Maybe I'm Your Happy Ending [Sanha x Moonbin] (Astro) ✔️

43.

Ahoj!!

Procházel jsem se parkem. Nevěděl jsem, kam přesně jdu, jen jsem sledoval povědomého psa, který začal štěkat pokaždé, co jsem se zastavil. Dovedl mě ke stromu, pod nímž jsme často sedávali s Hyunjinem. Následně se vytratil. Přistoupil jsem blíž a až poté jsem si všiml, že za ním stojí postava oděná v bílým. I ze zadu bych poznal, že je to Hyunjin. 

Přiběhl jsem k němu a zezadu ho objal, aniž bych měl stoprocentní jistotu, že je to on. Otočil se ke mně s širokým úsměvem a objetí mi oplatil. Po chvíli se trochu odtáhl a prohlédl si mě. Udělal jsem totéž. Vypadal tak, jak jsem si ho pamatoval a v tom bílým oblečení působil jako anděl.

,,Já sním, že?" nadhodil jsem, neboť jsem si uvědomil, že jinde bych se s ním setkat nemohl.

,,Ano. Bez souhlasu jsem ti vlezl do snu, abych se s tebou rozloučil a aby ses ty mohl konečně rozloučit se mnou." odpověděl mi a lehce se usmál.

,,Rozloučit se? Co když se s tebou nechci loučit?" optal jsem se a semkl rty do úzké linky. Zakroutil nade mnou hlavou a povzdechl si.

,,Měl bys mě nechat jít. Už jsem tu byl dost dlouho a teď když vím, že jsi šťastný, nemám důvod zůstávat déle." vysvětlil mi. Chápal jsem ho, ale přesto jsem se s ním loučit nechtěl.

,,Hyunjine..." hlesl jsem, ale podle jeho zamračeného výrazu jsem věděl, že bych neměl nic namítat.

,,Chtěl bych už dojít k odpočinku. I když se spolu rozloučíme, víš, že nakonec zůstanu s tebou. Vždycky jsem byl s tebou a to se nezmění a také vím, že na mě jen tak nezapomeneš, ale nezazlíval bych ti, kdybys přeci jen zapomněl. Jsem rád, že si poslechl Bomina a našel sis přítele. Abych pravdu řekl, moc pěkného přítele. Vybral sis dobře." pověděl a jeho úsměv se ještě více rozšířil. Bylo fajn smět ho znovu vidět.

,,Promiň, že jsi tu kvůli mě zůstal tak dlouho." šeptl jsem. Nedokázala jsem se usmívat tak jako on.

,,Aspoň jsem tě mohl sledovat z povzdálí. Za svou matku se omlouvám. Jestli tě bude ještě někdy otravovat, vůbec se s ní nemazli a prostě na ni zavolej policii. Neber ohledy na to, že je to moje matka, protože ona jí nikdy nebyla a častokrát mi to dávala najevo. Jestli si uvědomila, že mě má ráda, až po mé smrti, je to vcelku smutné. A ty rozhodně za nic nemůžeš. Víš jak mě bolelo poslouchat, když jsi kolikrát řekl, že chceš jít za mnou."

,,Tys to všechno slyšel?" optal jsem se překvapeně, aniž reagoval na věci, co říkal předtím.

,,Ano, slyšel. Občas i viděl, ale to pro mě bylo příliš bolestivé. Tolik jsi trpěl. Ale teď jsi šťastný, že? Pamatuji si ho, je to hodný chlap."

,,I když to před tebou nerad přiznávám, jsem šťastný. Nevěřil jsem, že ještě někdy budu, ale on mě o tom přesvědčuje každý den. Chtěl jsem ho vzít sebou, abych ti ho mohl představit, ale nevěděl jsem jestli smím." pověděl jsem. 

