o životě Vendy Hudson☂️

11 část

Už uběhlo několik měsíců. Pětka se stále nevrátil a já dodělala školu a připravovala jsem se společně s Allison,Diegem,Vanyou, Lutherem a Klausem na nadcházející apokalypsu. Zbývají jen dva měsíce. Pokud se to Pětce podařilo zastavit, nic nám nehrozí, ale i tak chceme být připraveni evakuovat celé tohle město i okolní města.

Je ráno a já vstávala docela brzo, jdu v pyžamu směrem do kuchyně si udělat kafe. Když sejdu schody už vidím sedět u stolu Diega s Lutherem. „Dobré ráno" oba dva na mě kývli. Zůstala jsem s nimi žít, věřím že se Pětka jednou vrátí a s mojím štěstím to bude zrovna když odejdu. Proto nemůžu odejít.
Z myšlenek mě dostal Luther s otázkou „chceš udělat taky kafe?" Stoupl si ke sporáku. Já kývla a šla jsem se podívat ven co dělá Ray.
„dobré ráno" vykřikl Ray a obejmul mě. Miluju jeho objetí. „Mám pro tebe novinku, jedu na tábor na dva roky" oznámil mi Ray s úsměvem.
Mně se to nelíbilo, nechtěla jsem aby odešel. A proč na dva roky? Co to je za tábor? Bude v pořádku? To mě chce taky opustit? Vždycky když se něco děje, mám v hlavě tolik otázek a vždycky zjistím odpověď pouze na jednu. „Jaký tábor trvá dva roky? Co to je za tábor? O tom jsem ještě neslyšela"  chtěla jsem mu to rozmluvit. Ray se pousmál a odpověděl „vojenský"
Dělá si ze mě srandu? Chce si mě vzít ale nakonec odejde na vojnu? aspoň bude v bezpečí...o té apokalypse jsem mu neřekla, nechci aby to věděl.
„takže mě chceš opustit taky?" Vyhrkla jsem omylem nahlas. „o čem to mluvíš? Nikdo tě tu neopustí, neříkej nesmysly" obhajoval se Ray. „nechci se o tom bavit, běž si kam chceš a s kým chceš." Odpověděla jsem mu uraženě a odešla zpět do mého domu. Pak už jsem jen koutkem svého oka viděla Raye jak rozhazuje rukama všude kolem se stylem, že to co říkám je nefér a nedává to smysl.
Uvnitř jsem si sedla ke stolu a popíjela svoje teplé kafe a byla myšlenkami úplně jinde.
„Dlouho jsi mě nezbila, kde je tvoje odhodlání" řekl Diego za mými zády. Já se otočila a s úšklebkem prohlásila „pokud to chceš změnit, můžeš pokračovat v povídání" Diego pouze svoje ruce zvedl „vzdávám se" uchechtl se a posadil se za mnou. Nakonec si k nám přisedla i Vanya. „Vendy, dneska si jdu nakoupit nové oblečení kvůli zkoušce na housle. Chceš jít se mnou?" Dlouho jsem už nenakupovala s někým, takže jsem s radostí kývla. „že na houslích je nějaký kluk který se ti líbí?" Zeptala jsem se odvážně. Vanya se pouze zasmála „děláš si srandu? Ne, nebuď směšná, mě nikdo nechce" nechápala jsem proč  nemá žádné sebevědomí. „To si myslíš jenom ty." Vanya je vážně pěkná holka, zaslouží si hodného kluka v jejím věku. Hlavně ne mého Raye, ať už jsme se pohádali nebo ne, to je jedno.
Vanya koukala na zem a při tom mi tiše odpověděla  „díky" zněla jako kdyby jí to někdo řekl poprvé v životě.
