o životě Vendy Hudson☂️

21. část

Po mé konverzaci s mým braškou jsem se vrátila k hledání, čehokoliv.
Ben na mě i po odchodu Pětky, stále zíral. Zřejmě mi chce něco říct, ale budu dělat, že to nevidím, a počkám si, dokud mi to sám neřekne.
„myslím, že tady nic není, půjdeme se podívat dál?" Vyhrkla jsem a mírně se otočila na Bena.
„Vendy.." odpověděl mi tiše Ben. Zaskočilo mě to, proč je tak skleslý? Stalo se mu něco?
„hm? Co se děje?" Prohlásila jsem ustaraně.
„Měla by jsi Pětku poslechnout, vážně to myslí dobře."
Takže se mi to bude snažit rozmluvit i on? Vždyť on je ten hlavní důvod, proč nechci o tuhle schopnost přijít.
„i ty?" Vyhrkla jsem podrážděně a chtěla ihned odejít, jinak by to skončilo hádkou, a na to my zrovna teď nemáme čas a já náladu.
„budeš výjimečná I bez schopnosti. Nikdo nedokázal to co ty. Možná by se ani nikdo neodvážil, na někoho se zbraní, jen tak bezhlavě házet odpadky." Pousmál se při přemlouvání Ben. Jeho slova mě zahřála u srdce. Je to od něj moc milé. Stále svůj názor ale nehodlám změnit. Promiň mi to.
„půjdeme se porozhlédnout jinam?" Změnila jsem konverzaci. Snad to pomůže. Ben pouze kývl a následoval mě. Oba jsme skončili v pokoji Viktora a Allison. Když jsem vešla dovnitř, uviděla jsem Allison s novým účesem sedět na posteli.
„tyjo, ty ses ostříhala? Kdy jsi to stihla?" Vyhrkla jsem zvědavě s úsměvem na Allison.
Allison měla krátké vlasy, trošku i více vlnitý. Vypadala jako úplně jiný člověk.
„prostě se tak stalo" Vysvětlila mi Allison a odešla z místnosti. Nepochopila jsem, co tím myslela, ale nechám to být.
Všichni jsme se po hodině sešli, na domluveném místě. Uprostřed hotelu v hlavní hale. Když jsem s Benem dorazila,všichni už seděli na schodech a čekali na můj příchod.
„nepřišla jsem pozdě, že ne?" Zeptala jsem se nervózně a doufala, že jsem přišla na čas. „doufám, že si aspoň něco našla." Začal mě provokovat Diego. Samozřejmě že jsem nic nenašla. Začínám věřit tvrzení, že tu vážně nic není a je to pouze past.
Já pouze zavrtěla hlavou a čekala co řeknou ostatní. Ostatní též zklamaně řekli, že v misi byli neúspěšní. Po té i Pětka přišel s prázdnou.
„no, co teď, pane chytrý" Provokoval opět Diego, ale tentokrát mluvil na Pětku.
„rozhlédni se kolem, co bychom asi tak měli dělat?" Odpověděl mu Pětka podrážděně.
„nevím, ty ses udělal šéfem." Odpověděl mu Diego.
„Když máš tolik energie, co kdybys byl šéfem tentokrát ty?" Prohlásil naštvaně Pětka a tím jmenoval Diega novým "šéfem". Už teď vím, že to nedopadne dobře, Diego a šéf? To ne.
„cože?" Zasmál se Diego, zřejmě si myslel, že Pětka vtipkuje.
„Snažil jsem se pomoct, vy mě ale absolutně nehodláte poslouchat či respektovat, jsem už dost vyspělý na to, abych neandrtálce jako vy, zbytečně přemlouval. Dělejte si to chcete, já jdu do důchodu." Jakmile to Pětka dořekl, dal své ruce vzhůru, jako náznak, že od případu apokalypsa, dává ruce pryč. Po té je dal zpět dolů a odešel ven.
Důchodu? Myslí tím, že už nám nebude pomáhat? Proč? Já nic neudělala. Potřebujeme ho.
„no, řekni nám co máme dělat, šéfe" Pronesla drze a naštvaně Allison na Diega a také se rozhodla odejít do svého pokoje.
Celou dobu mlčím.
„co je? Vy všichni jste měli námitky proti číslu Pět." Obhajoval se Diego. Nikdo ho ale neposlouchal,všichni byli na odchodu do svých pokojů. Zřejmě se prostě smířit s koncem.
Promiň Diego, ale musím za svým braškou, ví toho víc než my, potřebujeme,aby nás někdo vedl. Chci aspoň špetku naděje. Klidně i falešnou.
Rozběhla jsem se ke vchodovým dveřím. Když se dveře otevřeli. Svět byl tak zničený,jediný co zbylo, byl náš Hotel Obsidian, jsme poslední přeživší na této planetě. Nic kolem nás není. Je to děsivé,doufám, že to je pouze noční můra a já se z ní co nejdříve probudím. Později jsem zahlédla Pětku, jak sedí na kraji rozpadající se země. Přisedla jsem si opatrně za ním.
„co piješ?" Zeptala jsem se zvědavě,když jsem si všimla láhve, kterou drží Pětka v ruce.
„Moje poslední přání před smrtí je, se opít do němoty." Odpověděl mi vtipem Pětka.
Zvláštní, ale dává to smysl. Je lepší se smířit s koncem světa takhle, než být střízlivý a vše vnímat.
Nastavila jsem ruku, aby mi láhev alkoholu dal zkusit taky. Než skončí svět, chci to aspoň jednou vyzkoušet. Doufala jsem, že mě to bráška tentokrát nechá ochutnat.
