o životě Vendy Hudson☂️

23. část

Doběhli jsme na konec chodby a zahlédli pootevřené dveře. Když jsme vešli dovnitř, uviděla jsem Luthera ležet na zemi. Co se tu proboha stalo?
Ihned jsem za ním přiběhla a pozorovala jestli dýchá.
„Žije?" Zeptal se Diego,když dokulhal za mnou a Klausem. Já zavrtěla hlavou, nedýchal.
„Zřejme ho dostali ty zrůdy bez obličeje." Odpověděla jsem přesvědčeně a v klidu.
„To je divné, nemá tu žádné znaky boje či zranění." Vyhrkl Diego, když si prohlížel Luthera.
„Ale mrtvý je" Dodal zbytečně Klaus.
„C-co teď? Stalo se to tak rychle, že ani nevím jak reagovat." Vyhrkla jsem zmateně a Diego si přisedl za mnou.
„Prvně to musíme oznámit ostatním. Zřejmě už je dlouho po smrti."
Máme další důvod proč najít ostatní. Já kývla a pohlédla na Klause. „Můžeme jít,nebo potřebuješ čas?" Zeptala jsem se ustaraně, když jsem si všimla, v jakém špatném stavu je Klaus.
Klaus pouze hrdinsky kývl.
„Vratíme se za ním i s ostatními." Oznámil Diego, než jsme odešli pryč z místnosti.
Diego se o nás znovu opřel a šli jsme hledat ostatní.

Nevím kolik hodin uběhlo, ale vím, že už chodíme dlouhou dobu a stále dokola. Jsem vyčerpaná. I Diego je teď o mnohem více těžší.
Když jsem to chtěla vzdát a sednout si, tak za námi přiběhl Viktor a hned nás všechny tři běžel obejmout.
„Jste naživu, měl jsem o vás takový strach." Já se pousmála a opětovala Viktorovi objetí.
„Diego,co tvá noha?" Zeptal se Viktor a pohlédl po objetí na jeho nohu.
„tss, neměj o mě strach. Zažil jsem i horší věci." Odpověděl hrdinsky Diego. Moc dobře vím, že lže, kdyby to nebylo tak strašné, tak bychom málem neumřeli kvůli jeho pomalé chůzi.
„Musíme najít ostatní, zbývá nám Pětka a Allison."
Prohlásila jsem a Viktor kývl. Také mě vystřídal a vedl Diega společně s Klausem. A já opět vedla.
„Zahlédl jsem Allison, ale odmítla jít se mnou" Řekl Viktor a všichni se zastavili.
„co se to poslední dobou s ní děje?" Zeptala jsem se naštvaně. Štve mě to, vážně hodlá rebelovat v takové situaci?
„Možná šílí z toho, že už dlouho neviděla své dítě a manžela." Vtipkoval Klaus. Ale dávalo to smysl. Úplně jsem zapomněla na to, že má Allison krásnou rodinu.
„Musíme ji najít a ujistit se, že se tentokrát doopravdy dostaneme domů." Řekla jsem a pokračovala v cestě. Ostatní potom taky.

Když už se nějakou dobu šlo.
Z pokoje na proti nám, šel slyšet rozruch. Přiběhli jsme dovnitř, byl tam Pětka a zrovna v tu chvíli porazil toho obrněného muže bez obličeje.
Klaus začal tleskat.
„No číslo Pět, ty se nevzdáváš jak vidím."
Pětka na nás překvapeně pohlédl a přiběhl za námi.
„Klausi,Viktore. Musíme se všichni společně shromáždit dole v hlavní ha-"
Pětce do řeči skočil Viktor s úsměvem.
„My víme, tady Vendy nám všechno vysvětlila."
Pětka si oddechl.
„Už na to nejsi sám, slíbila jsem ti to." Vyhrkla jsem na Pětku. Tenhle slib, dodržet chci. Hrozně moc.
„Ale spíš nechápu význam těch sedm zdí" Prohlásil z ničeho nic Klaus. Já se pouze pousmála.
„To asi nikdo z nás."
Zbývá nám už jenom Allison.
Cestou jsme Pětce vysvětlili situaci a řekli mu o nespolupráci Allison.
„Nemůžeme ji tu ale nechat kvůli tomu, že právě teď není úplně při smyslech."
Varoval nás Pětka a my souhlasili. Bylo by to vůči ní nespravedlivé. Zaslouží si jít domů, jako my všichni ostatní. Stále, jsme ale Pětce ani Viktorovi, neřekli nic o tom, co stalo s Lutherem.
Nevím, jak jim to mám říct, nejlepší bude, jim to ukázat, až najdeme i Allison.

