Walking Between Dead

33.

Venku jsem si sedla na chody na verandu a čekala, až křik utichne. Podle několika dlouhých minut nelidského vřeštění jsem usoudila, že s ním Carl stále neskončil. Až když jsem uslyšela vzlykání a prošení o milost a ať už ho konečně zabije, se rozprostřelo lesem ticho.

Po chvíli se na prahu objevil Carl. V ruce měl zrovna nějaký hard a čistil si ruce od krve. Když skončil, posadil se vedle mě a taky mi ho podal. Začala jsem ze svých rukou smývat zaschlou krev.

"Už ti nikdy nikdo neublíží. Kdyby na tebe někdo jen vztáhnul ruku, zemře stejně jako tamten. Jen ukaž prstem nebo řekni jméno a přinesu ti jeho hlavu," podíval se mi vážně do očí.

"Děkuju. Zachránil jsi mě. Sama bych to nikdy nedokázala," sklopila jsem hlavu.

"Hej,"zvedl mi jemně bradu," nedovolím, aby ti někdo ublížil. Jsi moje a já tě ochráním. Je mi líto, že to zašlo tak daleko, ale měl jsem komplikace. Ale přísahám, že zabiju každého, kdo se na tebe jen křivě podívá."

"Kdyby tě takhle slyšel mluvit tvůj táta," zahodila jsem hadr.

"Souhlasil by se mnou," odpověděl a vyhýbal se mi pohledem.

Počkala jsem, až se na mě znovu otočí a dlouze jsem se na něj zahleděla s pozvedlým obočím.

"Když někoho máš, musíš ho bránit a chránit. Musíš se starat o svůj majetek" dodal po chvilce.

"Já ti ale nepatřím," přimhouřila jsem oči.

"Sama dobře víš, že už dávno ano," zablýskl zuby.

Otočila jsem se a zahleděla se někam do lesa. Všimla jsem si hbité veverky na nedalekém stromě, jak šplhá víš a víš, až mi zmizela z očí. Nad lesem přelétlo hejno ptáků, ale nic z toho jsem nevnímala. Jediný předmět v mé hlavě, kterým jsem se teď zabývala, seděl vedle mě.
To je ale parchant, čte mi myšlenky, nebo jsem tak moc průhledná ?! Stále nevím jestli s ním chci spíš souhlasit, nebo mu jednu vrazit.

Když jsem se otočila zpět, otevíral zrovna skleněnou lahev a byl cítit silný závan alkoholu.

Povytáhla jsem obočí a on jen pokrčil rameny. "Našel jsem vevnitř za jedním obrazem velkou zásobu alkoholu. Dáš si ?" zeptal se mě, když se napil.

"Popravdě jsem nikdy nepila."

Pohlédl na mě s dost překvapeným výrazem.

"No, co si o mě myslíš ?" vrátila jsem mu pohled.

"O tobě ne, ale o tvym tátovi. Ne že by vypadal jako alkoholik, ale.."

"Můj táta byl možná pro vás největším hajzlem světa, ale byt to skvělej táta. A zatraceně mi chybí." Odvrátila jsem pohled a po chvíli nastavila ruku. Teď by to chtělo zapomenout. Dostala jsem láhev, zavřela oči a napila se. Po chvilce přemáhání jsem alkohol nevyplivla.

"Nevím, proč jsem to čekala lepší. Možná protože to všichni chlastaj," dodala jsem po chvilce a vrátila mu lahev.

Jen se pousmál a taky se napil. Po několika výměnách lahve jsem zapomněla na tátu a alkohol pořád neměl tu očekávanou chuť. Sebrala jsem Carlovi lahev a místo toho, abych se znovu napila, jsem si ji chvíli prohlížela v ruce.

"Říkal jsi, že je jich tam víc, žejo ?"

"Co máš v plánu ?" přikývl.

"Chci to tady podpálit. Pojď, vylejeme tady ten chlast a uděláme pořádnej táborák."

"Jak chceš," uchechtl se. Vytáhl mě na nohy a došli jsme si pro zbytek alkoholu. Nejdřív jsme si samozřejmě veci odnesli ven. Celou dobu, co jsme máčeli dům alkoholem, jsem se snažila nevnímat lidské tělo přivázané ke sloupu. Alespoň tedy něco co kdysi lidská bytost bylo.

