Walking Between Dead

5.

Přikrčila jsem se za zadními sedadly a zalezla hlouběji do kufru, aby mě někdo neviděl. Do auta po chvíli nastoupili dva muži, nastartovali a odjeli jsme, zanechávajíc tam zničenou, teď už nám patřící skupinu.

Chvíli sem přemýšlela, jak se z tělocvikáře na střední, stal nejmocnější muž v celém okolí a možná i světě. Ten strach. Ten výraz čirého strachu v Rickově obličeji se mi vryl do paměti. Přemýšlela jsem, jaké mám vlastně štěstí a jak moc mám vlastně otce ráda, ikdyž už vím všechno tohle. Vždy mě ochránil. Jen jednou..

Teď mě ale napadl větší problém. Jak se dostat z kufru, aniž by si mě nikdo nevšiml. Dostat se sem, bylo jednoduché, jenže to kolem nepobíhalo milion Zachránců. A ještě aby toho nebylo málo, můj táta. Měla jsem z něj teď trochu strach a proklínala se, proč sem ho neposlelchla a nezůstala doma. Teď jsme zastavili před Útočištěm a v autě sem zůstala sama.

Napadlo mě, že bych mohla vylézt a předstírat, že sem je přišla přivítat, ale kdyby si mě někdo všiml, jak vylézám z kufru, mohlo by jít všechno do kopru. Z přemýšlení o způsobu záchrany mě vytrhlo zaklepání na sklo. Ikdyž to byl jen Simon, tak sem se lekla, jako kdybych viděla ducha. Vyjekla sem a Simon otevřel kufr.

"Co tady sakda děláš? Ví o tom Negan?" zavalil mě otázkami.

Vylezla jsem z kufru, rozhlédla se, jestli si toho někdo všiml a postavila se před Simona.
"Ne, neví a vědět ani nebude," přimhouřila jsem oči a stáhla obočí.

"Oukej, ode mě se nic nedozví... když se nezeptá," zvedl ruce na znamení, že se vzdává.

"To zní fér, díky Simone," otočila jsem se na odchod.

"Takže už víš, proč tě nechtěl brát sebou," zastavil mě ještě.

Otočila jsem se a smutně na něj pohlédla.
"Hmm," sklopila jsem pohled do země a odcházela.

Přešla jsem dvorek a vešla hlavními dveřmi jakoby nic. Jako zázrakem jsem se bez problémů dostala k sobě do pokoje a zavřela za sebou dveře. Stáhla jsem si boty s plácla sebou na postel. "Tak to bylo o fous," zamumlala jsem do polštáře. Převalila jsem se na záda a přemítala o tom, co se stalo a o tom jak moc sem unavená. Únava mě přešla, když se ozvalo klepání na dveře a otcův hlas.

"Maddie, jsi vzhůru?"

"Jo, vydrž chvilku," odpověděla jsem po chvíli co nejospalejším hlasem, co sem dokázala. Rychle jsem vstala z postele, zahodila mikinu, co sem ze sebe stáhla a otevřela dveře.
"Ahoj, je brzo. Jak to šlo?" zeptala jsem se, jako by se nechumelilo.

"Jo, fajn. Byl to úspěch," přelítl mě pohledem.
"Co že si tak brzo na nohou ?"

Nojo většinou nespím v džínách a ponožkách.

"Noo, nějak sem nemohla spát a pak sem vás uslyšela, jak přijíždíte, tak sem se oblékla," vylezlo ze mě nakonec.

Zvedl obočí.
"Tohle je tvoje, žejo?" podával mi můj nůž.

Kde ho sakra vzal?! Vždyť sem ho měla celou dobu v.. Dotkla jsem se pouzdra na nůž za pasem. Prázdné. Asi mi musel vypadnout, když sem usnula v tom..
"Jo, ten je můj," vyhrkla jsem. On sám mi ho kdysi dal a navíc, kdo jiný na něm má vyryté své iniciály.

"Tak mi sakra vysvětli, proč ho našel u sebe v autě jeden ze Simonovejch chlapů!" zvýšil hlas a zamračil se.

"Tak to nemám páru," pokusila jsem se vykroutit.

"Maddison, nedělej ze mě idiota, ty přesně víš, jak se tam vzal!" zařval, až sem se přikrčila.

Věděla jsem, že se z toho nedostanu. Svěsila jsem ramena a sklopila oči. Kdyby tam nebyl Simon, určitě bych si ho všimla. "Neměl jsi se to dozvědět."

"Měla jsi mě poslechnout!" přerušil mě. "Měla jsi zůstat tady! Co kdyby se něco posralo a třeba by se s náma rozhodli bojovat! Co kdyby .."

"Co kdyby si pálkou rozmlátil hlavu mně?!" skočila jsem mu do řeči.

Rozmáchl se a vlepil mi facku, až sem narazila do rámu dveří a pak se skácela na zem.

"Tobě! Tobě bych nikdy neublížil bezdůvodně! Do prdele," uvědomil si, co právě řekl.

"Takže tím chceš říct, že oni zemřeli bezdůvodně?!" vztekla jsem se, idkyž sem si při pádu narazila rameno a idkyž mi hrozila další facka.

"Zemřeli, protože to jinak nešlo. Ale ty si tady mohla zůstat a nemusela jsi vidět nic z toho.."Chytil se za hlavu a sedl si na mou postel.
"Nechtěl jsem, aby jsi to viděla. Aby jsi ze mě měla akorát strach. Chtěl jsem tě od toho držet dál, co nejdýl by to šlo. Věděl jsem, že jednou si najdeš cestu a něco uvidíš. Ale doufal jsem, že budeš starší a já nevím..."
Postavil se, podal mi ruku a zvedl na nohy. Přivinul mě k sobě do objetí. "Víš Maddie, nechtěl jsem tě praštit. Víš že mám výbušnou povahu a omlouvám se. To co si tam viděla, to je teď realita. Takhle se teď žije. Někdy je prostě důležitý udělat k přežití i něco jinýho, horšího, než jen dát řeč.

Ale musíš mě poslouchat. Slyšíš? I přes to, co si už viděla, že dokážu. Potřebuju se na tebe spolehnout, že mě poslechneš, když ti něco řeknu. Slib mi, že mě budeš poslouchat. Slib mi to. Teď." Odtáhl mě od sebe a chytil za předloktí.

"Slibuju. Budu tě poslouchat. Na slovo. A taky se omlouvám," špitla jsem s pohledem do země.

"Jen mi to řekni pěkně do očí, ať vím, že to myslíš vážně."

Zvedla jsem oči a pohlédla do jeho zeleno šedých očí. Byly starostlivé a upřímné.
"Slibuju," zopakovala jsem.

"Fajn." Narovnal se a pustil mě. "Ale odteď se budeš držet všude se mnou, když někam pojedu. Tady, máš domácí vězení dokud to neodvolám. A odevzdáš mi zbraně." Natáhl ruku a čekal.

"Coo ?! Ne," odmítla jsem.

"Maddie, nepokoušej mě," zamračil se.

Neochotně sem si odepnula opasek i s pouzdrem a zbraní a podala mu ho.

"Tak, máš povolení si dojít do jídelny. Jinak nevyjdeš z tohohle bytu." Otočil se a odcházel.

Podrážděně sem zachrčela a zavřela za ním dveře.