        Po pár hodinách jsme vyrazily na cestu k obchodnímu domu. Když už jsme tam společně došly, já a Vanya jsme vešly do obchodu s oblečením. Bylo to tam úžasné, už dlouho jsem v tak velkých obchodech nebyla. Byla to sranda, Vanya si vybrala nejdříve sako a pak košile. Pak jsme šli na oběd. „Hele Vanyo, nevadí že si zajdu ještě do obchodu? Chci si koupit jedny šaty" Zeptala jsem se. Vanya musela polknout jídlo které měla zrovna v puse, aby mi mohla odpovědět s úsměvem. „jo, klidně, počkám na tebe" Poděkovala jsem ji a vešla jsem do obchodu se šaty. Chci vybrat něco co se bude Rayovi na mě líbit. Sledovala jsem figuríny které na sobě měli krásné dlouhé šaty, ale já bych preferovala něco kratšího, nechci vypadat jako kdybych šla na maturitní ples. Pak jsem uviděla figurínu s nádhernými šaty. Byli kratší verze v narůžovělé barvě a se zelenými kytičkami na tom. „Ty si vezmu" řekla jsem a začala si chystat peněženku. Když jsem pohlédla na obličej figuríny, něco mi připomínal, nebo spíš někoho. „vypadá jako....." Přirovnala jsem k ní různé tváře lidí ale nic se k ní nehodilo. Dokud jsem k ní nedala obličej „Delores" nevypadala pouze jako ona. Ono to byla ona. Požádala jsem paní prodavačku,jestli si můžu vzít ty šaty i s figurínou. Žena mi to nechtěla povolit, ale slíbila jsem jí, že když mi jí dá, zaplatím za ní i za šaty. Stálo mě to dost peněz, ale teď už vycházím z obchodu s Delores pod paží a s hezkými šaty v igelitové tašce.
Z povzdálí jsem zahlédla Vanyu,zavolala jsem její jméno a ona přiběhla za mnou. „Vendy? Proč máš tu figurínu? Já myslela že jdeš kupovat šaty" zeptala se mě zvědavě Vanya. „mám šaty i figurínu. Tohle je Delores a tohle jsou moje šaty" jakmile jsem to dořekla, vytáhla jsem šaty z tašky. Vanya je pochválila a šly jsme zpátky domů.
     Když jsem přišla domů a hned do mého pokoje, postavila jsem Delores na mé okno směrem ven, aby měla výhled na lidi a na okolí. Do pokoje mi vešla Allison „Vendy? Proč tu je ta" zeptala se Allison a začala ukazovat na Delores, jako kdyby nevěděla kdo to je. „Pětka říkal že má ráda, vidět co se děje kolem domu, takže jsem ji položila tak, aby měla dobrý výhled" odpověděla jsem a Allison se pouze usmála. „Čeká až přijde domů" vyhrkla Allison. Já sebou cukla, ale nakonec jsem kývla na souhlas. Občas mi ten falešný úsměv jde lépe než očekávám.
      Po večeři jsem přišla do pokoje
„Ahoj Delores, Luther udělal dneska moje oblíbené sladké jídlo, palačinky." Oznámila jsem a skočila na mojí postel. Moc jsem tam neviděla, ale viděla jsem že něco září na naší zahradě, rychle jsem vstala, oddělala Delores a otevřela jsem okno. Venku byla jakási svítící "koule", točila se pořád dokola, jako kdyby se do našeho světa chtěli prorvat mimozemšťané, zavolala jsem ostatní, když všichni přiběhli dávali tomu různé názvy
„je to sféra" vykřikl Klaus. „hej sféro, ty z toho okna za chvíli vypadneš" Řekla Allison a chytla Klause za kapuci a posunula ho od okna dál. „Klaus se hodně dívá na seriály, jsou to mimozemšťané" dodal Diego. Já se pouze uchechtla „no..myslím že sféra zněla líp" Diego se pousmál a kopl mě do kolena. Moje nohy přestaly fungovat a já šla k zemi. „buď rád, že mám Delores ráda, jinak už by byla na tvém chcichtě." Začala jsem vyhrožovat, když jsem po mé pravici viděla ležící Delores. „pojďme nejdřív vyřešit co se to tam dole děje" Prohlásil Luther a všichni ho následovali. Když jsme vyšli na zahradu, pořád to tam bylo. Nepohnulo se to z místa.
