o životě Vendy Hudson☂️

8 část

když jsem ležela v pokoji sama, měla jsem dost velký čas na přemýšlení ohledně všeho co se událo poslední dny, potřebovala jsem to ze sebe vyventilovat, abych mohla pokračovat dál..jenomže...cítila jsem se že tu nikdo takový není, kdo by mě vyslechl nebo měl zájem o můj názor či city, možná to není jenom pocit ale realita. Moje nejlepší kamarádka byla první člověk který mi prolétl hlavou, ale pak jsem si uvědomila že naše přátelství se pomalu ničí, jakmile se odstěhuje do Californie, už se neuvidíme skoro nikdy...možná je ten nejlepší čas se jí vyhýbat, abych si na ty roky bez ní zvykla co nejrychleji. Po dlouhých hodinách přemýšlení jsem se rozhodla že půjdu ven na čerstvý vzduch, oblékla jsem si černou mikinu a dlouhé modré džíny. Cestou z pokoje jsem nepotkala v domě nikoho, jakoby vždycky zmizeli, ale....nezajímalo mě to, neměla jsem na to náladu.
Vyšla jsem ven a první co mě pohltilo byl obrovský tlak, když jsem před Umbrella Academy viděla stát velké zmrzlinové auto které tu stalo tři dny předem, úplně na stejném místě a ve stejný čas se stejnými lidmi uvnitř. Stuhla jsem na místě a měla upřený pohled na dívku se zbraní v ruce ve zmrzlinovém autě, když v tom mi někdo poklepal na rameno a já cítila pocit bezpečí a jistoty. Když jsem se otočila, stál tam povědomý kluk, ale nemohla jsem si vzpomenout kde jsem ho už viděla, takže jsem jenom odpověděla tiše „huh"? On se na mě jen usmál a pak odpověděl „jsi v pořádku?" Já jen nervózně kývla zatím co on upřel pohled na zmrzlinové auto a pak zpět otočil svůj pohled na mě „to auto už tu stojí několik dní" řekl mi a já opět jen přikývla, bylo mezi námi trapné ticho, nakonec jsem ale uslyšela hlas za mnou říkající „Vendy? Co tu děláš? Kdo to je? Měla jsem o tebe strach když jsi dlouho nevyšla z pokoje, jsi v pořádku?"
Oba jsme se otočili, zjistila jsem že to byla pouze Allison. Cítila jsem se špatně kvůli tomu co se stalo, takže jsem s ní dlouho nechtěla mluvit, ale i tak jsem ji odpověděla „Allison! Tohle je um...no.." snažila jsem se představit kluka stojícího vedle mě, jenomže, nepamatuju si že by mi jeho jméno někdy říkal..z myšlenek mě dostal jeho hlas „Jsem Ray, pracuju v obchodě naproti, tady s Vendy jsme už spolu mluvili, teď jsem si dělal ale o ni starosti když tu venku jen tak postávala" usmál se a Allison mu úsměv oplatila a řekla „díky, Vendy teď není úplně nejlépe" poklepala mi na rameno a já na ni hodila naštvaný úšklebek, ale aby toho nebylo málo z nedalekého rohu vyšel Diego s povýšeným úsměvem „co se tu řeší? First love? Prohlásil a začal se škodolibě smát, do smíchu mu ale skočila Allison „Diego,říkala jsem ti ať jdeš vyřídit tu dodávku" Allison ukázala na dodávku a Diego pouze zývl a prohlásil mi hrdinsky „já si o tebe sice starosti nedělal, ale měla jsi vidět Pětku" nechápavým pohledem jsem na něj zírala. Ray mi do ucha pošeptal „kdo je Pětka??" Přiblížil se ke mně, já nemohla nic říct, měla jsem sucho v krku a chtěla jsem aby se oddálil od mého obličeje co nejdříve. Mezitím Diego pokračoval „dlouhou dobu si stěžoval jaká jsi hrozná sestra, potom ti odnesl snídani ke dveřím, nechápu to, jsem zmatený, tak má tě rád nebo ne?" Když jsem zaslechla slovo snídaně ke dveřím, musela jsem mu stoupit do řeči „snídaně? Jaká snídaně?" Diego se uchechtl „ajajajaj, to