Pětka chvíli váhal, ale nakonec mi láhev alkoholu dal. Po usrknutí,jsem si to všechno hned rozmyslela. Nikdy v životě jsem nepila nic tak odporného.
„f-fuj, co to je,jak je to k sakru staré?" Vyhrkla jsem znechuceně.
Pětka se pousmál.
„nic nevydržíš"
To mě teď jako urazil? To si beru osobně.
„takže...tohle je konec?"
Zeptala jsem se. Zněla jsem hrdinsky,ale mám strach.
„Ještě ne, bude trvat, než nás to pohltí.. Možná hodiny, dny, možná i měsíce, ale rok určitě ne."
Odpověděl mi Pětka.
Nevím, jestli mi to pomohlo.
„myslíš, že je Millie naživu?"
Zeptala jsem se. Je to otázka, která mě už nějakou dobu zajímá, ale pochybuju, že na ni Pětka bude znát odpověď.
„někde určitě jo."
Uklidnil mě Pětka,aniž by se na mě podíval. Nechce se mi tomu věřit,ale taky v to doufám.
„dneska večer, vezmeme ti schopnosti,příprav se." Vyhrkl z ničeho nic Pětka. Cože? Stejně umřeme, nemůže mi je prostě nechat?
„Bráško, o tom jsme se už bavili. Nechám si je." Bránila jsem se oprávněně.
Začala jsem vstávat, abych mohla odejít. Když jsem byla na odchodu, Pětka na mě promluvil, a to mě donutilo se zastavit.
Konečně se na mě otočil,zřejmě to bude něco vážného.
„je to nebezpečné. Říkal jsem ti to několikrát" Já vím bráško. Promiň, chci si je nechat.
„Zvládnu je ovládat. Ben a Klaus mi pomáhají. Vážně."
Začala jsem ujišťovat Pětku.
„Nepatří ti." Zopakoval své slova Pětka.
Začíná mě rozčilovat, nechci se ale teď hádat. Vím že to myslí dobře.
„Můžeš mě aspoň jednou poslechnout? Vím co je pro mě dobré." Řekla jsem hlasitým a naštvaný tónem.
„No, tohle pro tebe moc dobré teda není, a ani pro nás."
Stále si můj bráška říká svojí verzi, má vůbec smysl to s ním řešit?
„S čím máš pořád problém? Vadí ti, že jsem šťastná? Chci být aspoň jednou šťastná,než skončí tento podělaný svět!" Přestala jsem ovládat své milé chování. Nechci přijít o nikoho dalšího. Ztráta schopnosti, znamená ztráta Bena a výjimečnosti.
„posloucháš mě vůbec?" Zeptal se mě naštvaně Pětka.
„asi bych neměla"
Odpověděla jsem drze. Chci odejít, nechci se hádat, ale štveš mě bráško.
„Snažím se tě jenom chránit před tvou schopností" Začal mi vysvětlovat ulehčeně Pětka.
Nechce mě chránit, chce, abych byla opět ta,která nic nedokáže. Já už ale takovou být nechci.
„nepotřebuju zachránit."
Mám pocit, že se musím bránit.
Nevím, proč můj protest vůbec nevnímá.
Po mé odpovědi, jsem se otočila Pětce zády a připravovala se na odchod dovnitř do hotelu.
„Vendy,jestli odejdeš, přísahám, je mezi námi konec"
Vyhrožoval mi Pětka. Jeho slova mě zarazila a já se zastavila. Promiň. Za to, co teď řeknu. Možná toho budu později litovat, ale nenávidím, když mi někdo říká co mám dělat.
„to zní dobře"
Jakmile jsem to dořekla, odešla jsem dovnitř. Nevím jak se Pětka po mé bezcitné odpovědi tvářil, a radši to nechci vědět, jinak bych si to možná i rozmyslela.
Zavřela jsem se ve svém pokoji a lehla si na postel obličejem na polštář.
Jsem tak naštvaná, že mi i vzteky utekly slzy z očí. Proč bych ho měla poslouchat? Proč by má schopnost měla způsobit apokalypsu jenom proto, protože mi od narození nepatří? Zase mám v hlavě tolik otázek, jako za starých časů. Potřebuju Millie,Raye, klidně i Bena, chci se někomu svěřit, komukoliv.
„jsi v pořádku?"
Zeptal se povědomý mužský hlas.
Rychle jsem odtrhla svou hlavu z polštáře, abych se podívala kdo stojí u mé postele. Byl to opět Ben.
„c-co? Jo, jo jsem, jenom další malý argument s Pětkou. My dva se nikdy nedohodneme, a už vůbec, pokud se to týká mých schopností." Začala jsem vysvětlovat Benovi.
„Nebudu říkat nic o tom, že má Pětka pravdu, dobře?"
Začal vtipkovat Ben o svém minulém rozhodnutí u Klause v pokoji.
Také jsem se musela pousmát.
„neměl bys" Varovala jsem ho s úsměvem na tváři.
„podej m-" Nestihla jsem doříct svou větu,když mi do pokoje nahlédl Klaus. Podíval se na Bena stojícího u mé postele a později na mě sedící na posteli.
„jejda, ty už tu společnost máš, tak já nebudu rušit buchto" řekl tiše Klaus s úsměvem a zavřel pomalu dveře.
Já i Ben jsme se na sebe podívali a začali se společně smát, cítili jsme se oba tak trapně. Bylo mi opět dobře.
Po hodině povídání a po odchodu Bena, jsem usnula.