,,Nemusíš se držet zpátky. Stejně bych s tím nic nezmohl a navíc jsem nesmírně rád. Asi bych si nikdy neodpustil, že jsem tě tak náhle opustil a ty kvůli mě zůstal nakonec sám. I za Bomina jsem rád. A Moon Bina vezmi klidně sebou, pokud si o tobě nebude myslet, že jsi blázen." zasmál se.

,,Nechci být příliš sebestředný, ale myslím, že i tohle na mě miluje." lehce jsem zčervenal.

,,Pořád stejně roztomilý. Jinak bylo fajn poznat tvou stydlivou stránku. Aspoň teď víš, jak jsem se cítil že začátku já." opět se zasmál. Jak mi tohle chybělo.

,,No spíš si říkám, jak jsem mohl být dřív tak odvážný." pověděl jsem a zakroutil nad sebou hlavou.

,,Odvážný je ještě slabé slovo. Vzkaž za mě Binovi, že to z tvé strany nebyla láska na první pohled, ale spíš láska na první úsměv. Vím, jak ses cítil. A taky jestli ti někdy ublíží, stanu se jeho noční můrou." řekl s vážným výrazem.

,,Nemusíš se bát. Proč jsi vlastně nepřišel dřív?" optal jsem se jej.

,,Neodvážil jsem se. Bál jsem se, že bych ti tím akorát přitížil. Chtěl jsem, aby ses ode mě oprostil. Věděl jsem, že pokud bych tě chodil navštěvovat, nakonec by ses neodpoutal nikdy." odpověděl a pohladil mě po vlasech.

,,Nemůžeš mi to zazlívat. Kdybych nepotkal jeho, pořád bych byl připoutaný k tobě...byli jsme spolu tak dlouho-" nestačil jsem doříct svou myšlenku.

,,Byli, ale přesto doufám, že s ním budeš ještě déle. Měli bychom se pomalu rozloučit."

,,Přijdeš mě ještě někdy navštívit?" nadhodil jsem a prosebně se na něj zadíval.

,,Navštívit? Leda když s ním dokončíš to, co jsem nestihl dotáhnout do konce já. Taky až mi představíš Bina, potom už na hřbitov nechoď. Nebudu tam, přijdu si tě poslechnout jen jednou za rok, na naše výročí." opět se usmál. Pořád se je usmíval a říkal tak hezké věci.

Byl jsem šťastný ale i smutný zároveň, protože jsem věděl, že tohle je naše rozloučení. Nakonec jsem se neudržel a rozbrečel se. Jeho útlé paže se mi omotaly kolem pasu. Po chvíli se ode mě odloučil.

,,Neplakej, pořád si stojím za tím, že ti úsměv sluší víc. Tak se usměj a pořádně mě obejmi." pověděl a setřel mi slzy z tváře. Jen jsem přikývl a udělal to, co si přál.

,,Polibek by mi asi neodpustil, ale pusa na tvář mu snad vadit nebude." netušil jsem, zda jsem mu rozuměl správně, když to řekl téměř neslyšně. Nakonec jsem rozuměl až moc dobře. Políbil mě na tvář a nevinně se usmál.

,,Sbohem a nezapomeň si pořádně užívat života." hlesl a naposled se usmál, než se ode mě začal vzdalovat.

,,Sbohem, Hyunjine!" zvolal jsem a zamával mu. 

***

Probudil jsem se s uslzenými tvářemi, a přesto jsem měl potřebu se usmívat. Podíval jsem se na Bina a setká se s jeho starostlivým výrazem.

,,Nic se neděje, tak se tak netvař." hlesl jsem a usmál se.

,,Vždyť jsi naříkal ze spaní." vyhrkl jsem starostlivě.

,,Já vím, ale jsem v pořádku. Loučil jsem se s Hyunjinem. Taky ti mám něco vzkázat, ale to až u kávy. Teď se k tobě chci jen přitulit a na chvíli se vyhřívat v tvém náručí." řekl jsem s úsměvem a letmo jej políbil na tvář.

Pokračování příště...