Walking Between Dead

29.

Hleděla jsem na Daryla, protože se na mě ve stejnou chvíli s Rickem podívali. O čem si asi povídají, když to souvisí se mnou. Po chvíli zírání Daryl odešel a zanechal Ricka samotného na ochozu. Vypadal docela hodně utrápeně a já mu rozhodně nezáviděla jeho roli. Měl na starost tolik lidí a tolik lidí na něj spoléhalo. Myslím, že je vůdcem už od začátku. Kdysi jsem snila o té moci, ale kolik to přináší starostí a trápení, jsem si nechtěla tenkrát připustit. Ta zodpovědnost, kterou Rick měl, jsem si u mého otce nikdy pořádně neuvědomovala, i když ji samozřejmě vždycky měl taky.

Na boku se mi objevila ruka a její majitel si mě přivinul k sobě. Přejel mi mráz po zádech.
"To se se mnou ani nepřivítáš, kotě ?" vyčetl mi s mýma rukama na jeho hrudníku.

"Nech mě být, Carle," zamračila jsem se a pokusila se ho odstrčit. "A kolikrát ti ještě mám říct, ať mi tak neříkáš!"

"No tak se nevztekej, kočko," pohlédl mi do očí a pokusil se mě políbit. Očividně nemělo moc smysl mu vysvětlovat, že žádná kočka ani kotě nejsem. Pootočila jsem hlavu a uhnula. Pevně mě chytil za bradu, otočil ji zpět a políbil mě. Po chvíli chabého vzdorování jsem se nechala ovládnout. Už dlouho mi nebylo takhle hezky, jen jsem to s principem odmítala s ním.
"Rád tě vidím," usmál se, když se odtáhl a pustil mě.

Prudce jsem mu vlepila facku a kráčela pryč. Snad si nemyslel, že si to nechám líbit. Před mými lidmi mě takhle ovládat. Ani náhodou. Bylo mi jedno, že to zřejmě viděl Rick. I úplně všichni ostatní v hale.
Vyšla jsem na moment ven z budovy a snažila se uklidnit. Chvíli jsem se rozkoukávala ve tmě, a pak jsem spatřila i hvězdy na obloze. Zavřela jsem oči a nadechla se nočního vzduchu.
V přítomnosti jeho otce a všem na očích mi Carl nemohl nic horšího udělat. Ale ne, on ví, že se mu nebudu už bránit dlouho, a tak to pořád zkouší. Ne, že by to na mě už nezkoušel dřív. Určitě se mu to jednou povede, zmetkovi jednomu. Obvaz přes oko vymněnil za pásku a změnil účes. Zpropadeně se mi líbí, ale nechci, aby mnou manipuloval. Nebo ano ?

Prošla jsem se kolem plotu, kde byli kdysi připevnění nemrtví. Nyní byly všude možně záhony a pokusy o zeleň. Tak se to tu změnilo.
Když jsem srdce zklidnila na normální tempo, zamířila jsem rovnou k sobě do bytu. Nepotřebuju, aby se mnou teď někdo hrotil tu facku. Otevřela jsem dveře, odepnula jsem si opasek s nožem a hodila jsem s ním někam na gauč. Ve tmě jsem došla ke stolu, vzala z prakticky prázdné misky poslední jablko a vedle ní zapalovač. Dneska nějak zlobil proud a já neměla náladu na pokusy. Šla jsem si sednout na gauč a zapálit svíčku. Vyjekla jsem, když jsem si místo na gauč, sedla na někoho. Zase jsem byla hned na nohou, ruce nahoře, připravená praštit, nebo v mém případě možná popálit zapalovačem.

"Klidně jsi mohla zůstat sedět, mě to nevadilo," ozval se hlas ze tmy a stín se postavil. "Spíš naopak."

"Carle! Tohle není vtipný, málem jsem z tebe dostala infarkt!" postavila jsem jabko a zapalovač zpět na stůl a stoupla si s rukama v bok.

"Tohle neni vtipný ? A ta facka úplně přede všema vtipná byla ?!" zvýšil hlas a udělal krok ke mně.

"Myslíš si, že ti patřím, ale tak to NENÍ !" couvala jsem pomalu.

"No tak to se pleteš, kočičko," skoro zašeptal. Skočil ke mně a stáhnul mě na pohovku, až se mi zatmělo před očima. Rozmrkala jsem tmu a spatřila jeho obličej těsně nad svým, jak se nade mnou skláněl. Běžně nebesky modré oko teď bylo až ďábelsky černé.

"Nebojím se tě," řekla jsem hlasem ztěží hlasitějším než je šepot. Závratně se mi zrychlil dech a tlukot srdce.

Zatlačil mi kolenem na bok a vysloužil si bolestné zasyčení. I v té tmě jsem viděla úšklebek na jeho tváři.

"Ale měla bys," zasmál se a přitiskl své rty na mé. Moment vzdoru, a pak jsem líbala já jeho. Ucítila jsem, jak se usmál a přesunul se mi na krk. Zasténala jsem slastí a v podbřišku se mi ozval neznámý pocit. Přesně jsem ale věděla proč, a co to znamená. Rukou jsem mu zajela do vlasů a hlavu mírně zaklonila. Dostal se ke konci mého výstřihu, chvíli setrvával na místě, a pak se odtáhl a zmizel ve dveřích. Klapnutí dveří mě probudilo z euforie.

Po chvilce uvědomění jsem se posadila na pohovce a složila hlavu do dlaní. Já jsem taková kráva. Ani ne před pěti minutama o něm uvažuju jako o hajzlovi světa a během pár vteřin se s ním líbám a toužím po něčem víc.

Nejsem na to náhodou ještě moc mladá ? Čert ví. Mám z toho dobrý pocit ? Mám. Tak nevidím problém. Vím, že táta měl vždycky v pokoji nejmíň jednu krabičku kondomů a možná i další výbavu, protože když nějaká s ním dítě mít prostě nechtěla, nenutil ji, pokud dobře vím. Ale ikdyž je to už rok, pořád jsem se tam neodvážila.

Bože. Je to moc složitý. A proč odešel pryč, když vím, že by to chtěl. Nechce to uspěchat nebo mě chce trápit ? Malého ho asi nemá, jinak by si asi tolik netroufl.

Ach jo já sama ani nevím, jestli bych to dokázala. Ani nevím, jestli vůbec chci, aby to bylo. A aby nebyl malý. Já nevím.

Věděla bych vůbec jak na to ? Hloupá otázka, jistěže věděla. Byla bych jeho první ? On můj rozhodně. A není to brzo, poprvé v šestnácti ? A je to dobrý nápad ? Já nevím.

Mimochodem mi zase dokázal, jak moc mě má otočenou kolem prstu. Zmanipuloval mě tak, že po něm dokonce toužím. Mohl si dovolit udělat všechno tohle, a co já s tím udělám. Budu na něj naštvaná a budu ho zabíjet pohledem. Nebo se na něj usměju ? Já nevím.

Slza mi stekla po tváři. A pak další. Nebránila jsem se a s otřesy se rozbrečela. Rozhodni se ty blbá krávo, běželo mi v hlavě. Buď jo nebo ne. Nic mezi a nedělej to složitější. Ale já pořád nevím.