Walking Between Dead

6.

Domácí vězení se pro mě stalo peklem. Dny se táhly, cédéčka mě začala nudit a ještě k tomu jsem to dostala. Mračila jsem se na celý svět, jak mi bylo špatně. Táta mi zákal zajít dokonce i za Sherry, jedna z otcových manželek. Umírala jsem a poslouchala písničky. Přemýšlela, jestli tohle vězení vůbec někdy skončí. Myšlenky mi létaly hlavou sem a tam.

Přemýšlela jsem, jak moc mám koho tady ráda. Na prvním místě byl můj táta, pak Polly a Kate, moje kamarádky, pak kupodivu Simon. Třeba Dwighta sem ráda neměla. Byl zvláštní a nelíbil se mi, ani když ještě neměl popálený obličej. Procházela jsem v hlavě všechny možné Zachránce. Napadlo mě, že Laura a Arat jsou celkem v pohodě. Pak jsem si vzpomněla na Chorvata. Otřásla jsem se. Byl to nechutný sadista, byl zvláštní a oblíbil si mého otce. Pak zmasakroval jednu holku a táta ho za to vyhnal a ustřelil mu ucho. Od té doby sem o něm neslyšela.

Pak mě napadlo seřadit i skupinu z Alexandrie. Sice ani půlku neznám jménem ale proč je neseřadit. Nudím se aspoň zabiju čas. Tak na prvním místě bude ten kluk s jedním okem - Carl. Myslím, že kdyby si trochu zkrátil ty vlasy, vypadal by i celkem hezky. Pak se mi líbila latinoameričanka. Byla hezká a vypadala jako bojovnice. Pak Daryl, postavil se otci. Zahlédla jsem ho v oblečení s velkým oranžovým A. Vypadal děsně. Ale pořád ne tak špatně jako Rick. Ten se mi taky líbil. Ale být jeden z jeho lidí a vidět ho tak zničeného, asi bych v něj přestala věřit.

Po chvíli přilétla myšlenka, jaké by to bylo žít zase normální život. Mohla bych si udělat řidičák, idkyž už řídit umím, táta mě to před pár lety naučil. Možná by začaly i první párty. Něco sem si pořád i po těch letech pamatovala z filmů, na který sem koukala jako malá. Prakticky sem teď ani přesně nevěděla jestli je mi patnáct, ale nějak jsme to tipovali.

Začali jsme určovat pondělí až neděli a nějak to fungovalo. Taky bych musela chodit do školy, ale to je dnes úplně k ničemu. Chápu čtení, počítání, psaní. To je základ. Pak je fajn vědět, jak rozdělat oheň v lese, střílet, lovit, ubránit se. Nebo si třeba udržovat kondici. Ta mi teď stejně trochu strádala. Ale bylo mi jasné, že vězení nevězení, mám krámy a to ze mě nikdo žádnej velkej výkon nedostane. Nojo, dámské problémy nepřestanou ani při hloupé apokalypse.
Poprvé mi s nimi pomáhal jen táta, něco sem věděla od mamky, ale s většinou mi pomohla až pak Laura a Sherry.

Vstala jsem z postele a došourala se ke stolu pro blok a tužku. Nakreslila jsem pár postav, očí, nosů a hlav různých tvarů. Pak sem skicla tátu. A Simona. A Lauru a hlavně její tetování, co měla na krku. Fascinovalo mě, ale nikdy sem se jí nezeptala na význam. Pak se nakreslila Carla. Trochu sem se rozvášnila, takže sem si vůbec nevšimla klepání na dveře a potom až táty, který se objevil ve dveřích.

"Ahoj, jak je. Podle tvýho chování a ještě protivnější nálady než obvykle, čekám, že máš čas v měsíci. Něco sem ti přinesl."

"Jestli mi neseš ibáč, tak ty už sem dneska měla dva," nezvedla jsem oči od kreslení. Poslední dobou se mi dařily proporce, tak sem to nechtěla zkonit. Před očima se mi objevil modrý obal s nápisem OREO.
"Jé, kde si to vzal?" vzpřímila jsem se na loktech.

