Maybe I'm Your Happy Ending [Sanha x Moonbin] (Astro) ✔️

1.

Ahoj!! vítejte u nového příběhu. Ano vím jsem nepoučitelná a přesto, že jsem ještě nedopsala ostatní příběhy, zase vydávám nový. Každopádně i tak doufám, že se vám bude líbit :3 

Díly budou vycházet každé pondělí :3 

Yoon Sanha, 26 let. 

Šel jsem pomalým krokem na místo, kde odpočívají duše mrtvých. Ubíral jsem se ke vzpomínkám na ten osudný den tak jako pokaždé, když jsem se jej chystal navštívit. Stále se mi ta událost vybavovala tak jasně, jako by se to stalo včera a ne před dvěma lety. 

Nemohl jsem jsem zapomenout na Hyunjinovo úsměv a taky jak vesele kráčel směrem ke mně. Kdyby jen věděl, co ho čekalo. Kdybych to věděl já, třeba bych stihl udělat víc. Pořád jsem si to dával za vinu. Měl jsem být rychlejší. 

I přes to, že se rozsvítila zelená pro chodce, nějaký opilý idiot vjel na přechod a smetl Hyunjina. A aby toho nebylo málo, prostě pokračoval dál v cestě. Neměl jsem však čas řešit jeho. Rozeběhl jsem se k Hyunjinovi. Všude kolem byla krev a stále se řinula další. Ztěžka dýchal. Opatrně jsem mu položil hlavu na svoje stehna. 

Auta se kolem nás začaly hemžit a když z nich vystupovali lidi, křičel jsem na ně, ať zavolají pomoc. Plakal jsem a hladil jeho chladnou tvář, již byla poskvrněná krví. Z jeho těla se pomalu ale jistě vytrácel život, ale on se stále usmíval. Přiložil svou ruku na tu mou. 

,,Tohle mi bude chybět stejně jako ty." hlesl sotva slyšitelně. 

,,Prosím, neplýtvej silami na slova. Všechno bude dobré, pomoc je na cestě, jen vydrž." snažil jsem se uklidnit jak jeho tak sebe. 

,,Usměj se na mě, prosím." promluvil sípavým hlasem a stále si držel úsměv na tváři, i když to pro něj muselo být těžké. Vyhověl jsem jeho přání a usmál se na něj. 

,,Přesně takového tě miluji. Usmívej se i nadále a net..." ani to nestihl dopovědět. Stejně jako já mu nestihl říct, jak moc ho miluji a nikdy na něj nezapomenu. Jeho ruka se svezla po té mé, dokud nedopadla na zem. Rozplakal jsem se ještě víc a tiskl se k němu, než mě od něj odtrhli záchranáři. 

Zavrtěl jsem hlavou, abych na to už dál nemyslel. Cítil jsem, jak mi slzy stékají po tváři. Bolelo to i po takové době. Po zbytek cesty jsem se snažil myslet na ty dobré vzpomínky. 

Brzy jsem byl na místě. Sedl jsem si na zem k jeho hrobu a položil na ně kytici růží. I když bych neměl, potichu jsem na svém telefonu pustil jeho oblíbenou hudbu. 

,,Chybí mi tvůj úsměv stejně jako ty. kéž by se to nikdy nestalo. Doufám, že se tam nahoře máš dobře." na chvíli jsem se odmlčel. Rty se mi začaly třást smutkem. Nechtěl jsem se před ním rozplakat. Věděl jsem, že by byl smutný. 

,,Pamatuješ si na naše první výročí? Vždycky jsem veděl, že oslavy ani večírky nejsou nic pro tebe, přesto jsem ti jeden malý uspořádal. Huboval jsi mi za to ještě týden, ale nakonec si sám uznal, že ses skvěle bavil. Usmíval ses na něm tak kouzelně. Kdybych mohl, uspořádal bych ti ho i dnes a to i přes tvůj nesouhlas. A tentokrát ještě větší, protože dnes bychom spolu byli osm let. Vím, že bys nikdy nechtěl, abych byl sám, ale stále nedokážu zapomenout. nedokážu tě nechat jít, i když tu nejsi už takovou dobu." opět jsem se odmlčel. Bylo mi do breku. Tak hrozně moc jsem si přál, aby se objevil vedle mě a řekl, že vše bude dobré. Ale stejně jako neexistují šťastné konce, nedějí se ani zázraky. 