Před námi se objevil zraněný ozbrojený muž bez obličeje.
„Hele číslo Pět, není to ten, kterého si porazil? To on jako ožil, nebo co?" Zeptal se Klaus. Pětka si stoupl před nás a odpověděl mu.
„Toho jsem si taky všiml. Nezáleží na tom, kolikrát ho porazím, vždy ožije."
Viktor se postavil před nás a dokonce i před Pětku.
„Zvládnu to. Teda, omráčím ho, vy se zatím schovejte do tohoto pokoje."
Prohlásil svědomitě Viktor.
„Trošku si o sobě myslíš po jednom výbuchu měsíce." Vtipkoval Pětka a Viktor se pousmál.
„Pokud vím, jediný, kdo se jim kdy postavil, si byl ty. Zřejmě už budete vyčerpaný, pane staříku." Vtipkoval nazpátek Viktor. Pětka neodpověděl a vedl nás do pokoje, kde se čekalo na příchod Viktora.
„Doufám, že to zvládne." Povzdechla jsem si.
„Achjo, chybí mi Ben, vždycky mi dával dobré rady. Bez něj, nevím co dělat první." Vyhrkl Klaus nahlas. Jeho povzdech mě překvapil. Takže nejsem jediná komu neustále moc chybí?
Než jsem se stihla Klause na něco zeptat, dveře od pokoje se začaly pomalu otevírat. Všichni jsme očekávali Viktora, ale do místnosti vešla Allison.
„Allison!" Vykřikla jsem a běžela ji obejmout.
„Jste v pořádku. To je překvapivé." Řekla tiše Allison. Já ji ale slyšela. Doufala jsem, že jsem ji slyšela špatně.
„Cože?"
Allison nad mojí otázkou pouze zavrtěla hlavou a usmála se. „Nic."
„Kde je Viktor."
Zeptal se Pětka
vskutku naštvaným tónem.
„Nezahlédla jsem ho." Odpověděla Allison. Její zmatený pohled nevypadal vůbec myšlený doopravdy. Zřejmě ho nemyslela vážně. Možná něco ví.
Pětka se ale jejím falešným zmateným pohledem nenechal zmást. Nic ale neřekl. Zřejmě zkoušel její trpělivost, a jak dlouho dokáže lhát.
Allison ustoupila očima a odpověděla.
„Zkusím ho najít."
Jakmile Allison odešla, otočila jsem se na Pětku a hned vyhrkla.
„Jak si poznal, že lže?"
Pětka na mě pohlédl.
„Nepoznal."
Nepoznal? Co tím myslí?
„Vždyť to bylo tak jednoduché poznat."
Začala jsem se chlubit.
„Věřil jsem své intuici."
Odpověděl mi Pětka. Jeho odpověď mě zaskočila. Intuice? Super.
Později jsme zaslechli křik od Allison.
Všichni se rozběhli a začali hledat odkud ten křik šel.
Ty správné dveře Diego našel. Všichni jsme přiběhli a uviděli Allison sedící vedle Luthera. Viktor tam stál také. Musí být v šoku.
Otočila jsem se na Pětku. Na ten jeho pohled nikdy nezapomenu. Byl tak vyděšený a překvapený.
„T-to, nevíme." Na nic jsem se nezmohla. Ani na pouhou větu či vysvětlení.
Později Allison, která měla celý obličej od slz, vykřikla na Klause.
„Proč tam tak stojíš! Okamžitě ho oživ!"
Zapomněla jsem, že to Klaus dokáže.
„Můžu oživit jen jednoho. Víc mé tělo nezvládne, proto jsem se nesnažil oživit Bena. Jedno už jsem využil na tělo starého čísla Pět. Promiň. Nejde to."
Odpověděl zklamaně Klaus.
Neustále trvám na tom, že něco mezi Lutherem a Allison bylo.
Allison stále nemohla přestat brečet.
„Kdyby jsi pořád nepil, možná bys zvládl víc!" Začala Klausovi vyčítat Allison.
Klaus jen tiše stál a nechal si od Allison nadávat. Chtěla jsem se ho zastat, ale Pětka to stihl dřív.
„To bylo v komisi, tím pádem to v tomhle letopočtu neplatí. Zkus to."
Pětka opět přišel s nápadem.
Chtěla jsem ho tak moc obejmout. Přišel o dva strýce naráz. Doufám, že si to nedává za vinu. Přeci jen to byl on, kdo zazvonil na zvonek.
Klaus se na Pětku podíval a vykřikl.
„dobrý nápad chlape!" Já se nad jeho pozitivní energii pousmála a doufala, že to bude fungovat. Nemůžeme o Luthera jen tak přijít. Nechci přijít o nikoho dalšího. Už ne.