Před nás všechny si stoupl Diego s pánvičkou v ruce a začal té věci nadávat. „Sféro, ukaž se kdo jsi" zněl jako opilý dědek. Sám se toho bál. Tak proč nás chránil? To jsem nikdy nepochopila.
    Všichni jsme čekali co ta věc udělá. Ale ona se pouze pomalu zvětšovala a pak vybouchla. Nepamatuju si nic, jen světlo a najednou sedím na zemi a bolí mě celé tělo. Když prach konečně zmizel, uviděla jsem Pětku si oprašovat sako. I přes tu bolest v mém těle jsem se co nejrychleji zvedla a běžela za ním, vím že nemá rád objetí, ale neudržela jsem se. Brečela jsem a říkala jsem jeho jméno a jak moc jsem se o něj bála. Ani jsem si neuvědomovala že ho držím pevně. Slyšela jsem pouze sebe a hlasy v pozadí ostatních se slovy „číslo pět?" „cože? Jak?" „to je fakt on?" „ty žiješ?" „jste všichni v pořádku? Byla to velká rána".
Pak najednou všechno utichlo a už jsem pouze slyšela mé vzlykání a Pětku. „au, mačkáš mě. Je to nechutný a jsi usoplená" stěžoval si Pětka a snažil se dostat ven z mého objetí.
Po chvilce to vzdal a jen oslovil Klause. „hej ty, Klausi, jak vypadám?" Klaus jeho otázku nepochopil a prostě odpověděl tak jak to cítí. „Zdravě a mladě, ah, kéžbych byl ještě děcko"  vyhrkl a obmotal si své ruce kolem sebe. „mladě?" Zeptal se zmateně Pětka. Allison mu na to kývla a zeptala se „jak by jsi měl vypadat? Byl jsi pryč několik měsíců, ne let" zasmála se. Když jsem Pětku konečně pustila, utřela jsem si slzy abych mu mohla říct přesný počet měsíců. „Šestnáct měsíců...přesně." dalo mi velký souboj promluvit. Pětka mi jen odpověděl. „šestnáct let" Můj bráška se zasekl v budoucnosti na šestnáct let....muselo to být strašné, byl někde, kde ho to teprve čeká za několik let. „Pokud jsi tam byl ale šestnáct měsíců, to znamená, že apokalypsa měla dávno začít, zřejmě jsme to počítali celou dobu špatně Vendy" vyhrkl Luther. „dala mi rok" odpověděl čistě Pětka.
„rok? Byla nějaká štědrá, co jsi ji dal za úplatek?" Zeptal se Diego provokativně a dal jeho ruku kolem mého brášky. „dej pokoj" Řekl podrážděně Pětka a sundal Diegovou ruku. „stalo se tam něco?" Zeptala jsem se starostlivě. Byl jiný. Nebyl to můj bráška. Nevím co se tam stalo, ale vím, že se mu to nelíbilo.
     Šli jsme všichni do kuchyně kde bylo teplo. Luther nachystal čaje pro nás všechny. Všichni se ale mezitím ptali Pětky na různé otázky, zkoušeli jeho trpělivost. Už jsem ale musela zasáhnout, musí být unavený z celé události a oni ho ještě otravují. „hele, otázky počkají, co kdyby jste se ho zeptali jestli je v pořádku? Fyzicky aji psychicky" Vykřikla jsem. Bylo to jako bych tam nebyla, nikdo mě neposlechl. "Číslo pět, takže apokalypsa bude za půl roku?" Začal se ptát i Luther. Pětka se pořádně usadil na židli a smířeně odpověděl. „Vypadá to tak" všichni se utišili a Diego toho využil. „v té budoucnosti......co jsi viděl?" Šlo na Diegove mluvě poznat, že se mu moc ptát nechce, ale aby jsme tomu zabránili, musíme vědět jak to skončí a čemu se máme vyhnout. Pětka hodil pohled na mě a velice vážně řekl. „všichni zemřeme" Vyděsil mě. Vážně umřeme? Musí být nějaká druhá možnost, nechci přijít o Raye a ani o mou novou rodinu.