"Určitě sou prošlý, ale třeba budou ještě poživatelný, " usmál se.

Zvedla jsem se, abych ho obejmula. Na oreo jsem měla speciální vzpomínky s mamkou. Všechny ostatní děti měly oreo vždy s mlékem, jen já sem tu čuňárnu nikdy nedělala, protože to nedělala moje mamka Lucille. Táta se nám vždy smál, jak to bez toho můžeme jíst a my se jen smály. To bylo pryč.

"Zítra se pojedeme podívat do tý jejich Alexandrie, už se nemůžu dočkat. Doufám, že se do tý doby vzchopíš a pojedeš se mnou."

"No, snad jo. Třeba teď je mi trochu líp," zašklebila jsem se.

                       ***********

No, zítra nebylo dnes. Vyrazili jsme a já seděla vedle táty. Jenže se mi udělalo hodně špatně, takže když jsme přijeli do Alexandrie, mají to tam fakt hezký, sem šla s tátou a Rickem jen chvíli a pak sem si šla lehnout zpátky do auta. I přes všechen ten rámus, z nakládání zabavených věcí, sem usnula.

Výstřel. Trhla jsem sebou, připravená vystartovat do akce. Rozhlédla jsem se a viděla všechny úplně v pořádku, klidné a bezstarostné. Fajn, je to pod kontrolou. Uklidnila sem se a našla znovu pohodlnou pozici.

"Čau, prej je ti blbě. Máš krámy?" ukázala se za oknem Arat.

"Jo, hrozně vtipný. Za chvíli to díky tobě budou vědět úplně všichni," odpověděla jsem otráveně.

"Vzali jsme jim nějaký matrace. Nechceš si jít dozadu lehnout?" Stejně je vyhodíme, že jim to za to stojí, jim je brát, napadlo mě.

"Ne, zas tak hrozný to není. Díky. Ten výstřel - v pohodě?" zeptala jsem se.

"Jo, nic o co je se třeba starat," pousmála se Arat a odešla.

Zvedla jsem se a vylezla z auta. Předtím sem si všimla malého rybníku, tak sem tam zamířila. Nechtělo se mi zjišťovat, co zajímavého bych tu mohla někde najít. Seděla jsem na břehu, koukala  do vody a pak ucítila na sobě něčí pohled. Rozhlédla jsem se a zívla. Někde sem slyšela o triku, že když na sobě cítila něčí pohled, máte se rozhlédnout a zívnou, že ten člověk prý zívne taky.

Spatřila jsem Carla, na druhém břehu rybníka. A zíval. Ha. Funguje to. Všiml si mého pohledu a spěšně odešel. Též sem se zvedla, všimla jsem si, že Zachránci už pomalu míří k odchodu. Nastoupila jsem do auta a počkala na tátu. Ještě něco řekl Rickovi a odjeli jsme.

"Už je ti líp?" zjišťoval po chvíli.

"Jo. Co si tam říkal Rickovi?" pohlédla jsem na něj.

"Jen že se na něj už moc těším," zasmál se.

"Ty si se měl stát hercem a ne vůdcem, ty herečko," válela sem se smíchy.
"To mi řekni, celej ten teátr máš v hlavě, nebo improvizuješ?"

"To ti teda děkuju, já se tady snažím zapůsobit a ty prý herečka. A ne Maddie, celé je to podpis dlouholeté praxe. Víš, dospělí jsou celkem jako teenageři. Když sem dělal učitele, dost sem se toho naučil a teď to stačí jen použít. Hra s mozkem a trochu hrát i na nervy. Parádní triky. Rick je ze mě podělanej až za ušima. Poslední dobou se to dost daří. Jen aby to vydrželo.. " Zmlkl.

"Vydrží to. Copak toho máme za sebou málo?"

"Ne, máš pravdu," uchechtl se.