o životě Vendy Hudson☂️

9 část

Přišla jsem k jeho pokoji a pootevřela dveře „Pětko?" Zeptala jsem se tiše a potom pokračovala. „vím že teď nechceš mluvit,ale vážně chci vědět jestli jsi v pořádku, pořád mi nic neříkáš a vše děláš sám, chci být aspoň jednou taky v ději, chci vědět co ti lidi v té dodávce byli zač, možná se nechovám vyspěle, ale pořád jsem starší" zasmála jsem se „proč stojíš za těmi dveřmi jako největší vyrhel, je to trapný" odpověděl mi Pětka. Cítila jsem obrovskou radost z jeho odpovědi, bála jsem se, že se mnou mluvit nebude. Vešla jsem dovnitř pokoje a viděla jsem Pětku stojícího na posteli, který se zřejmě snažil nějak vyčistit příklady na zdech. „proč to dáváš pryč? Už to nepotřebuješ?" Zeptala jsem se zvědavě. „něco mi muselo uniknout, nešlo to podle plánu, ale vím že jsem byl blízko" vykládal mi, mezitím co čistil zeď. „proč si to myslíš?" Snažila jsem se udržet naši konverzaci,byla jsem tak ráda že spolu komunikujeme. „byli zoufalý, byl jsem tak moc blízko že jim komise nařídila výbuch i s důkazy" řekl mi a ukázal na jeho malou skříňku pod oknem. Otevřela jsem skříňku, bylo tam spoustu papíru, při hledání něčeho jsem vyhrkla „oni v tom autě byli také ne? Ten muž...." Zajimalo mě to, protože ta žena nikde nebyla, oni snad obětovali jenom toho může? „ten prázdný papír" odpověděl mi Pětka. Já vytáhla prázdný papír z malé skříňky a podala jsem mu ho do ruky. Pětka si sedl na postel a začal mi vysvětlovat celou situaci kresbami. „jsou to lidé z komise, mají na starost minulost a budoucnost, jediní oni ví co se stane, zjistil jsem něco o nich při hledání mých strýců a Allison,věděl jsem to už dlouhou dobu a snažím se zastavit apokalypsu která se chystá na příští rok, vím že je to všechno hrozně rychlé na pochopení, ale slibuju že ti to vysvětlím podrobněji až budu mít víc času. Nevím ještě co jí způsobí, ale příjemné to nebude pro nikoho z nás. Pořád máme šanci to zastavit, musíme je dát ale dohromady, všechny." měl pravdu, všechno to bylo moc rychlé.  jaká apokalypsa? My umřeme? Kdo to může zastavit? Už nikdy neuvidím Millie? Zvládneme to zastavit? Koho máme dat dohromady? Začali se mi množit tyto otázky v hlavě, ale nechtěla jsem je říct nahlas, bála jsem se že mému bráškovi přihodím víc starostí než teď má, všechny jeho důkazy, které nasbíral za několik let jsou pryč. Je mi to líto. Chci ho obejmout, ale nemůžu,nenávidí objetí. V tu chvíli mi přišla zpráva od Millie, měla jsem radost a zároveň jsem byla zklamaná, nechtěla jsem si s ní psát, chtěla jsem na ni zapomenout dokud to jde. „Promiň, odepíšu ji později, mluv dál" přišlo mi to nevhodné si s ní psát když teď jsem s mým bráškou po dlouhé době. „odepiš ji." Vyhrkl na mě. Viděla jsem v jeho očích jakoby by bylo moc důležité jí odepsat, tak jsem to udělala.

Chat s Millie

Millie: ahoj, promiň že ti píšu, zřejmě jsi naštvaná kvůli té Californii,nevěděla jsem že to naštve, ale...tvůj otec, hledá tě. Kde jsi Vendy?

Stuhla jsem. Nevěděla jsem co odepsat, proč mě hledá? Vždy mu bylo jedno jestli jsme doma nebo ne.

Já: proč? Jsem pryč ale vrátím se.

Millie: prej vám musí někoho představit, zřejmě má novou přítelkyni

Neodepsala jsem.

Millie: jo a mám přítele, do Californie pojede se mnou

Já: ty jsi měla lístky navíc? Proč jsi je nedala mě?