,,Omlouvám se, že jsem se tu neukázal tak dlouho. Poslední měsíc pro mě byl příliš náročný. Nepohodl jsem se s rodiči, v práci jsem začal chybovat ještě více, v bytě jsem rozbil snad vše, na co jsem sáhl, a dokonce jsem vyjel na Bomina a vylil si na něm zlost. Nejraději bych se profackoval." řekl jsem, když jsem se uklidnil. 

,,Teď by ses mi určitě začal smát, vždycky sis mě rád dobíral, pomyslel jsem si. Chtěl bych se vrátit do časů, kdy jsme chodili na střední a vymýšleli, jakým způsobem si vystřelit z Bomina." znovu jsem promluvil. 

,,Věděl jsem, že se tu dnes ukážeš." vyrušil mě Bomin. O kom se mluvívá, nedaleko bývá...něco na tom nejspíš bude, říkal jsem si. Usmíval se na mě, i když jsem se k němu posledně choval jako idiot. 

,,Jak dlouho ses přede mnou chtěl schovávat?" optal se dřív, než jsem stačil zareagovat. 

,,Neschovával jsem se. Jen jsem si říkal, že nikomu neuškodí, když mě nějakou dobu neuvidí. Promiň mi to posledně. Nemyslel jsem to tak." hlesl jsem poraženě. 

,,Já vím, jinak bych tu nebyl a nesnažil se tě najít poslední dva týdny." prohodil a znovu se na mě usmál. Sehnul se, aby mohl též přispět květinami. Následně si sedl vedle mě. 

,,Víš, že tuhle písničku ze začátku nesnášel. Pamatuji si, jak nadával pokaždé, co ji slyšel. Až když tě zaslechl ji zpívat, změnil názor." řekl a začal se smát. 

,,To mi nikdy neřekl. A já si ji tenkrát zpíval tak často, že jsem se sám sobě divil, jak se mi může pořád líbit."  

,,Upřímně...to byl děs. Ani nevíš, kolikrát jsem pomyslel na to, jak ti lepím pásku přes pusu. Ale teď je příjemné ji slyšet znovu. Vrací všechny zážitky, co jsem s tou písničkou prožili." 

,,Když s vámi taky bylo něco chodit ven. Hlavně ze začátku, když jste se předháněli, kdo bude mlčet déle. Ten zpěv mi aspoň pomohl, abych se z toho ticha nezbláznil." pověděl jsem na obranu. 

,,Proč jsi s námi teda chodil ven?" optal se se smíchem. 

,,No nevím, kdo mě neustále zval ven. Líbil se mi Hyunjin a chtěl jsem poznat i tebe. Působil jsi tak tajemně, ale nakonec..." nenechal mě to doříct. 

,,Ale nakonec co? A teď si dobře rozmysli, co řekneš." 

,,Víš, že lhát se nemá. Nakonec jsi byl jako ostatní jen možná víc sebestředný a chladný." 

,,No dovol. Chladný a sebestředný? Pro ostatní jsem byl vždy dokonalý." vyhrkl nevěřícně. 

,,Jasně, to je zrovna slovo, který tě vystihuje nejmíň." 

,,Hyunjin by se mě určitě zastal." 

,,Ne, Hyun by dal za pravdu mě. Proč jsi mě vlastně hledal?" 

,,Chtěl jsem se ujistit, že jsi v pořádku. Ten den jsi mi připadal jen kousíček od zhroucení." odpověděl tiše a lítostivě na mě hleděl. 

,,Nechci to řešit tady, tak nepůjdeme si někam sednout?" optal jsem se. bomin jen souhlasně přikývl. 

Pokračování příště...