o životě Vendy Hudson☂️

12 část

Je brzo ráno a já se po několikati měsících konečně hezky vyspala. Když jsem věděla že je Pětka se mnou a je v pořádku.
Zvedla jsem se z postele a viděla jsem, že Pětka není v pokoji. Zřejmě se už šel nasnídat. Převlékla jsem se z pyžama do černého svetru a černých kraťas. Když jsem otevřela dveře od pokoje, uviděla jsem ležet snídani v misce na zemi. Nemůžu už udělat takovou chybu jako předtím, sice nevím kdo mi to nachystal, ale je to od něj moc pěkné. Vzala jsem si snídani a odnesla si ji do postele, abych ji mohla sníst při sledování seriálu.
Pětka přišel do pokoje a dělal že mě nevidí. Určitě to byla snídaně od něj, jinak by se hned vyptával. Tak jsem mu poděkovala. „díky za snídani bráško." Pětka se na mě ani nepodíval a pouze prohlásil. „dole máme schůzi, až to sníš tak přijď." Jakmile to dořekl, odešel z místnosti a nezavřel dveře. To jsem ho nic nenaučila?
Po dobré snídani jsem šla do kuchyně na schůzi, která se stoprocentně týká nadcházející apokalypsy. „Vendy! Konečně jsi tady" Vykřikl radostně Klaus a šel mě obejmout. Já mu objetí oplatila. Když mě Klaus pustil, šla jsem si sednout ke stolu za ostatními. „co řešíme?" Zeptala jsem se zvědavě. „Svolala jsem rodinnou schůzi, potřebujeme to nějak zastavit. Nebudu se tu každý den bát o svůj život." Rozkázala nám Vanya. Vanya ještě neví, že tou bombou bude zřejmě ona. To ale neznamená, když zastavíme Vanyu, že to nezpůsobí něco jiného. Nevěděla jsem jestli jí to mám říct nebo ne, ale pozná že jsem nervózní a začne se vyptávat, takže jsem se pouze snažila vymluvit. „tím pádem tu nemám co dělat, nejsem rodina". Začala jsem se pomalu zvedat ze židle.
„Teď už ano" Vyhrkl Diego a zničil tím celý můj plán útěku. Posadila jsem se zpět a poslouchala nápady ostatních.
„vytvořil jsem bombu proti bombě. Pokud je to lidská bomba, zničí se to." Řekl hrdinsky Diego. „moc na to nespoléhej, neříkal jsem že to vytvořil člověk" odpověděl mu Pětka. Zřejmě taky nechtěl říct že je to Vanya, myslím si že by jí to hodně ublížilo kdyby už předem věděla, že nás v budoucnu všechny zabila.
„cože? Říkal jsi že je to lidská bomba! Dokonce jsme ji vyráběli spolu a neměl jsi žádné námitky." Začal panikařit Diego a rozhazoval rukami všude kolem.
Pětka se pouze uchechtl a odpověděl. „vzdal jsem to"
Nedivím se mu, Diego má pomalejší myšlení než Pětka. Museli by jsme mu to vysvětlovat dvě hodiny, než by to pořádně pochopil. Promiň Diego, ale je to tak.
„co kdyby jsme využili Pětky schopnosti a když apokalypsa započne, těsně před tím by jsme se nechali jím přenést do budoucnosti?" Zeptala se odvážně Allison a Pětka si stoupl a začal na ní ukazovat prstem. „to není vůbec špatný nápad. Už jsem si myslel že jsem tu jediný normální"
To mě urazilo. Chce mi můj bráška snad říct, že nejsem chytrá? Vymyslela bych něco lepšího než Allison....akorát...potřebovala bych více času.
V tu chvíli někdo zaklepal. „jdu otevřít" Vyhrkl rychle Luther a utíkal otevřít dveře. Ve dveřích se objevil Ray. Chtěla jsem za ním běžet a obejmout ho, ale uvědomila jsem si, že se s ním vlastně nebavím. Otočila jsem se na něj zády a mluvila na Diega. Pětka mě pouze zvědavě pozoroval.
„Přišel jsem se rozloučit" Řekl nám všem. „ty vlastně odjíždíš, budeš mi chybět zlatíčko" Odpověděl mu Klaus a šel ho obejmout. „Ty odjíždíš? Kam?" Zeptala se zvědavě Allison. „vojenský tábor" Řekl Allison Diego. Ray byl v pevném objetí Klause, takže nemohl odpovídat. Allison pouze překvapeně kývla.
Pak už jsem nevnímala o čem si povídali, dokud jsem neslyšela zabouchnutí dveří. „už je pryč?" Zeptala jsem se Pětky a Pětka kývl jako souhlas. „Vendy, proč ho ignoruješ? Chudáček dneska odjíždí a ty ses s ním ani nerozloučila." Řekl zklamaně Klaus, jako kdyby se to týkalo jeho. Obdivovala jsem, že se uměl do všech vcítit, ale teď mě to akorát štvalo. Je to naše věc.
Moment...říkal že odjíždí? Dnes? Proč tak rychle? Potřebuju nutně odpovědět na ty otázky než odejde.
„Odjíždí? Dnes?" Vyhrkla jsem na Klause. „hou, hou, hou klid. Dáváš mi moc otázek naráz" Řekl mi a začal se smát. „nevěděla jsem že odjíždí už dnes.." Odpověděla jsem. „On odjíždí právě teď. Má tu autobus" Jakmile to Klaus dořekl, ukázal na autobus u zastávky.