„Nejde to nějak obelstít? byl jsi tam! Určitě víš co jsme udělali špatně! No tak bráško, zkus si vzpomenout!" Začala jsem bezhlavě křičet.
Pětka mi pouze v klidu odpověděl. „ať uděláme cokoliv, zemřeme." Už mi došly slova. Ztuhla jsem.
„fajn, všichni umřeme. Víš aspoň kdo nebo co tu apokalypsu způsobilo?" Zeptal se Diego a chytl ramena mého brášky.
Pětka se uchechtl a řekl.
„nečekaná lidská bomba"
O čem to sakra mluví? Kdo je ta lidská bomba? Myslí člověka nebo zbraň kterou vytvoří člověk? Potřebuju odpověď na otázku, aspoň na jednu prosím. Pětka se zvedl ze židle a šel rovnou za mnou aby mi mohl něco pošeptat. „ne vždy tu budu, pohlídej ať Vanyu nikam nezavírají, až se probudí její schopnosti" poklepal mi na rameno a odešel nahoru, zřejmě do svého pokoje. Já seděla vyděšená na židli a chtěla vstřebávat situaci... takže lidská bomba bude- ne...je Vanya. Zřejmě bude lepší když ji to neřeknu.
       Když všichni šli spát, rozhodla jsem se že navštívím Allison a vše ji řeknu, neměla by spát. „Kam jdeš?" Zeptala se Vanya která se objevila za mými zády. Lekla jsem se jí. Bojím se jí. Nevím kdy a kde vybouchne. „promiň, lekla jsi se? Jsi v pořádku? Jsi bledá" chtěla mi sáhnout na tváře, ale já uhla. „musím za Allison, potom si promluvíme dobře?" Zakryla jsem můj strach za úsměvem a výmluvou. Vanya jen pokrčila rameny a odešla do svého pokoje a já se chystala zaklepat, ale Allison mi stihla otevřít dřív než jsem to udělala.
„řekni mi všechno" Allison už zřejmě věděla proč jsem za ní přišla. Sedly jsme si spolu na gauč a všechno jsem jí řekla, aji to že je Pětka jiný než býval. A Allison mi odpověděla slovy „musíš pochopit že číslo pět byl někde, kde to neznal a viděl nás všechny mrtvé, ještě tam musel být 16 let a ještě nevíme spousty věcí co se tam dělo. Je obvyklé, že z něj bude jiný člověk, aspoň trochu." Poděkovala jsem ji. Pak jsem ji nechala mluvit o svém příteli, dlužím jí to.

Pohled Pětky
Pokoj Diega vypadá jak prasečí chlív a o smradu ani nemluvím. Lituju toho, že jsem se nechal přemluvit sem jít.
„přestaň být mimo a pojď mi pomoct to zapojit" rozkázal Diego. Pořád má problém. Protočil jsem očima a nakonec mu s jeho bombou proti bombě, která je úplný nesmysl pomohl.
„Promiň mi že jsem tě tak nutil aby jsi do té budoucnosti šel. Ale ber to pozitivně, dovolil jsem ti jako omluvu jedno kopnutí do mě." Omlouval se Diego při práci. „Toho využiju." Odpověděl jsem tak abych ho naštval. „tak dík, čekal jsem že řekneš něco jiného, jsi stejný vážně jak Vendy" odpověděl mi. Zadíval jsem se do prázdna a měl jsem potřebu to říci. „víš jak jsem byl zaseknutý v té apokalypse?"
