o životě Vendy Hudson☂️

22. část

Po mém probuzení si stále nic nepamatuji. Ležela jsem v posteli a zničený svět z okna vypadal stále stejně. Vzpomněla jsem si na Bena a jeho zmizení. Rychle jsem vstala z postele a běžela do pokoje Klause. Vstoupila jsem dovnitř a vykřikla jméno Bena několikrát za sebou.
Nikdo ale v pokoji nebyl, ani Klaus.
Po chvíli mi někdo zaklepal na rameno. Já se rychle otočila. Byl to Klaus.
„Vendy? Co tu děláš? Je ti už lépe? Měla jsi horečku" Zeptal se ustaraně. Když jsem pohlédla na jeho zranění na čele, uvědomila jsem si, že jsem mu to musela způsobit já. Promiň mi. Díky svému obviňování, jsem si vzpomněla, že jsem Benovi slíbila vrácení mých schopností zpět majiteli.
Na Klausovu otázku jsem pouze kývla a později vyhrkla. „Hledám Bena, slíbila jsem mu, že si svou schopnost nenechám."
Klaus se pousmál. Stále jsem nemohla spustit oči z jeho poraněného čela. Obviňuji se za to.
„jsem rád, že jsi změnila názor" Jakmile to Klaus dořekl, úsměv jsem mu oplatila.
„Vendy! Jsi v pořádku?" Vykřikl na mě další hlas na konci chodby. Byla to Vanya, která se za mnou rozběhla a objala mě.
„neublížila jsem ti, že ne?" Zeptala jsem se a prohlížela si Vanyu.
„ne" Odpověděla mi s úsměvem.
„Měla by jsi jít za ostatními, budou rádi, když uvidí, že jsi v pořádku" Navrhla Vanya a já souhlasila. Sešly jsme schody a Klaus šel za námi. Když jsme všichni tři vešli do hlavní haly, u baru už seděli všichni.
Ucítila jsem obrovskou vinu, když jsem z dálky zahlédla, jak Allison ošetřuje Diegovi zraněnou nohu. Vynahradím ti to Diego, vážně.
„to jsem udělala já?" Vyhrkla jsem lehkomyslně na Diega a ukázala prstem na jeho zraněnou nohu.
Všichni vypadali překvapeně, že mě vidí.
„Ne" odpověděl mi Diego.
Jelikož se vyhýbal očnímu kontaktu, došlo mi, že lže.
„Dneska půjdeme za zeď" Oznámil mi Luther. Konečně budeme v bezpečí. Všichni.
Nedokážu zapomenout na to, co se stalo s Benem, musím se ujistit. Nevěřím tomu, že je Ben navždy pryč. Kvůli mně.
Přitáhla jsem si Klause k sobě a pošeptala mu do ucha.
„Klausi? Vážně Ben....zmizel?"
Klaus se pousmál a pošeptal mi odpověď. „Ten zrádce se ani nerozloučil" Má pravdu. Určitě mě Klaus musí uvnitř nenávidět.
„moc mě to mrzí, je to moje chyba."
Řekla jsem tiše. Klaus se oddálil a nahlas vyhrkl. „buchto, já vím že ti chybí" Klaus mě pevně objal. Všichni ostatní na nás nechápavě zírali. Jeho objetí bylo tak teplé, sotva jsem udržela slzy. Věděla jsem, že on je teď jediný, kdo mě chápe. Taky viděl Bena. A najednou je pryč, bez pořádného rozloučení. Je to má chyba.
„nevím co máte za vztah, ale měli by jsme se připravit na odchod do té místnosti." Doporučil nám Diego. Je to zvláštní, z ničeho nic, je našim šéfem Diego a ne Pětka.
Klaus mě konečně pustil a šli jsme pomoct Diegovi do jeho pokoje, protože kvůli zraněné noze, nemůže dobře chodit.
Doprovodili jsme Diega do pokoje a já se rozhodla, že půjdu hledat Pětku. Dneska jsem ho u baru nezahlédla.
Hledala jsem ho všude. Venku, v hale, v pokojích. Později jsem hledání vzdala, možná se mi vyhýbá. Chci si odpočinout. Šla jsem do svého pokoje.

Při vcházení, jsem uviděla Pětku, jak si prohlíží tajnou místnost. Jsem ráda, že neměl v plánu jít sám dovnitř.
„oh, Pětko, hledala jsem tě." Řekla jsem a přišla za ním blíže.
Pětka mi neodpověděl a stále si prohlížel pootevřenou zeď. Vzpomněla jsem si na slova Pětky, o tom, že jsme spolu skončili. Já ale nechci, i přes to, co jsem řekla.
„Měl si pravdu, o té schopnosti." Uznala jsem.
„Já vím." Odpověděl mi Pětka, aniž by se na mě podíval.
„Dneska o ni chci přijít. Stejně Bena už nikdy neuvidím."
Prohlásila jsem.
„dobře." Řekl Pětka. To je všechno? Jen dobře? Stále je naštvaný?
„Pětko, aspoň se na mě podívej." Prosila jsem. Po Benovi, nechci o někoho dalšího přijít. Už nikdy.
Pětka si povzdechl a otočil se na mě. Jeho obličej byl taky poraněný přesně tak,jak měl Klaus. Taky se mě snažil zachránit?
„dneska půjdeš domů." Oznámil mi bráška. Zřejmě už má plán.
„Asi nebylo příjemné, mě vidět ve stavu, kdy mi nešlo se ovládat." Začala jsem litovat mého brášky.
„Není mi deset" Odpověděl mi podrážděně. Jak typická odpověď pro něj.
„Je mi líto, že jsem Bena nepoznala dříve." Vyhrkla jsem a posadila se na postel. Zase se mému bráškovi svěřuji.
„mně taky" Odpověděl mi Pětka. Jeho odpověď mě zarazila.
Vážně? Chápu, svého strýčka nepoznal.
„Hodně se o tebe zajímal." Řekla jsem s úsměvem.
Pětka mi ale neodpověděl.
„Po dlouhé době uvidím Delores" Řekla jsem s malým úsměvem na tváři, abych udržela konverzaci.
„jo no." Dal mi za pravdu Pětka.
Jo no? To je vše co mi na to řekne?