o životě Vendy Hudson☂️

16. část

Všichni jsme přiběhli k Vanye ze svých domluvených míst. Vanya nás ale zastavila a my jsme byli bezmocní. Nebudu lhát, docela to bolelo. Šlo vidět, že Vanya vůbec nevnímá to,co se kolem ní děje. Jakoby by byla v tranzu. Po chvíli jsem uslyšela výstřel a Vanya nás pustila. Já už jsem pouze zaslechla hlasitou ránu. Všichni se hned zpět vzpamatovali. „hele" Vyhrkl vyčerpaně Klaus a ukázal na zničený měsíc. „no dop-" Pětka to nestihl ani doříct a už se teleportl za Vanyou, využil totiž situace, kdy byla Vanya také vyčerpaná a shodil ji na zem. My mezitím přiběhli a zahodili její housle co nejdál. Všichni jsme se sešli v malém kruhu a Diego prohlásil. „číslo pět, co teď? Zřejmě apokalypsa započala i přes to, že zemřel Harold" Jaký Harold? Diego má pravdu, musíme zmizet. „kdo je k sakru Harold?" Vykřikla jsem v panice. „na vysvětlování není čas, povím ti to později" Vyhrkl Pětka a po chvíli pokračoval. „Půjdu do budoucnosti, ale tentokrát vás vezmu společně se mnou." Diego mu pouze dal nevěříčný pohled a řekl. „ty to dokážeš?" Chtěla jsem zasáhnout, proč by to můj bráška nedokázal? Má víc zkušeností jak on za celý jeho život. „nevím, ještě jsem to nezkoušel" odpověděl mu Pětka a mé naštvané myšlení proti Diegovi zastavil. Podívala jsem se na housle které byly na druhé straně pódia a vyhrkla. „Takže ty housle byly její zdroj energie?" Luther vzal Vanyu do náručí a odpověděl mi. „Zřejmě ano" uklidnil mě. Když nemá housle, nemůže nám udělat nic hrozného, nebo ano? „omlouvám se, nedokázala jsem jí nic udělat"  Prohlásila Allison. Šlo poznat, že jí to vážně mrzí. Nechtěla jsem aby se tak cítila. „nikdo to ani nežádal zrovna po tobě, není to tvoje chyba" jakmile jsem to dořekla, objala jsem ji. Později jsme se všichni sešli v kruhu i s Lutherem, který měl Vanyu v náručí. „Bude to hodně náročné, cestování do budoucnosti není jen tak jednoduché. Možná se vám stane to, co mému tělu. Berete ten risk?" Zeptal se Pětka. Všichni pouze hrdinsky souhlasili. Měli na výběr? Pokud by nesouhlasili, zemřeli by. Teď to tu opustíme...necháme tu ostatní lidi. Například mámu, tátu,Delores, Raye,Millie. Chtěla bych je ještě jednou všechny vidět. Po několika minutách v mých hlubokých myšlenkách, jsem viděla pouze bílo. Nemohla jsem otevřít oči a celé mé tělo svědilo. Znamená to, že se nám daří nebo ne?
   Byl to nepříjemný pocit, ale nakonec jsem ucítila pocit pádu. Jenomže to nebyl jenom pocit. Bílo najednou zmizelo a já spadla do nějaké uličky venku. Kde to jsem? Nebo spíš, kdy to jsem? Nikdo tu není, proč jsem tu sama? Všichni jsme se drželi toho druhého, proč tu ostatní nejsou? To jsem to snad přežila jen já? Začala jsem panikařit a vykřikovat jejich jména. Naivně jsem si myslela, že se objeví pokud mě uslyší. „Pětko! Allison! Vanyo! Diego!" Vyšla jsem ven z uličky a začala se vyptávat lidí na rok, nikdo ale nebyl ochotný odpovědět, připadala jsem si hloupě. Lidé měli zajímavé obleky. Rozhodně nejsou z budoucnosti. Našla jsem nějaký časopis v koši. A hele! Je tam datum. Vzala jsem si časopis do ruky a luštila den i datum. „11. Února 1999...." Proč jsem v minulosti? To jsou všichni v budoucnosti a já v minulosti? To snad ne. Začala jsem panikařit ještě více, chtěla jsem utéct do domu Umbrella Academy, pokud bude vůbec v této době existovat. Rozběhla jsem se a běžela tam, kam mě nohy zavedly a doufala že uvidím stát dům Umbrella Academy cestou. Po chvíli jsem narazila do jednoho kluka, měl zřejmě taky naspěch. Upadla jsem a on na mě. „au, omlouvám se, mám naspěch" vyhrkla jsem nervózně. „ne to já se omlouvám, pomůžu vám se zvednout, podejte mi ruku" byl vychovaný, znal základy slušného chování. Pěkné. Někoho mi připomínal, už jsem ho musela někde vidět, na fotce. „neznáme se?" Zeptala jsem se narovinu. „to asi ne" odpověděl mi a pousmál se. Jeho úsměv mi byl ještě povědomější, neodejdu dokud nezjistím z kama ho znám. Možná, že mi Pětka ukazoval nějakou fotku? Já vážně nevím. „jste