   Pak už jsme jen stáli v lese. Vedle sebe, mohlo být tak poledne. Přitáhl si mě blíž, aniž bych protestovala. Jeho ruka na mém boku se stávala normou a mě se víc než líbila.
   Sledovali jsme, jak ohěň postupně udolává dřevěné části chaty. Jak dřevo praská a jak se na hodně místech valí šedý hustý dým.

"Půjdem ?" zjišťovala jsem, když se z lesa začali scházet mrtví.

"Popros mě a půjdu s tebou," zazubil se.

"A co když ne?"

"Tak s tebou stejně půjdu, protože tě nenechám řídit motorku opilá."

"Já nejsem opilá!"

"Máš v krvi alkohol? Máš. A já nechci riskovat, že se někde rozsekáš."

Vydali jsme se směrem k mé motorce.

"Umíš na tom vůbec jezdit ?" ptala jsem se ho po chvíli.

"Daryl mě něco naučil," odpověděl prostě.

"Tak fajn. Ale opilá vážně nejsem. To bych musela mít mnohem víc alkoholu."

"Čím víc to o sobě budeš říkat, tím víc ti nebudu věřit," zasmál se.

       
                           *******

"Jak se vůbec dostaneš zpět do Alexandrie. Nevím, jestli můžem postrádat koně..." poznamenala jsem, když jsme dorazili do Útočiště. Už byla tma, takže jsem neočekávala, že Carl ještě dnes někam pojede.

"Řekl jsem tátovi, že na stavbu dorazím včas, tak proč bych nemohl přijet od vás."

"Ale říkám ti, že u mě nespíš," varovala jsem ho předem a zavřela prstem sem a tam.

"A tam by se mi to zrovna líbilo. Ten gauč byl fajn," zasmál se.

"Zeptej se Carol, ta ti řekne, kam máš jít. Já vezmu ty zajíce do skladu," protočila jsem panenky a vyrazila do skladu. Když jsem lidem, kteří tam pracují, dala párek ušáků, poděkovali a já zamířila do svého bytu s mírnými obavami, koho tam najdu.

A přesně podle mého očekávání, otevřu dveře a na gauči naproti dveřím se rozvaluje Carl.

Hlavou mi projelo spoustu myšlenek, pozitivních i negativních. A několik ne zrovna vhodných.

"Tak to ani náhodou, mazej pryč. Klidně si spi v hale, ale rozhodně ne tady," postavila jsem se s rukama v bok.

"Včera jsme nabrali pár nových lidí, není tam místo. Ty tady máš pokoj navíc a ještě dvě pohovky, tak v tom nevidím problém," vynořila se odněkud Carol. "Po tom co jste převedli před vaším odjezdem, bych spíš čekala opak, ale Carl si o to sám požádal."

"Správně, musíme šetřit místem," zazubil se na mě Carl.

"Tak se nějak domluvte, dobrou noc," popřála nám Carol a odešla.

"Ušili jste to na mě," pustila jsem se do Carla, hned co se za Carol zavřely dveře. "Ale zkus něco a-"

"A co? Ulíbáš mě k smrti?" vyskočil na nohy a došel ke mně.

"Zkus něco a poletíš z okna," strčila jsem do něj.

"Jo? Co ještě bys mi udělala?" zablýskl zuby. Ucítila jsem jeho ruce na mých bocích, a pak jak sjíždějí níž až na zadek.

"Radši se vrať výš, kovboji," zastavila jsem ho.

"Neříkej, že se ti to nelíbí," stiskl jemně a vyloudil si tím mé prudké nadechnutí.

"Zpomal," nadechla jsem se a vyklouzla z jeho sevření. "Radši mi pomoz najít nějaký polštář a deku, ať už, když už, máš na čem spát."

Zamířila jsem ke dveřím otcova pokoje. Zastavila jsem s rukou na klice a z hluboka se nadechla.

"Copak ?" zajímal se Carl hned za mnou.

"To je pokoj mého otce. Nebyla jsem tam od té doby, co je pryč."

"To bude dobrý," otevřel dveře místo mě.

Čaukyyy, rozhodla jsem se, že další díl bude vždycky ve středu v 17:00. Trošku jsem se do toho zamotala a do toho ještě přijímačky, jeeej. Ale nekončím. Chystám se tomu věnovat zas víc :))))