o životě Vendy Hudson☂️

18. část

Seděla jsem na mojí posteli a přemýšlela co dál, Allison mě sice poslala spát, ale já nemůžu usnout. Od doby co se dělím s Klausem o schopnosti, cítím zvláštní pocit a zároveň přemýšlím nad tím, jak se asi cítí Pětka po tom co viděl své budoucí já umírat, přímo před jeho očima. Chtěla bych jít za ním, ale pochybuju že by zrovna teď potřeboval společnost.
   Najednou se na mojí posteli vedle mě objevil Ben se slovy. „jak se cítíš?" Cítila jsem se hezky,když jsem věděla, že má o mě někdo starost.
Já pouze kývla s úsměvem.
Později jsem vyhrkla provokativně. „kde máš Klause? Ty jsi ho vážně někde nechal samotného? To nedopadne dobře" Ben se jen pousmál a odpověděl. „on to nějak zvládne" potom jsme oba mlčeli, nikdo neměl nápady o čem si povídat.
   Po několikati minutách trapného ticha, Ben promluvil. „Když jsem zemřel.....Klaus mě přivolal tady díky své schopnosti, nikdy jsem se k tomu světlu nedostal, nelituju sice toho, díky tomu mám šanci tu právě teď sedět s tebou.." o jakém světle to mluví? Mám to počítat tak, že se mi svěřuje? Co mám dělat? V hlavě jsem měla tolik otázek, kvůli tomu jsem nevěděla na co zeptat nebo co odpovědět. „takže...ty toho nelituješ? ani trošku?" Zajímalo mě to a zároveň jsem chtěla pokračovat v konverzaci, nebylo mi špatně, když mluvil. Má hezky uklidňující hlas.
Ben se po chvilce nad mojí otázkou zasmál a vyhrkl. „nelituju?" Kývla jsem jako souhlas a čekala na jeho odpověď. Ben se zhluboka nadechl a konečně odpověděl na moji otázku. Poprvé mám šanci s ním mluvit bez špatného tlumočníka Klause. „pokud mám být upřímný, nechci za tím světlem" nechce? Co tím chce říct?  Teď je dobrá šance na to, ho poznat lépe. „co tím myslíš?" Zeptala jsem se. Ben udržoval nucený úsměv a vyhrkl. „bojím se" strach? Proto tu pořád je? Snaží se tu zůstat co nejdéle? Chápu..
Cítila jsem radost, protože se mi svěřil, ale zároveň mu chci pomoct.
„pokud se tam někdy rozhodneš jít, nikdo se nebude zlobit, určitě se zase někdy setkáme" jakmile jsem to dořekla, usmála jsem se a Ben mi úsměv oplatil, tentokrát byl pravý.
   Do pokoje vešel stěžující si Klaus „kde je Bení hlava?" Ben pouze protočil očima a já vyhrkla povýšeně „příšte zaklepej, co kdybych se zrovna převlékala?" Klaus se na mě podíval nevěříčným pohledem a odpověděl „tady s Beníkem? Tyjo Vendy, ty se nevzdáváš..ale něco ti musím říct, je to duch"
To si myslí že to nevím? Nejsem hloupá. I přes to mě to ale urazilo a začala jsem mít pocit, že to ranilo i Bena, takže jsem ho začala bránit. „je to tvůj bratr a pokud je pro tebe jenom duch, měl bys opustit můj pokoj, sám jsi duch, zemřel si víc jak šedesátkrát" Moje oči sledovali pouze Klausovu reakci, ale koutkem oka jsem zahlédla Bena, který mě pouze pozoruje a zřejmě čeká, co se bude dít dál.
Klaus se naklonil a vyhrkl překvapeně, když na nás začal ukazovat prstem  „počkat, počkat, vy dva spolu něco máte? No dopr..." Klaus to nestihl ani doříct, jakmile jsem uslyšela jeho otázku, skočila jsem mu do řeči. „c-co? Vůbec" Když Ben zaslechl moji stydlivou odpověď, neodolal a začal se tiše smát. Chápu ho, bylo to vtipné, ale i trapné. Chtěla jsem, aby Klaus odešel, zničil dobrou atmosféru. Moje nevolnost opět začala. „Ven? Jsi v pohodě? Vypadáš že za chvíli vyzvracíš koně" Zeptal se Klaus, když si všiml, že nereaguji na Benův výsměch.
co to je za přirovnání... proč zrovna koně?
Já se pouze hluboce nadechla a  odpověděla s úsměvem „nic, chci si odpočinout, to cestování časem mi vážně nedělá dobře" Oba kývli a odešli z místnosti, Klaus mi ještě z dálky popřál hodně štěstí a zavřel dveře. Já si konečně mohla lehnout do postele a usnout.

Je ráno a já se probudila na studené podlaze. Moc dobře vím, že jsem usínala na posteli, proč jsem najednou na zemi? Sedla jsem si, abych měla dobrý výhled na moji postel.
Na posteli ležel spící Diego. To už si ze mě dělá srandu? Já myslela, že s tím už dávno skončil a nechá moje postele být. Co nejrychleji a nejdrastičtěji jsem ho budila.
Když se mi to po několikati minutách konečně povedlo, jako odměnu mi ukázal prostředníček. Neudržela jsem ale své nervy. „co tu zase děláš? Vypadni, chci se převléct" Diego se pouze otočil na druhý bok a ani se neobtěžoval mi odpovědět. „jak chceš" odpověděla jsem a zkopla ho dolů z postele. „au! chceš mě snad zabít?!" Vykřikl na mě fňukajicí Diego. „byl to jenom pád z postele, ne z rozhledny" odpověděla jsem provokativně. Diego protočil očima a začal se zvedat ze země.
V tu chvíli přišel do pokoje Ben. Byla jsem podrážděná, musí mi do pokoje všichni chodit, když se chci převléct? „nemůžu mít trošku soukromí?" Vykřikla jsem na Bena, bohužel všechen můj vztek schytal Ben. Promiň mi to. „ty už si taky šáhlá jak Klaus?" Zeptal se Diego a nechápavě mě pozoroval. Uvědomila jsem si, on neví, že mám Klausovi schopnosti a vidím Bena také. „já..jen..no-" snažila jsem se to nějak Diegovi vysvětlit, vím že on a Pětka jsou jediní komu tady můžu věřit, ale nevěděla jsem jak a kde začít. Diego mě ale přerušil a rozespale mi mával při odchodu před obličejem. „víš co..mě to nějak nezajímá" dobrý vědět. Ben se pouze začal smát se slovy „co to bylo?" Hrála jsem uraženou dokud se Ben nepřestal smát. „Co potřebuješ?" Zeptala jsem se zvědavě. „dneska, naučím tě něco o tvé schopnosti" vyhrkl na mě Ben. Je brzo ráno a já nemám náladu řešit mé nové schopnosti. Smířila jsem se s tím, že je budu mít navždy, ale nechci mít v plánu je často používat. I přes to mi hlavou kolovala jedna otázka. „neměl by mě to spíše učit...no..Klaus?"  Ben pouze přišel k oknu a ukázal na opilého Klause, který objímá venku stromy. „asi to není nejlepší nápad co?" Zeptala jsem se a začala se smát. Ben mě zase pouze pozoroval. „výcvik začne dneska ve tři odpoledne, buď tam" vyhrkl z ničeho nic Ben a odešel z místnosti. Vůbec jsem nepochopila co se právě teď stalo.