mi povědomý" řekla jsem sebejistě. „Vážně jste v pořádku? Pokud vás něco bolí, říkejte" odpověděl mi. Zřejmě si myslí že jsem blázen, no super, to mi ještě chybělo. Pár sekund jsem si ho prohlížela, jeho postavu, styl chůze, styl oblékání, obličej, úsměv, oči, vychování. Před očima mi zableskla černobílá fotka mého otce, ukazoval mi ji když jsem byla mladší, trvala jsem na tom, že ji chci vidět. Vážně jsem tu narazila na mého tátu? No to snad ne.. „tati?" Zapomněla jsem na to, že v této době, ještě nejsem jeho dcera. „Prosím? Omlouvám se, už musím jít" odpověděl mi a snažil se odejít. Já ho chytila za ruku a hluboce se nadechla. Možná mu můžu zakázat krádež mého brášky než bude pozdě. „necítím se moc dobře, jsem tu první den a vůbec se tu nevyznám a lidé tady jsou nepříjemní, mohl by jste mi dát na vás číslo? Já jen, nemám se o koho opřít a jste jediný s kým se v této čtvrti dalo do teď mluvit." Byl to ubohý důvod, ale nic mě právě v tuhle chvíli nenapadlo. On pouze kývl a napsal mi na papír své telefonní číslo, já poděkovala a odešla. Kdyby jen věděl, jakou neschopnou dceru vytvoří.
Došla jsem na místo kde má stát Umbrella Academy. Tady, nic není, jen pozemek na prodej, zřejmě tu někdy přijde Reginald a koupí to tu. „hledáte tu něco?" Vyhrkl muž za mými zády. Otočila jsem se a odpověděla. „já tady bydlím, teda...budu bydlet" muž na mě pouze nechápavě zíral a později prohlásil. „takže si to tu kupujete?" Nevěděla jsem co odpovědět, pokud řeknu ne, bude se mě vyptávat dál a když řeknu ano, budu si to muset koupit a změním celou budoucnost, děti Umbrella Academy se narodí jinde. „a-ano" neměla jsem čas na rozmýšlení, takže jsem prostě odpověděla. „Dovolil jste nám tu mít spolek!" Vykřikl další muž za mnou. Hlas mi přišel povědomý, že by zase táta? Bála jsem se otočit, takže jsem pouze pozorovala reakci toho prodavače domu. „teď tu bude někdo bydlet, dojdu pro smlouvu" ta poslední věta byla na mě. Nestihla jsem ani kývnout na souhlas, vyděsil mě křik toho kluka za mnou. „já mám velký dům, něco jako vila. Vy už tam nikdy nebudete vítán." Prodávající muž se pouze pousmál. „Já tam ani nikdy nechtěl" kluk za mnou chvíli neodpovídal, zřejmě se urazil. „hm" odpověděl. „omlouvám se vám, zařídím klid na jednání"
Řekl prodávající muž a podle hluku jsem poznala, že toho kluka odtahoval pryč se slovy „přestaň tu šmejdit, odpuzuješ zákazníky"
   Zajímalo mě kdo to je. Otočila jsem se a zadívala se do jeho obličeje. Byl to Klaus, vůbec bych ho nepoznala, vypadal úplně jinak, měl delší vlasy a zvláštní oblečení. Vážně si založil nějaký kult, vypadá na to. „moment, pusťte ho prosím" vykřikla jsem. Muž se zastavil a pustil Klause. Klaus si uraženě oprášil límec. Naše oči se střetli a Klaus stuhl jako kostka ledu. „Vendy? Ty žiješ?" Řekl a běžel mě pevně obejmout. „au, jo žiju,tak nějak" objetí jsem mu ale neoplatila, pouze jsem rozhazovala rukami všude kolem. Po dlouhém objímání mě konečně pustil. Dal svou ruku kolem mých ramen a odvedl mě pryč od Umbrella Academy se slovy „takže...jak dlouho tu jsi?" Co tím myslí? Objevila jsem se tu až dnes. „objevila jsem se tu až dnes,proč? Ty snad ne?" Dořekla jsem a Klaus dostal totální záchvat smíchu a poté se naštval. „ani neuvěříš, jsem tu už dva roky a nikoho z vás jsem nenašel, vzdal jsem hledání a žil tady s otravným Benem dál" Klaus ukázal prstem zřejmě na Bena. „cože? to je nějaké divné, vůbec tomu nerozumím, musím požádat Pětku o vysvětlení až ho najdeme" Klaus se uchechtl a odpověděl. „pokud je živý" co tím chce k sakru říct? Proč by byl mrtvý? „cože?" Vyhrkla jsem a chytla jsem Klausovi pevně ruce a on pokrčil rameny. „nevím co se s nimi stalo" v tomhle má pravdu. Nevíme kde jsou nebo jestli jsou vůbec v pořádku. „pomůžeš mi ho najít? Je to můj bráška, nemůžu ho ztratit" Klausovi se nejdříve nechtělo, ale nakonec jsem ho přesvědčila. „Nechal nás tu trčet několik let v minulosti. Musím mu za to vynadat" Pousmála jsem se na něj a pokračovali jsme dál v cestě.
