Maybe I'm Your Happy Ending [Sanha x Moonbin] (Astro) ✔️

32.

Ahoj!! Omlouvám se, včera jsem úplně zapomněla vydat :// Každopádně se nemusíte bát zítra taky vyjde díl :33 a co říkáte na Sanhovo fotku? Zbožňuji ji tak moc, že jí mám na zdi hned pod Eunwooem :D 

Rychle jsem vyběhl za ním a zastihl ho až před kinem, protože pořád utíkal dál. Chytil jsem ho za ruku a stáhl k sobě. Pevně jsem ho objal.

,,Víš, že si celkem protiřečíš? Jak na mě chceš dohlížet, co to jen půjde, když ode mě takhle utíkáš?" nadhodil jsem.

,,Možná jsem to udělal záměrně a doufal, že mě chytíš a už nepustíš." šeptl jsem zasněně a též jsem mu omotal ruce kolem pasu.

,,Ty jsi vážně číslo. Možná proto jsem ti tak rychle propadl." řekl jsem a políbil jej na čelo.

,,Vážně jen kvůli tomu?" optal jsem se a trochu se odtáhl, abych mu viděl do obličeje.

,,A já myslel, že ti Bomin říkal proč? Nedávno se mě ptal, čím jsi mě okouzlil." neodpověděl jsem mu tak, jak očekával.

,,Bomin? Ani nevím, že s tebou mluvil. Nepomlouval mě, že ne?" vyptával jsem se dál. Kdy spolu ti dva mluvili?

,,Ne, říkal o tobě jen samé dobré věci a taky mi povyprávěl, jak se stal jednou z tvých obětí. Propadl jsem známému lamači srdcí. Už teď se bojím, jak to dopadne." zdramatizoval jsem to.

,,Lamač srdcí nezní jako dobrá věc. A co ho to napadlo říkat ti zrovna o tomhle? On vážně neví, kdy přestat mluvit." řekl jsem podrážděně, ale protože jsem byl moc sobecký, stále jsem se vyhříval v jeho náruči. Jen hloupá zmíňka stačila, abych si vzpomněl, že jsem se choval jako idiot. Nikdy mi to neřekl, ale i tak jsem mu to dal pěkně sežrat.

,,Co je to za tón? Myslím, že chtěl jen předejít nedorozumění a taky se chtěl svěřit, když tobě to nikdy do očí neřekl."

,,Neřekl, ale věděl jsem o tom moc dobře a stejně jsem se nikdy neměl k tomu ho slušně odmítnout. Vždycky to pro mě byl jen nejlepší přítel a bratr, kterého jsem tak postrádal. Nemohl jsem si dovolit ztratit i jeho, tak jsem dělal, že o ničem nevím, ale když jsem byl na dně, nestyděl jsem se mu to vmést do obličeje. Až takový idiot dokážu být..."

,,Každý máme takové chvilky, nechtěl jsem dojít sem a kazit ti náladu, omlouvám se. Na oplátku ti můžu jen říct, že z mé strany je to láska na první pohled. Jakmile jsem tě spatřil, říkal jsem si, to je má spřízněná duše. Ty tvoje oči, lehký úsměv, roztomilý pohled donutily mé srdce být tak rychle. To se mi ještě u nikoho nestalo. A tvé rozpačité tváře a úsměv, jenž jsi mi věnoval, než jsi ode mě utekl, chtěl jsem je vidět znovu." pověděl jsem a usmál se.

,,Chtěl jsem se na místě propadnout, jak jsem byl nervózní. Tak krásně ses usmál a já úplně zpanikařil, když se mé srdce tak divoce roztlouklo. Určitě ses musel dobře bavit nad mojí reakcí."

,,Jen maličko, přišel jsi mi roztomilý. Takže jsem tě taky okouzlil na první pohled?"

,,Spíš jsi mě začal zajímat. Nevěřím na lásku na první pohled ani šťastné konce, v tomhle jsem pesimista..." vysvětlil jsem mu.