Neodpověděla jsem mu. Rychle jsem si vzala svůj telefon a vyběhla ven na autobusovou zastávku. „Hej Vendy! Kam jdeš? Ještě jsme to nevyřešili, nemůžeš jen tak odejít!" Zakřičel na mě Pětka a rozběhl se za mnou.
„že jsem něco říkal" Řekl Klaus a posadil se na mé místo na židli.
Když jsem přiběhla na zastávku, autobus se zrovna rozjel. Rozběhla jsem se za autobusem a naivně si myslela že zastaví, když mě uvidí běžet. Běžela jsem několik metrů a každou chvíli jsem měla pocit že se rozbrečím. Hlavou mi probíhaly myšlenky. Nemůže mě opustit. Než se vrátí, bude apokalypsa a já zemřu, už ho nikdy neobejmu a nevezmu si ho. Nechci aby odešel, je spousta věcí, které jsem mu chci ještě říct.
Došel mi dech, přestala jsem běžet a opřela se o velkou bránu u náhodného domu.
Po pár sekundách přiběhl i udýchaný Pětka a opřel se o mě. Když nabral dech, postavil se naproti mně a začal mi nadávat. „Vysvětli mi jedno. Je tvůj přítel důležitější než životy miliardy lidí?" Já se pouze uchetla a přiblížila se k jeho obličeji. „bez něj žít nemůžu, kašlu ti na nějakou apokalypsu."
Pětka na mě pouze zmateně zíral a já dodala. „proč bych vám měla pomáhat? Tak umřeme...je to jedno, bez Raye bych stejně spáchala sebevraždu. Takhle si prostě počkám, až to zničení světa přijde." Pětka se od mého obličeje oddálil. „co to meleš"
Promiň bráško, vím že říkám hlouposti. „Jedině on mě dělal šťastnou" dořekla jsem a sedla si na studenou zem venku. Pětka si přisedl vedle mě. Za celých třináct let co s ním žiju, nebyla jsem schopna s ním mluvit o mých pocitech. Není to tím že bych mu nevěřila, jenom jsem ho nechtěla zabývat mými problémy. Teď jsem se ale cítila po jeho boku komfortně, chtěla jsem mu říct tolik věcí, ale zmohla jsem se pouze na dvě věty.
„Když jsem měla komplikace s Millie, pomohl mi, všechno je zase normální. Pomohl mi aji když jsi se zasekl v budoucnosti, byl tu pro mě, i když jsem s nikým nechtěla mluvit, ani s ním."
Pětka mě pouze poslouchal a potom odpověděl. „Musíme apokalypsu zastavit, nestal jsem se vrahem kvůli tomu abych zemřel." O čem to mluví? Vrah? On není vrah a nikdy nebude.
Do naší konverzace se zapojil Diego, který právě přiběhl za námi. „Dobře, několik kil jsme zhubli. Teď je čas se vrátit." Nechtěla jsem nikam jít. Nebudu jim pomáhat, stejně bráška říkal že umřeme, ať už uděláme cokoliv. „tss, nikam nejdu, běž si sám" odpověděla jsem otráveně a ukazovala mu rukou na dům Umbrella Academy. „nedáváš mi na výběr, číslo pět, pomož mi." Řekl Diego a chytil mě za ruku, mezitím co se bráška zvedal ze země, aby mi mohl chytit druhou ruku. Nechápala jsem co chtějí dělat, ale spolupracovala jsem. „na tři, raz, dva, tři" Rozkázal Diego a na tři mě s Pětkou zvedli.
„co to děláte? Chci shnít na zemi, nechte mě sedět" začala jsem jim otráveně nadávat. Chtěla jsem si zase sednout, ale Pětka s Diegem začali tahat mé ruce směrem k našemu domu.
Snažila jsem se moji sílou v těle zůstat na místě, ale měli větší sílu jak já, takže mě po kousíčkách posunovali. „Chci tu počkat, dokud se Ray nevrátí" začala jsem si stěžovat. Když Diego uslyšel moje slova, zastavil se a pustil mi ruku. „vážně tenhle povyk je kvůli tvému klukovi, který odjel na nejbezpečnější vojenský tábor?" Podle jeho obličeje šlo poznat, že mu to přijde jako trapný důvod. Takže jsem pouze naštvaně kývla. Diego mi pouze otráveně řekl a dal si ruce kolem pasu. „ježíš, víš co by moje mladé já dalo za to, aby mohlo na vojenský tábor? Otec mi to nikdy nechtěl dovolit, protože prej nejsem normální, nemůžu si užívat jako ostatní děti"
Tohle jsem na klucích nikdy nepochopila. Jak je mohl bavit vojenský tábor? I Ray měl radost že tam jde, psychopat. Zajímala mě právě teď ale jiná věc. Jejich táta.
„Tvůj otec? Kde je váš otec teď?" Zeptala jsem se zvědavě aniž bych si uvědomila, že jsem právě teď změnila celou konverzaci. „spáchal sebevraždu" odpověděl Diego jednorázově. „spáchal?.....proč..." Bylo mi trapné se ptát, ale myslela jsem si, že pro brášku bude taky dobré, když bude vědět co se stalo aspoň s jeho adoptivním otcem. „myslel si že nás jeho sebevražda dá zase dohromady, ale neskončilo to tak jak chtěl. Pohromadě jsme byli pouze čtyři roky. Pak jsme se opět rozešli, každý po svém." Odpověděl Diego a než jsem něco stihla říct, dodal s úšklebkem. „neměl jsem ho moc v lásce"
Ze dveří od našeho domu se objevil Klaus. „taky tě hrozně miluju" dodal a ukázal že máme jít dovnitř. Šli jsme.