   „jsem vyčerpaná, pojďme si tady sednout prosím" prohlásila jsem po dlouhé cestě a sedla si na zem vedle policejní stanice. Klaus si později přisedl. „o čem si chceš povídat?" Zeptala jsem se. Klaus opět pokrčil rameny se slovy „Hmmmm, zajímá mě, jaký byl číslo pět v dětství" vím že chce o tom mluvit aby mi zlepšil náladu. Děkuju ti. „no,Pětka nebyl složité dítě, už od mala byl hrozně hravý a měli jsme dobrý vztah, pořád se usmíval a šel do každé výzvy. Ve škole měl dobré známky a děti ho měli rádi. Když mně bylo 12 a jemu 6, naši rodiče se rozešli, vůbec ne v dobrém, pořád se hádali a pak křičeli i po nás. Občas jsme utíkali k sousedům, měli malého kluka v bráškovém věku. Byla to sranda. Přišlo ale nejhorší rozhodování v našich životech. Pro nás to byla katastrofa. Táta chtěl aby jsme žili s ním. Já s tím neměla problém, měla jsem a mám ho ráda. Máma o nás nikdy neměla zájem. Bylo toho moc i na mě, ubližovala jsem mu, nevěnovala se mu, byla jsem na něj zlá. Všechno se to po čase uklidnilo a bylo to tak, jak to má být. S tím klukem od sousedů jsme trávili oba dva spoustu času, protože táta na nás nikdy neměl čas. Později jsme ale museli cestovat po světě s tátou, nemohl nás nechat samotné doma, kvůli sociálním zařízením. Když už jsme byli starší, už jsme zůstávali doma sami klidně i devět dní. Celou dobu jsem vychovávala brášku, už od jeho šesti let. Ale já taky dospívala a začala se zajímat o make-up, růst, postavu, vzhled, kamarádky, kluky a tak dále. Už jsme s Pětkou netrávili tolik času spolu. Občas odcházel z domu a nikdy mi neřekl kam, přestal mě poslouchat, nemluvil se mnou o ničem. Zřejmě už v té době zjišťoval něco o vás. Muselo to být pro něj složité. Já si uvědomila že náš sourozenecký vztah není takový jaký býval, chtěla jsem to napravit, ale čím víc jsem se dostávala do jeho příběhu, tím větší strach a starost jsem o něj začala mít. Vlastně..od té doby se mi Pětka straní, od doby co zjistil, že nejsem jeho pravá sestra a otec není jeho otec." Klaus mě pozorně poslouchal a pak odpověděl. „to bych vůbec na číslo pět neřekl" já se pousmála a vyhrkla. „myslím si, že to byla pouze přetvářka. Teď, když nad tím přemýšlím, vtipný a zábavný byl jenom, když jsem tam byla já." Klaus naklonil svojí hlavu aby mi viděl do obličeje a zeptal se zvědavě. „co tím chceš říct? Že ho někdo podplatil?" Myslím že Klaus nebyl ta správná osoba, které jsem to měla říct. „ne, zapomeň na to." Odpověděla jsem tiše a postavila se na nohy. „jdeme?" Klaus kývl a postavil se také. Ani jeden z nás nevěděl kam jdeme. Prostě jsme šli.
  Nakonec jsme skončili u něj ve vile. Nemohla jsem usnout. Vážně jsem tak hrozná sestra? Proč měl Pětka pocit, že se přede mnou musí přetvařovat? Měla jsem zase v hlavě tolik otázek, ale tentokrát mi na ně nikdo nemohl odpovědět. Bojím se o Diega. Nemůže být někde sám, skončí zase ve vězení a bude hodně dlouho trvat než ho dostaneme ven. „Klausi máš-" chtěla jsem se zeptat Klause, jestli nemá prášky na hlavu, z té celé apokalypsy a teleportace mě bolí celý den hlava. Klaus už ale bohužel usl na gauči. Vzala jsem deku a hodila ji na něj. To mu jako peřina stačí.