvů. Doktor se zasměje, pronese něco o tvrdohlavých hlavách, mávne na mě. „Minimálně dva týdny bez námahy. Jednou denně vás přijde sestra zkontrolovat. Koukejte to dodržet. Sám vládce vám řekne, co se stane, když neposlechnete. Běžte.". zasměju se, ale ve dveřích se s ním opravdu střetnu.

„Výborně, zrovna doktor o tobě mluvil. Máš mi říct co, se stanem když ho neposlechnu." mrknu na něj. „Řeknu ti, co se stane. Zdroguje tě a donutí ti říct, že je nejlepší doktor na světě. V tomhle je šílený." zasměje se, smích mu dojde až k očím. Společně dojdeme až ke dveřím mých pokojů, otevře mi, počká, až vejdu, zavře za sebou. Sednu si na gauč, on hned naproti mně. Lehce se usměje „Postavila si se kulce věnované mě. Mohla jsi zemřít. Máme své neshody, ale udělala jsi to.". Dveře se otevřou a Nikolas si sedne vedle mě. Zamrkám, nečekala jsem, že by se našeho rozhovoru zúčastnil ještě někdo navíc. „Ve čtyři hodiny čtyřicet sedm minut jsi obdržela telefonát. Víme, že volajícím byl Ford. Tehdy jsi obdržela informaci, že Marta chce Vláda zabít. Trvalo ti přesně devět minut a jedenáct sekund dojít ze svých komnat k jeho pracovně. Při tvojí znalosti hradu, ti to mělo trvat sedm minut, rychlou chůzí." podotkne Nikolas. Zatvářím se šokovaně „Snažíš se mě z něčeho obvinit? Zachránila jsem ti život, Vlade.". Zavrtím hlavou, silně stisknu prsty. „Obviňujeme tě tady z toho, že jsi měla stejné informace jako my, ne-li lepší! Rozhodla ses počkat! Ohrozila si můj života! Pokud se chceš vrátit, stačí mě jen vyzvat! Ne čekat, až mě zabije někdo jiný!" podotkne Vlad. Jsem v šoku, jak ho tohle mohlo napadnout „Pokud, jenom pokud jsem ohrozila tvůj život, tak proto že jsem přemýšlela, jak s tou informací naložím. Nakonec jsem ti ten život zachránila. Vlade, pokud bych se rozhodla ti sebrat trůn nebo kostěnou korunu, zabila bych tě a ty by jsi ani nevěděl odkud by rána přišla.".

Vlad se podíval na Nikolase „Nech nás o samotě.". Nikolas stiskne pěsti, vstane, udělá ke mně dva kroky „Zemře a ty taky.". Zamrkám, rozlije se mi úsměv na tváři, velmi mile mu zamávám. Práskne dveřmi.