Diego mi neodpověděl, stejně jsem pokračoval dál. „nebyl den kdy jsem neslyšel její hlas v mé hlavě"
Diego mi konečně odpověděl a dál se potom soustředil na práci. „co říkala?" Bylo chvíli ticho než jsem odpověděl.
„říkala jsem ti to."
Diego se na mě podíval. „Nepřekvapilo by mě, kdyby to řekla doopravdy."
„Mě taky ne" odpověděl jsem a začal mu opět pomáhat.

Pohled zpět Vendy
„díky Allison že jsi se mnou o tom diskutovala...a taky, máš hrozně pěknou dceru" chválila jsem Allison když jsem odcházela z jejího pokoje.
Když jsem vešla do svého pokoje, opět mi na posteli spal Diego. „nebyl jsi náhodou s bráškou? Jak jsi stihl jít sem? Vypadni odsud" začala jsem mu otráveně nadávat. Předstíral že spí...
„ty snad nemáš svůj pokoj? Běž si spát tam" snažila jsem se ho odstrčit z postele. Diego rozespale řekl. „Tvoje postel je lepší"
povzdychla jsem si. „jsi snad teplý? Ta postel je narůžovělá. Vypadni." Diego se snažil nesmát ale moc mu to nešlo. Nakonec jsem boj vzdala. Vzala jsem si pyžamo a šla se převléct do koupelny. Po převlečení jsem šla i s mým mobilním telefonem do pokoje Pětky. Zaklepala jsem. „Pětko? Jsi vzhůru? Můžu jít dál?" Myslela jsem si že mi neotevře, ale otevřel. „proč jsi sem přišla jako kdybych pořádal nějakou přespávací party. Běž spát." Prohlásil otráveně Pětka a chtěl mi zase zavřít dveře před nosem. Tentokrát jsem ale stihla vběhnout dovnitř celá usměvavá.
„co to zas děláš, nech toho." Řekl usínající Pětka a ukázal rukou na dveře. „promiň, ale Diego spí v mém pokoji. Je celý rozvalený po mé posteli a nechce odejít." Odpověděla jsem smutně. „Nikdy ti to nevadilo" argumentoval Pětka.
To mě vážně tak nenávidí? Proč nemůžu spát u něj.
„My dva klidně můžeme spát spolu, jsme přece sourozenci" vyhrkla jsem.
„děláš si srandu?" Zeptal se mě.
Uvědomila jsem si co jsem řekla, my dva vlastně nejsme sourozenci, nemůžeme spát v jedné posteli. „p-promiň, zlozvyk" začala jsem se nervózně smát a pak jsem dodala. „klidně budu spát na zemi, ale tam nechci být. Diego strašně moc chrápe." Udělala jsem na něj smutný obličej který většinou vždy zabral. Pokud je v něm pořád kousek mého malého brášky, zabere to.
Pětka začal rozhazovat rukami kolem a vyhrkl. „dělej si co chceš" já jen radostně vykřikla a zabrala si postel abych mu připomněla dětství. „dneska spím na posteli nahoře a zítra ty" Pousmála jsem se zlověstně. Pětka mi neodpověděl a jen zhasl světlo. „Dělám si srandu bráško, pojď si lehnout na postel. Já jdu na zem" nechtěla jsem aby spal na zemi, je to jeho postel a navíc se dneska sotva vrátil po šestnácti letech domů. „smůla, leží se mi teď dobře" odpověděl mi Pětka.
Došlo mi že to bylo naschvál, chtěl abych spala na posteli.
„dobrou, jsem ráda že jsi zpátky" řekla jsem.
„hmm"
Brala jsem jeho hmm  jako poděkování.

A je tu další část! 👀 náš hlavní druhý hrdina je zpět.