,,S tím prvním se nedá nic dělat, ale ukážu ti, že šťastné konce existují."

,,O tom se nechám moc rád přesvědčovat a uvidíme, jestli ti to nakonec vyjde." prohodil jsem s lehkým úsměvem.

,,Nevěříš mi snad?" nadhodil jsem a ještě víc na něj upřel svůj pohled. Ale čím déle jsem se na něj díval, tím vtesi nutkání dotknout se jeho rtů. A nakonec jsem se přeci jen neudržel a spojil naše rty dřív, než mi stačil odpovědět.

Pro tentokrát jsem nebyl překvapený, naopak jsem doufal, že to udělá. Opět jsem to nemohl nechat skončit jen jedním polibkem. A tak jsem mu jej vrátil a věnoval hned několik dalších navrch, dokud nepronikl do mých úst jazykem. Oba jsme se nechali natolik unést, že jsme nevnímali nic kolem. Právě teď jsme byli jen my dva a omezený dostatek kyslíku, kvůli němuž jsme se po chvilce museli odtáhnout.

,,Budu to brát jako kladnou odpověď." šeptl jsem a chytil jej za ruku, abych si s ním mohl proplest prsty. Sice jsme se nebavili o tom, co mezi námi vlastně je, jestli jsme stále jen kamarádi nebo už partneři, ale bylo mi to vcelku jedno, pokud jsem jej mohl držet za ruku a sem tam mu věnovat polibek a trávit s ním tolik času.

Pousmál jsem se a dal se na cestu. Možná jsem maličko věřil, že bych díky němu mohl i já mít šťastný konec, ale nechtěl jsem se tím příliš unést. Stále tu byli lidi, co mi stáli v cestě. Poté bych snad mohl věřit víc.

Dál jsem nad tím nedumal a raději se věnoval cestě. Došli jsme do restaurace, kde jsem nám předtím zařídil rezervaci. Sedli jsme si k našemu stolu, kde byli připravené jídelní lístky. Vybrali jsme si jídlo a své přání sdělili číšníkovi. Povídali jsme, než přinesl jídlo a následně i při něm a proto jsme ho jedli hodinu.

Nechal jsem si zavolat číšníka a přes Binovo protesty zaplatil. Poté jsme se zvedli od stolu a vyšli z restaurace. Pomalou procházkou při měsíčku jsme se vydali domů a opět si povídali.

Ale když jsme dorazili ke mně, náhle nás přešla řeč. Po celou tu dobu jsem se necítil trapně, dokonce ani v tom kině, kdy jsem se za něj tak zbaběle schovával, ale teď jsem překypoval trapností a nervozitou. Možná to bylo tím, že jsme tu byli sami dva a mělo se schylovat ke spánku.

,,Máš ještě něco v plánu, nebo si chceš jít lehnout?" protnul jsem nepříjemné ticho.

,,Myslím, že mi došly nápady. Tebe něco napadá?" optal jsem se nazpátek.

,,Začínám být celkem unavený, dnes jsem vstával brzy, abych otevřel...tak co kdybych tě šel uložit a pak šel také spát?" navrhl jsem.

,,Jen pod podmínkou, že se uložíme společně, nechci být v pokoji sám a jak už jsi mohl zjistit, postel je dost velká pro oba." hlesl jsem rozpačitě a neodvážil se na něj pohlédnout. Přišlo mi hloupé nechávat ho ve vedlejším pokoji, když už jsme spali vedle sebe. Samozřejmě jsem neměl v plánu nic nemravného.

,,Jen pokud doopravdy chceš. Nemusíš se k ničemu nutit, nebude mi vadit spát v jiném pokoji."

,,Rozhodně se nenutím. Jen jsem moc sobecký a chci se dobře vyspat, což s tebou po boku jistě půjde."

,,Přivádíš mě k šílenství..." hlesl jsem a nakonec kývl na souhlas. Ani si neuvědomuje, jak moc mě mučí.

Pokračování příště...