Pětku hodně naštve" uvědomila jsem si že jsem mého malého brášku opět zklamala, předtím jsem mu tajila o pravdě kterou jsem zjistila dřív než on, ale teď si dokonce nevážím maličkosti kterou pro mě udělal i přes naši hádku, chtěla jsem se někam schovat a nevylézt dokud to všechno neskončí ale i to by byla chyba. Když Diego konečně domluvil odešel k dodávce a ještě z povzdálí na nás tři mával, Allison po chvíli odešla kvůli důležitému hovoru od jejího manžela. Zůstala jsem tam sama s Rayem v tichosti stát „vážně jsi v pořádku? Jsi celá bledá" řekl mi ustaraně aby zničil dlouhé ticho. Já mu jen slušně odpověděla „já jsem taková normálně, otec nám zakazuje jíst sladké, možná to je tím" pousmála jsem se na něj a Ray mi úsměv oplatil a dodal „ta věc o které jste se bavili, souvisí to nějak s důvodem proč jsi tady?" Nejdříve jsem jeho otázku nepochopila, nakonec mi došlo, nikdy mě tu neviděl a najednou jsme něco jako sousedi ke kterým chodím pravidelně nakupovat, je to vtipné...nevím proč, ale povídání s ním bylo komfortní, znám ho sotva pár dní a jeho jméno jsem zjistila dnes...zhluboka jsem se nadechla a řekla mu všechno, od úplného začátku až po současnost. Ray na celé moje vyprávění kýval a snažil se všechno pochopit, bylo to od něj moc hezké. Když mé vyprávění bylo u konce, snažila jsem zadržovat mé slzy, s mým bráškou jsme měli vždy dobrý vztah a nikdy jsem nechtěla aby se to všechno rozpadlo kvůli mým rodičům, Ray mě u konce nečekaně objal, nevěděla jsem co říct než mu jen poděkovat. „když někdy budeš potřebovat, můžeš za mnou kdykoliv přijít, víš kde mě najdeš" prohlásil a mrkl na mě, já jen kývla. Ray odešel zpátky do obchodu a já do domu. V hlavě se mi odehrávala scénka mého objetí s Rayem, cítila jsem něco co jsem dlouho necítila, byl to....moc pěkný pocit. Najednou mi přistál croissant na hlavě „au! Kdo to byl?" Zakřičela jsem zuřivě do prázdna. Pětka se náhle objevil přede mnou a docela naštvaným tónem hlasu řekl „chutnala ti snídaně?" Hned mi došlo že mluví o snídani kterou pro mě nachystal a já ji nechala chladnout u dveří „Pětko... promiň mi to, vážně jsem si toho nevšimla, byla jsem flustrovaná" snažila jsem se mu to vysvětlit. V tu chvíli Klaus vtrhl do kuchyně v opilém stavu se svým imaginárním kamarádem „tohle je číslo pět, můj ukradený bratr" řekl a začal ukazovat na Pětku „přestaň na mě ukazovat prstem" prohlásil Pětka a dal Klausův ukazováček dolů, celá situace mi přišla vtipná, snažila jsem se udržet svůj smích „a její otec ho ukradl" zakřičel Klaus na mě „Klausi, o tomhle jsme se už bavili" řekl Luther který se náhodně objevil na schodech.
Neřešila jsem jejich konverzaci ale chtěla jsem využít prostoru si promluvit s Pětkou „Pětko...potřebuju s tebou o něčem mluvit, je to pro mě důležité" Provinile jsem se na něj usmála, Pětka mezitím co zvedal spadlý croissant z podlahy, prohlásil „my dva si nemáme co říct" položil jídlo na kuchyňskou linku a vypařil se, pak už jsem viděla jenom Klause hádajícím se se vzduchem. „nic si z toho nedělej, bývá takový že?" Řekl mi Diego sedící na židli s nohama na stole, přisedla jsem si k němu se slovy „udělala jsem strašnou chybu, ale nemůže mi to vyčítat napořád, nebo ano? Takhle se nikam neposuneme" opřela jsem své čelo o mé dlaně „může pokračovat i bez tebe, přeci jste jen kamarádi" odpověděl mi Diego