Millie: ani mě to nenapadlo, sorry

Já: hm

Co se to děje? Proč je na mě taková? Chtělo se mi brečet, přišla jsem si zase zneužita, měla mě snad jako náhradu za svého ex přítele a teď když má nového tak mě už nepotřebuje? „co napsala?" Zeptal se mě Pětka, zřejmě viděl můj smutný výraz. „Ale nic zajímavého, jen to že náš táta má zřejmě novou přítelkyni" snažila jsem to zakrýt úsměvem. „to mě nezajímá, stejně se rozejdou. Nelži mi, co napsala?" Ptal se, věděl že lžu, vždycky poznal když jsem lhala.
„zřejmě už to vážně není mezi námi stejné, ona se stěhuje do Californie s nějakým novým klukem, budu zase sama, opět..." Svěřila jsem se mu. Poprvé v životě. Pětka pouze na mě koukal a poslouchal mě. Já pokračovala, chtěla jsem to ze sebe dostat ven. „když odjela pořád jsme si volali a byla to sranda, teď má nového přítele a sotva mi píše, cítím se odstrčena, měla lístek navíc do Californie, samozřejmě že bych to odmítla protože chci být s tebou, ale nabídky bych si vážila. Místo toho tam vezme jeho, je toho na mě moc. Teď ještě nějaká apokalypsa a zjistím že můj bráška vlastně není můj bráška, že mám nějaké nevlastní strýce a tety o kterých mi nikdo nikdy neřekl. A do toho všeho se mi líbí Ray" odfrkla jsem si, později jsem si uvědomila co jsem řekla. „aha.... chápu" odpověděl mi Pětka. „Promiň, určitě máš svoje vlastní problémy a teď ti ještě přidělávám další" Neodpověděl mi, zvedl se z postele na které jsem seděla s ním. „Musíme naše strýce a tety dát zase zpátky dohromady jako záchranný tým, můžeme tak zachránit spoustu životů..i ty naše, ale mám takové tušení že ta apokalypsa bude kvůli nám, nevím jestli tomu pomůžeme a nebo ji vytvoříme." Pokračoval ve vysvětlování jako kdybych mu nic neřekla. Byla jsem za to ráda a zároveň mě naštval. Vešel do pokoje Diego. „Pětko" řekl jeho jméno a podal mému bráškovi nějaký papír, bráška si ho vzal a četl, po chvíli řekl „chceš mi říct že mám šanci se dostat do komise? Bude to hodně složité" Diego pouze odhodlaně kývl. Nechápala jsem nic z toho, proto jsem vyhrkla „jak složité? Může ti to ublížit?" Pětka mi jako odpověď pouze pokrčil rameny „tak to se mi nelíbí, nebudeš dělat nic nebezpečného, ať už je to pro lidstvo nebo ne." Rozkázala jsem mu. Pětka se na mě pouze otočil a prohlásil „Nic nevíš, nevíš co všechno jsem musel udělat abych se o mé rodině něco dozvěděl. Nerozkazuj mi, nejsi má máma ani starší sestra." Trošku to mi to ublížilo, ale má pravdu. Pětka si dál povídal o tom s Diegem, ale já o tom nechtěla ani slyšet, takže jsem se zeptala „Diego, co tvoje ruka? Je lepší?" Diego se na mě pousmál a přišel ke mně, aby mi mohl rozcuchat můj účes „díky že se zajímáš" já mu pouze dala naštvaný pohled za ten účes, strávila jsem hodiny v koupelně jen proto abych měla hezké vlasy a on mi to zničil. Potom jsme všichni tři šli do kuchyně kde na mě čekal Ray, úplně jsem na něj zapomněla, promiň mi to. „Rayi! Myslela jsem že už jsi šel domů, promiň" vykřikla jsem. „n-" Ray nestihl nic říct, když mu procházející Pětka kolem mě skočil do řeči „ona je flustrovaná, zapomíná" věděla jsem co tím myslí, byla to moje výmluva na jeho snídani ke dveřím. Protočila jsem očima a šla si sednout za Rayem ke stolu. „čekal jsi dlouho?" Zeptala jsem se. „ani ne, povídal jsem si tu s Vanyou, je fajn" odpověděl mi. Nevím proč, naštvalo mě to. Není můj, tak proč žárlím? „aha, tak to jsem vás asi vyrušila, vaší romantickou chvilku" jakmile jsem to dořekla, mé oči se koukali pouze do zdi vedle něj, nemohla jsem se na něj podívat, bylo mi trapně. Ray se pouze začal smát, nechápu proč „má přes 30, co bych s ní asi dělal?" Nemohl se přestat smát.
„hej, přestaň se smát" Chtěla jsem zůstat naštvaná, ale jeho smích byl tak pěkný a nakažlivý, že jsem se při té větě musela smát taky. Ulevilo se mi když jsem ho slyšela to říci. Šli jsme spolu ven. Ukazoval mi vzpomínky z jeho dětství, bylo to pěkné, nechtěla jsem aby tento den skončil.