o životě Vendy Hudson☂️

24. část

Je ráno. Všichni už jsou vzhůru. Pouze já jediná, spala tak dlouho.
„No dobré ráno buchto." Zdravil mě Klaus. Už si na tu přezdívku začínám zvykat. Bohužel.
„Příště bych neměla držet hlídku." Prohlásila jsem s úsměvem.
„No, to teda ne." Odpověděl mi Ben a podal mi sklenici vody. Přesně to, po včerejším vínu potřebuju.
„Hele, co je mezi vámi dvěma?" Zeptal se zvědavě Diego. Když si všiml našich úsměvů.
„Víno" Vtipkovala jsem.
Nevím co odpovědět. Sama to nevím.
„Podle Pětky, budeme moct zítra vyzkoušet sedm zdí znova."
Oznámil mi Viktor. Já s radostí kývla. Konečně. Ještě jednu noc tu snad zvládneme.
„Chybí mi Luther Buchter" Řekl z ničeho nic Klaus. Všichni jsme mu dali za pravdu. Taky mi chybí.
„Ale Beník je taky fajn." Dodal Klaus.
„Nikdy jsem netvrdila opak." Pokračovala jsem tentokrát já.
Ben nám pouze věnoval úsměv. 
„Číslo Pět. Než odejdeme, Luther tam už na nás bude čekat, že jo?"
Zeptala se Allison a Pětka kývl.

Všichni jsme si celý den povídali. Bylo mi zase tak hezky.

Je odpoledne, a někteří se shodli na průzkumu všude uvnitř hotelu.
Mně, to přišlo zbytečně nebezpečné. Takže jsem zůstala u baru s Viktorem a s Pětkou.
„Až se vrátíme, vyhodím všechny housle." Oznámil nám Viktor. Doufám, že zmizení houslí zachrání svět.
„Já obejmu Raye a zůstanu v Umbrella Academy" Řekla jsem a Viktor se nad mým plánem usmál.
„Tak se snaž, aby jsme se vrátili." Varoval Pětka a já kývla.
„Vendy, musím s tebou o něčem ml-" Pětka mi chtěl něco říct, ale já ho přestala poslouchat a věnovala pozornost ostatním, kteří se v tu chvíli vrátili z průzkumu.
„Bene, co jste našli?" Vyhrkla jsem.
„Klaus našel svou čokoládu."
Odpověděl mi Ben. To je mi teda novinka. Takže nic nenašli.

Uběhlo několik hodin. Chci mluvit s Benem,ale nemůžu ho nikde najít.
„Allison, nevíš kde je Ben?" Zeptala jsem se prvního člověka, kterého jsem zahlédla.
„Je mi to jedno, ale asi nahoře s ostatními." Odpověděla mi Allison. Zřejmě jí to jedno není. Sedí tu sama.
„Dobře,kdybys chtěla,můžeš se přidat. Jsi jejich sestra." Motivovala jsem ji, a běžela nahoru po schodech
Když jsem vyběhla nahoru. Všichni seděli v kruhu a povídali si, kromě Pětky, ten tam nebyl.
„Co řešíte?" Vyhrkla jsem.
„Nic, pojď za námi." Nabídl Viktor a já si přisedla za Benem.
Nějakou chvíli jsme si všichni povídali o Viktorovi, a potom i o Diegovi. Tentokrát byla řada na mě. Mluvila jsem o Millie, o tátovi a o Rayovi.
V tu chvíli Ben našel můj telefon.
„čí to je?" Zeptal se Ben a já přerušila své vyprávění a přiběhla za ním. „To je moje. Dej mi to." Snažila jsem se mu můj telefon vytrhnout z ruky. Ani nevím proč.
„Co to děláš? Snad tam nemáš žádné tajemství." Ptal se Ben, který se o můj telefon přetahoval. Nechtěl ho pustit. To mě chce vyprovokovat? Fajn.
„je mi jedno jestli vtipkuješ, ale nenávidím, když mi někdo bere telefon." Pustila jsem svůj telefon a pouze nastavila ruku, aby mi Ben, ten telefon předal.
„To se vážně zlobíš kvůli tomuhle?" Zasmál se Ben. Všichni ostatní nás jen tiše pozorovali.
„Víš co? Hodně ses po příchodu změnil. Chováš se, jako kdyby ti to tu všechno patřilo. Nejsem tvoje přítelkyně ani nic takového, nepotřebuju, aby jsi mě hlídal."
Vyhrkla jsem podrážděně.
„To ty si mě o to žádala." Odpověděl mi Ben.
„cože!?" Vykřikla jsem zmateně.
„Byla jsi tak nešťastná" Prohlásil Ben. Vím o čem mluví, když mi bylo nejhůř. On byl vždy ten, který mi zlepšil den.
Nenechám si ale nadávat.
„Byl to můj život. Můj život Bene.
To mi nemůžeš vzít."
„Dal jsem ti ho!" Argumentoval Ben nazpátek.
V tu chvíli, přišel Pětka.
„Co to tu je za rozruch?"
Já i Ben jsme pohlédli na Pětku.
„Jsi v pořádku Vendy?"
Zeptal se Pětka, když si všiml mého rozrušeného pohledu.
Já mu ale neodpověděla, a pouze se podívala na Bena, než jsem odešla.
„Super." Řekl si Pětka ironicky a šel hned za mnou.