který se snažil pomoct. „Kam se chceš posunout? Chceš na svého otce podat oznámení že před několika lety unesl dítě a vychoval ho jako svoje vlastní?" Zapojil se do konverzace Klaus, já jen tiše přemýšlela, ale nakonec mě něco napadlo „musíme Pětku víc zavést do vaší rodiny a vás 5 dát zase dokupy, to co se stane potom s mým otcem vyřešíme později" připadala jsem si chytrá ale přitom to byl primitivní nápad, Klausův znechucený obličej mi to řekl „nebo na něj prostě dáme zatykač" řekl Diego a zapíchl svůj nůž do stolu „vyřešíme to jako inteligentní lidé, jelikož se Pětka snaží dostat do budoucnosti, mohli by jsme využít jeho absence a zjistit více informací o tom všem" vykřikl Klaus a Diego mu hodil překvapený obličej „Vendy slyšela jsi to? On umí přemýšlet" já pouze hlasitě řekla „Pětka chce do budoucnosti? Co tam bude jako dělat?" Hlavou mi proběhli ty dlouhé příklady po celé zdi v jeho pokoji, „když je vypočítám, možná zjistím co chystá " Řekla jsem svou myšlenku omylem nahlas „co?" „můžeš zkusit" Řekli mi oba naráz...já si rychle vypila vychladlý čaj a běžela nahoru po schodech do pokoje Pětky. Vešla jsem dovnitř, zastavila jsem se u prvního příkladu, dělalo mi to obrovský problém, byly tam hlavně rovnice, což mi nikdy nešlo, do místnosti vešla Allison s košíkem plným prádla „počítáš to? Taky jsem to zkoušela " řekla nervózně Allison a začala se smát...v tu chvíli mi hlavou proběhli slova Raye: „když někdy budeš potřebovat, můžeš za mnou kdykoliv přijít, víš kde mě najdeš"
Zakřičela jsem na Allison že budu hned zpátky a rozběhla jsem se ven bez bot do malého obchodu s potravinami naproti nám. „Rayi!! Můžeš jít na chvíli za mnou?? Prosím tě" zakřičela jsem v zoufalství, hrozně moc jsem chtěla vědět co se mému bráškovi honí v hlavě. Ray pouze kývl a řekl nějakému muži ať se postará o obchod a běžel za mnou, cestou jsem mu vysvětlila co po něm potřebuju „můj brácha....má na zdi rovnice, promiň ale potřebuju aby jsme to společně vypočítali, vyjde nám nějaký výsledek a ten nás zavede za plánem mého brášky, dál už můžu jít sama" Ray mi neodpověděl, jen šel vedle mě.
Když jsme vešli dovnitř, Ray sebou cukl a řekl „tyjo, to bude dost složité" začal se smát „to teda" já později s ním také a potom jsme si vzali velké papíry a začali počítat. „vyšlo nám dohromady 576892, napadá tě s čím to může být spojené? Vyhrkl Ray „vážně netuším..." Odpověděla jsem. Za našimi zády se najednou objevil Klaus se slovy „takové číslo má ta zmrzlinová dodávka před naším barákem" jakmile to dořekl prstem ukázal na číslo a začal si ho číst pro sebe znova. Já s Rayem jsme se na sebe jenom podívali a rozběhli se do kuchyně to říct ostatním a z povzdálí děkovali Klausovi „ano ano, v pořádku děti, nemáte za co" křičí na nás mávající Klaus nazpátek.
Vešli jsme do místnosti
„hej lid-" nestihla jsem to ani doříct, protože mi do řeči skočil Ray s papírem v ruce „vypočítali jsme to co má Pětka na zdi a vyšlo nám tohle" položil rychle papír na stůl a ukazoval na číslo a já se pouze naklonila nad papír mezitím co Ray pokračoval „je to číslo té dodávky co stojí před vaším domem, nemáte nějaké nápady co by to mělo s Pětkou společného?" Všichni na Raye koukali jak na blázna, nakonec Luther prohlásil „jsou to nějací psychopati, číslo pět by se s nimi určitě nespřátelil" všichni mu dali za pravdu.
