o životě Vendy Hudson☂️

20. část

Došli jsme k hotelu. Vypadal opuštěně, ale bylo tam spoustu lidí v hlavní hale.
Klaus se vydal nám objednat pokoje, řekl, že se s tím pánem u pokladny dobře zná, budu mu muset věřit.

Klausovi se stále po několika minutách nepodařilo dostat aspoň jeden pokoj.
Pětka nakonec čekání vzdal a šel na pomoc Klausovi.
Konečně jsme dostali pokoje. Všichni se rozdělili a já stále nedokázala najít někoho, kdo by se mnou chtěl sdílet pokoj. Nejdříve mě napadla Allison. Popadla jsem ji za rukáv a vyhrkla na ni s úsměvem. „Allison, jako jediné holky, co kdybychom byly spolu v pokoji?"
Allison ale mojí nabídku odmítla. „promiň, já teď mám takový komplikovaný vztah s Viktorem, potřebuju si ho napravit. Nevadí ti, když budeš s klukem, že ne? Přeci jen jsou to nevlastní strýčci" Aspoň mě utěšila, a nebude mi vadit být s někým jiným na pokoji.
Další kdo mě napadl byl Pětka, ale s ním po naší hádce nechci komunikovat, chci hrát naštvanou a zklamanou, snad to pomůže. Po mém dlouhém přemýšlení si každý našel spolubydlícího. Oddechla jsem si, budu naštěstí sama v pokoji.
„chci tu limonádu ochutnat." Vyhrkl na mě Ben, který mi poklepal jemně na rameno a po té ukázal na limonádu na stole.
„to máš blbý" Odpověděla jsem naštvaně, a byla na odchodu. Nemohla jsem si ale nevšimnout zklamaného obličeje od Bena. Bylo mi ho líto. Otočila jsem se zpět a nakonec mu ji podala, a udělala ho na chvíli smrtelným, dokud byli všichni ostatní otočení zády.
„jaká je?" Pošeptala jsem na Bena s úsměvem.
„zkus" odpověděl mi Ben a nabídl mi.
Bylo to vážně dobré, nelituji svého rozhodnutí.
„je to vážn-" Nestihla jsem se vyjádřit, protože mi sklenici limonády vzal Klaus, který ji i hned ochutnal. Zničil hezkou chvilku.
„mňam, pojď buchto, máš tu věci" Řekl Klaus při odchodu s pitím, a Ben ho následoval.
Vzala jsem si své věci a šla do mého současného soukromého pokoje.
Když jsem přišla, hned jsem si musela lehnout na postel, byla tak nádherně měkká. Skoro usínám.
Mé oči se pomalu zavřeli, ale hned jsem se probudila, když mi někdo mírně zaklepal na dveře a pak otevřel. Naklonila jsem se, abych viděla kdo přišel, jelikož postel, byla za rohem. Byl to Pětka.
„můžu?" Zeptal se Pětka a čekal,dokud mu nedám svolení vejít do mého pokoje. Já souhlasila a Pětka přišel k mé posteli. „chci s tebou o něčem mluvit, nebo teda, spíš o někom" Chce mluvit o tom, co se stalo u obchodu s mým tátou? Už jsem mu říkala, že to bylo nedorozumění. „pokud myslíš tátu, neboj, nic jsem mu neřekla, a ani ho nevarovala" Vyhrkla jsem, abych brášku ujistila o pravdě. Pětka jen zavrtěl hlavou a vysvětlil. „o to nejde, jde o Bena" Bena? Co je s Benem?
„něco se mu stalo?" Zeptala jsem se vyděšeně.
„ne, nebo teda nevím, ale to je jedno. Jde o tvou schopnost." Ne? O mou schopnost? Co s ní? Opět mám tolik otázek, ale zeptám se zase jen na jednu.
„je něco zvláštního na mé schopnosti?"
Pětka se opřel o zeď na proti mojí postele.
„tak trochu. Jelikož tvá schopnost nepatří tobě a nemáš ji od mala, jsou možné vedlejší účinky. Schopnost je v nesprávném těle, a to se jí může přestat líbit." Komu? Té schopnosti? Chápu..
