o životě Vendy Hudson☂️

25. část

Vrátili jsme se k fontáně, abychom našli ostatní chybějící. Když jsme přišli. Byli tam úplně všichni. Dokonce i Pětka.
Byla jsem překvapena. Co se to děje? Nešel Pětka náhodou do komise?
Mé myšlenky zmizely, jakmile jsem z dálky uviděla přicházet Bena.
Musela jsem se pousmát, i přes naší hádku, jsem byla ráda, že nezmizel.
„Je tu problém." Vyhrkl na nás na všechny Pětka.
Jaký?
„Co se zase děje." Vyhrkla otráveně Allison.
„Diego. Zkus se nožem trefit do toho stromu." Prohlásil Pětka a Diego tak udělal, ale poprvé v životě se netrefil.
„Co se to děje? To jsou naše schopnosti po návratu rozbité?" Začal se vyptávat podrážděně Diego Pětky.
„Nejsou rozbité, jsou totiž úplně pryč." Odpověděl mu Pětka.
Pryč?
„Máš pravdu. Nejde to." Oznámil Ben po přesvědčení.
„Co teď? Takže jsme v přítomnosti, ale bez schopností?" Zeptal se Viktor.
„No...ne tak docela." Začal nejistě odpovídat Pětka.
„Bráško, je ještě něco, co bychom měli vědět?"
Zeptala jsem se. Bojím se odpovědi.
„Tohle není přítomnost.." Přiznal Pětka.
„Už zase?! Ale víte co, možná je dobře, že nemáme schopnosti. Konečně nebudeme muset zachraňovat svět, a žít jako normální lidé. Bez ohledu na vše. Je mi jedno, že to není náš rok. Mě stejně v přítomnosti nic dobrého nečeká." Vyhrkl z ničeho nic Diego.
Má pravdu, možná to nebude tak špatné. Já ale potřebuji jít do přítomnosti, mám tam Raye,Millie a tátu.
Spoustu z nás dalo Diegovi ale za pravdu.
„mně nepřijde, jako kdybych přišla o schopnosti.." Vyhrkla jsem.
Všichni se na mě překvapeně podívali.
„Ty je pořád máš?" Zeptal se mě Ben.
Já nejistě kývla.
„To je zvláštní." Odpověděl Luther.
„Možná je to tím, že není Umbrella Academy." Navrhl Diego.
To je pěkně hloupý nápad.
Nedává to smysl.
„Určitě ano!" Vyhrkl Klaus.
Překvapilo by mě, kdyby se neozval.
„To není dobrý, měli bychom se vrátit do té doby, do které patříme." Ukončil debatu Pětka.
„Proč musí být pořád všechno podle tebe?" Vyhrkl podrážděně Diego na Pětku.
„Šéf si byl, a dopadlo to akorát tak další katastrofou." Odpověděl mu Pětka.
„Děti nehádejte se~" říkal si pro sebe Klaus pořád dokola.
„Stejně už nejsme ti malý superhrdinové, kteří poslouchají na slovo svého otce, který nás akorát využívá." Provokoval nadále Diego.
Pětka se nestihl ani obhájit a Diego už rozhodl.
„Co kdybychom prostě všichni šli svou vlastní cestou, a už se nikdy nepotkali. Nebylo by to nejlepší? Už nejsme UMBRELLA ACADEMY."
Jakmile to Diego dořekl, odešel.
„Asi to tak bude nejlepší." Řekl Ben a odešel taky svou cestou.
A všichni ostatní se rozešli také.