„můj bráška byl vždycky odhodlaný, možná to s ním má vážně něco společného" řekla jsem tiše
„měli by jsme poslouchat Vendy, ona ho zná nejlépe" přidala se Allison s úsměvem a já ji oplatila ustaraný úsměv „kde je vůbec Diego a číslo pět?" Vyhrkla Vanya, všichni se začali otáčet a čekali že se za nimi objeví Diego nebo Pětka. Ozvala se velká rána, bylo to něco jako výbuch, stuhla jsem a nemohla se pohnout, mezitím co všichni vyběhli ven. Jakmile jsem zaslechla někoho zakřičet mého brášky jméno, zvedla jsem se ze židle a najednou mě ovládl stres a běžela jsem se podívat za ostatními, když jsem vyběhla ven, viděla jsem obrovský prach a vybuchlou zmrzlinovou dodávku, Diega s poraněnou rukou a Pětku sedícího na zemi dvacet metrů od dodávky a nějakého muže ležícího na zemi,vypadal že bude potřebovat první pomoc. Allison se rozběhla za tím pánem a ostatní za Diegem. Já s Vanyou jsme běželi za Pětkou. Když jsem přiběhla, začala jsem na Pětku křičet „co se to tu stalo?! Jsi v pořádku!?" Pětka mi neodpovídal, začala jsem ohmatávat jeho ruce abych zkontrolovala jestli nemá něco zlomeného, vůbec jsem nedokázala vstřebat co se stalo a můj bráška s Vanyou zřejmě taky ne, pořád jsem se ho ptala jestli ho něco nebolí a jestli je v pořádku, po pár minutách mi konečně odpověděl se slovy „zničili všechny důkazy, nečekal jsem to, odpálili se" když jsem se otočila stejným směrem kam se Pětka díval, viděla jsem toho ležícího může, je to ten který byl v té dodávce...„chceš mi říct že oni vážně..?" Začala jsem se nervózně ptát „jo" odpověděl mi Pětka.
Muže jsme nechali odvést do nemocnice, Diega s Pětkou jsme doprovodili do kuchyně a tam je ošetřili. Diegovi nebylo dobře, takže se ho na nic neptali a poslali jsme ho spát. Pětka seděl v kuchyni a nikomu z nás neodpovídal na žádnou otázku, měla jsem o něj hrozný strach, nikdy v životě jsem se o něj tak moc nebála, jen v den kdy se zamkl jako dítě ve skříni a my ztratili klíče, je to vtipná vzpomínka pro celou naši rodinu. Po vzpomínání jsem tiše na Pětku vyhrkla „jsi v pořádku?" „ne" jeho odpověď mě vystresovala ještě víc, ale nakonec dodal „zničili všechno...všechny důkazy o nadcházející apokalypse, nechtějí aby se to nikdo dozvěděl" vůbec jsem ho nepochopila a zároveň mě děsí co tím myslel „o čem to sakra mluvíš?" Zeptala jsem se ho „místo toho jsem viděl tělo" odpověděl mi Pětka. Nevěděla jsem co odpovědět, cítila jsem se hrozně špatně, je to můj malý bráška a vždycky bude a je mi jedno kolik mu je, slíbila jsem mu že mu zajistím bezpečí v jakékoliv situaci, ale nikdy se mi to nepovedlo. „promiň že jsem tě neochranila" Řekla jsem mu provinile „nepotřebuju tvoji ochranu a nikdy jsem ji nepotřeboval" odpověděl mi při jeho odchodu do pokoje, vím že je pořád naštvaný za tu snídani a za tu lež, ale nemohl by být seriózní aspoň v téhle vážné situaci? Nakonec mě z myšlenek opět dostal Ray který mi dal svou ruku na mé rameno „není to tvoje chyba, je to kluk který se snaží zoufale nás chránit a zjistit kdo je, musí být nepříjemné zjistit že ti, se kterými jsi žil několik let, jsou vlastně tví únosci" snažila jsem se nečervenat a být v klidu „Pětka ho nikdy nepovažoval za otce, dělal si vždy co chtěl a táta byl většinou pryč a já se o něj musela starat" odpověděla jsem hrdinsky „Vendy.. měla by jsi jít za ním, to co viděl určitě nebylo příjemný" skočila nám do našeho romantického momentu Allison, naštvalo mě to, proč bych já za ním měla chodit když jsem vždy ta nejhorší? „proč za ním nejde někdo z vás? Vždyť jste jeho rodina, ne já" vykřikla jsem a Ray mi stiskl rameno abych byla potichu „možná máš pravdu ale vyrůstali jste spolu, my bohužel ne, těžko se nám svěří" řekla Allison na obranu a já jen kývla a vydala se po schodech nahoru do pokoje mého bráchy, mezitím co všichni zůstali dole a začali řešit co se bude dít dát s dnešní událostí.

Omg lidičky jsem zpět, hrozně moc jsem toužila po dokončení této knihy protože se mi nelíbilo že to "skončilo" nebo spíš se to pozastavilo tak otevřeně, takže tady máte pokračování, další díl bude zajímavější.........píšu to hlavně pro sebe takže gramatika nebo něco takového podobného, prostě sorry asi nejsem Čech haha ❤️