„co tím chceš říct? Já jsem s touto schopností spokojená. Konečně jsem jako vy všichni, necítím se navíc."
Pětka mi chvíli neodpovídal.
„Nepatří ti."
Jeho odpověď mě zarazila. Chce mi snad říct, že já mám zůstat navždy neschopná? Nemám náladu to řešit.
„Můžeme se aspoň jednou v životě bavit normálně, aniž bys mi nadával nebo mi říkal co mám dělat?" Vyhrkla jsem se zvýšeným tónem a odešla z místnosti. Štve mě, že si pořád myslí jak jsem neschopná. Vyšla jsem z pokoje a viděla sedět u baru Diega, řekla jsem si, že to je skvělá příležitost si s ním o všem promluvit a zároveň se mu svěřit. Přiběhla jsem za ním a přisedla si.
Diego svůj pohled jen obrátil na mě a zeptal se otráveně. „co je?"
Já se jen pousmála. „co piješ?" Natáhla jsem se blíž k němu, abych viděla do skleničky. Diego mě ale odtáhl od skleničky a odpověděl. „něco, co není pro tebe" To měla být urážka? No, super. „Po dlouhé době, tu spolu tak sedíme" Řekla jsem s úsměvem na tváři a položila svou hlavu na stůl.
„nelež na tom, před chvílí tu Klaus zanechal svůj oběd." Diegovi jsem nevěřila, ale jeho obličej byl tak vážný. Rychle jsem hlavu dala zpět a zacpala si nos. Diego se pousmál. Takže si ze mě zase dělal jenom srandu? Zase jsem mu na to skočila.
„měl by sis ostříhat vlasy, vypadáš jak Ježíš Kristus"
Vtipkovala jsem nazpátek.
Po několika minutách se k nám přidal Klaus a Ben. Chvíli jsme si povídali, dokud nepřišel Pětka. Otráveně jsem si vzala všechny věci a naštvaně odešla. Ben šel za mnou.
Zavřela jsem se ve svým pokoji a lehla si na postel. Jsem tak naštvaná, že ani nevím pořádně proč. Vytáhla jsem si z kapsy telefon a prohlížela si mou galerii. Na fotkách jsem byla já s Millie. Chybí mi. Skoro jsem neudržela slzy, kdyby na mě zrovna nepromluvil Ben. „jsi v pořádku? Prošel jsem dveřmi bez svolení. Snad nevadí" Nad Benovou omluvou jsem se pousmála. „to je v pořádku, kvůli tomu, že jsem naštvaná na Pětku, nemůžu si tu zlost vybít na tobě."
Ben se zasmál. „jsem rád že přežiju"
Trošku mě mrzí, že kdykoliv mám špatnou náladu,vždy jsem zlá jen na Bena. Dlužím mu také velkou omluvu.
Než jsem se stihla omluvit, Ben změnil konverzaci, takže to nechám být.
„Co se stalo mezi tebou a Pětkou?"
Z jeho hlasu šel vážně slyšet zájem naslouchat. Nutilo mě to se usmívat.
„nic, má neustále něco proti mé schopnosti. Já ale odmítla o ni přijít. To by znamenalo, že přijdu o výjimečnost a o tebe." I přes mou podrážděnost, jsem stále ležela na posteli. Ben stál na proti mě a jen se nad mou odpovědí stydlivě usmál. Jeho stydlivost mě rozesmála.
„co jsem řekla?"
Ben se také začal smát.
„nic, nic"
Chci mu ukázat něco ze svého starého života, chci, aby mě poznal více. Na své posteli jsem se posunula na bok, vzala si svůj telefon opět do ruky a poklepala na volné místo na posteli vedle mě. „pojď sem"
Ben bez námitek si lehl za mnou.
Ukázala jsem mu spoustu fotek, byly tam fotky s Millie, s tátou, Pětky, mého domu, Raye a taky tam byla jedna s Klausem. U některých fotek jsme se i společně smáli, kvůli vtipnému příběhu, díky kterému fotka byla pořízena. Bylo mi dobře, a já doufám, že i on myslel na něco jiného.