Uběhl rok a já si zvykla na jinou dobu a bez jakékoliv společnosti. Našla jsem si menší byt a práci.
Dokud jsem po dalších dvou měsících nedostala pozvánku na narozeninovou oslavu dcery od Diega.
Diego má dceru? Konečně uvidím jeho přítelkyni.
Narozeninová oslava byla na bowlingu.
Když jsem přišla dovnitř, uviděla jsem spoustu dětí se spokojenými úsměvy na tvářích.
„Vendy! Ty jsi přišla!" Vyhrkl na mě Viktor a hned mě přiběhl obejmout. Já mu objetí samozřejmě oplatila.
„Chyběl jsi mi." Prohlásila jsem v objetí.
„Ty mně taky. Kde jsi byla celou tu dobu?" Začal se mě hned vyptávat jakmile se usadilo ke stolu.
„No, ze začátku to nebylo jednoduché, ale nějak jsem to zvládla a našla si slušnou práci. Co ty?"
Odpověděla jsem narovinu.
„Já se usadil v baru a našel si tam spoustu přátel a přítelkyň."
Jsem ráda, že se mu daří a dařilo.
„Já jezdím náklaďákem a živím tyto hladové krky společně s Lilou." Přidal se ke konverzaci Diego.
Lilou?
„Lila!?" Vyhrkla jsem překvapeně.
„A kdo si myslíš, že je jeho přítelkyně?" Zeptal se Pětka, který se najednou objevil vedle mě.
To mě teda dosti překvapilo.
On a Lila a rodina?
„Pětko! Jsi v pořádku? Jsi celý?"
Vyhrkla jsem starostlivě a začala si Pětku prohlížet a chytat za ramena.
Pětka se oddálil a odpověděl.
„Jo žiju. Jsem v CIA"
Můj bráška je v CIA? Úžasné.
„To bys neměl asi říkat nahlas, co?" Zeptala jsem se tiše s provokativním úsměvem.
„Jestli to někde vykecáš, podříznu ti krk." Odpověděl mi Pětka s také provokativním úsměvem.
„To mi říkal taky."
Pošeptal mi Viktor.
V tu chvíli do místnosti vešel Luther se slovy.
„Hele koho vedu z vězení!"
Luther měl svou paži kolem ramen od Bena.
Ben byl ve vězení?
„Bene jsi zpátky!" Prohlásil radostně Diego.
„Bene..." Vyhrkla jsem si tiše pro sebe. Cítila jsem se až moc špatně na to, abych šla za ním. Po naší větší hádce jsme spolu nepromluvili.
Zajímalo mě ale nespočet věcí.
Jak se mu dařilo? Jak dlouho byl za mřížemi? Co ho dostalo do vězení? Je to jeho chyba? Ublížil někomu?
Chyběla jsem mu?
„Budeš na něj pouze zírat, nebo na něj hodláš promluvit?" Z myšlenek mě dostal zvědavý Pětka, když si všiml mého upřeněho pohledu na Bena.
„Promluvím s ním." Rozhodla jsem se hrdinsky, a začala vstávat ze židle a šla směrem k Benovi, cestou jsem ale už neslyšela, varování od Pětky.
„Hlavně na něj nesmíš sáhnou-"
Než to Pětka stihl dokončit, chtěla jsem Bena chytit za ruku, ten mi ruku hned odstrčil.
Překvapilo mě to.
„Jsi v pořádku? Muselo to být těžké."
Vyhrkla jsem na něj.
„Zas tak dlouho to nebylo."
Odpověděl mi Ben a obešel mě.
Co to bylo? Tohle že je Ben?
„Bene, to se furt zlobíš?" Pokračovala jsem a následovala ho, kamkoliv šel.
„Proč za mnou neustále chodíš? Je to otravné." Prohlásil Ben.
„Promiň.." Moje odvaha kleskla a já se dokázala pouze zastavit na místě a hledět na podlahu.
„Proč si neodešla se mnou?"
Vyhrkl z ničeho nic Ben.
Jeho otázka mě překvapila ještě víc, než jeho objevení.
„Protože bych skončila za mřížemi?"
Odpověděla jsem s úsměvem.
Ben mi neodpověděl a pouze se zasmál.
Byla jsem ráda, že se zase směje.
Využila jsem dobré atmosféry a začala se vyptávat.
„Co se vůbec stalo...?"
Mezitím co si Ben hrál s papírky na stole, mi odpověděl.
„Udělal jsem pár peněžních podvodů."
Jakmile to Ben dořekl, pleskla jsem se dlaní do čela.
„Achjo" Povzdechla jsem si s úsměvem, a Ben mi úsměv oplatil.
„Kde je vůbec Klaus?" Zeptal se Pětka, který se najednou připletl mezi nás.
„jo, o tom s vámi chci mluvit." Dodal Ben.
„Cestou z věznice jsem obdržel dopis, je tak trapně a odfláknutě napsaný. Ale je stojí tam, že si máme přijít jednoduše vyzvednout bratra."
Shrnul nám to Ben.
„Co zase provedl" Začal si stěžovat otráveně Diego.
„Půjdeme ho hledat teď, nebo až po oslavě?" Zeptala jsem se.
„Zapomněla jsi, že už nejsme dávno tým?" Opravil mě hned Diego.
„A to je důvod, proč nepůjdeme společně zachránit člena rodiny?"
Obhajovala jsem se drze.
Tentokrát jsem to nebrala, jako pouze škádlení mezi mnou a Diegem, tentokrát jsem tuhle konverzaci brala seriózně, protože šlo o Klause.
„Vždyt ani nejsi naše rodina."
Odpověděl Diego.
I přes to, že Diega znám, a vím, že to nemyslel vážně, tak tahle slova mě zabolela u srdce. Kdo by to dobrovolně řekl..
„Krví nikdo z nás." Prohlásil z ničeho nic Pětka.
Bránil mě.
„Měli bychom ho zachránit, nebudu mít potom na svědomí jeho pohřeb." Pokračoval bráška, a všichni nakonec odsouhlasili.