Walking Between Dead

32.

Vzbudili mě ruce, jak se mi ovinuly kolem zápěstí a přitiskli mi ruce k zemi.

"Carle, ne," zamručela jsem ospalým hlasem a ještě se zavřenýma očima.

Stisk nepovolil spíš zesílil.

"Říkám ne, Carle!" prudce jsem se ho pokusila odstrčit a otevřela jsem oči.

Nade mnou se skláněl starší muž a další vedle něj si rozepínal kalhoty. Poznala jsem Jakeovy pitomce.

"Co to kurva děláte?! Nechte mě bejt !" zařvala jsem na něj a kopla ho do břicha. Pustil mě a chytil se za břicho. Mezitím se na mě vrhnuli další dva, ale já se nenechala a zápasila s nima. Jeden mi přišpendil koleny ruce k posteli, až jsem bolestí vyjekla, a druhý se mezitím pral s mýma kopajícíma nohama. Objevil se tam další chlap a chytil mě za jednu nohu a ten druhý za druhou. Křičela jsem a má chabá obrana se měnila v bezmoc. Cítila jsem ohromný strach a neschopnost.

Už ne, prosím ne.

Muž, kterého jsem předtím kopla, se ke mně teď skláněl a uhodil mě do obličeje. "Teď už nejsi tak drsná, když tu není tatínek," zasmál se, když jsem vyplipla z pusy krev.

"Za tohle všichni ZHEBNETE!" zakřičela jsem a on mi začal stahovat kalhotky.
Jen se smáli, když viděli slzy a nenávist, která nedobře zakrývala strach. Křičela jsem ještě víc, když si taky stáhl kalhoty a nechutně se smál. Třásla jsem se strachy, vztekem a bezmoci.

Zavřela jsem oči, ať se nemusím alespoň koukat, když nic jiného nesvedu, a třeba neuvidí ani slzy tekoucí mi z očí. Až to začne doufám, že to co nejřív omdlím, protože to nevydržím a ani nechci. Když jsem čekala nejhorší, ozvala se jen rána a bolestné zaúpění.

Otevřela jsem oči, abych zjistila, co se děje. Muž, který stál nade mnou a chystal se k aktu, se na mě náhle skácel se sekerou zaseklou zezadu v hlavě. Muži držící mě za nohy se zvedli, aby se bránili útočníkovi. Znovu jsem bojovně pustila do kopání. Zázrakem jsem se vysmekla muži klečícímu mi na rukou a zasáhla stojícího muže do podkolení jamky.

Odkutálela jsem se z postele, natáhla si kalhoty, které ležely vedle na židli, a postavila se na nohy hned, jak to šlo. V tom okamžiku už po mně sekal nožem jeden z odpadlíků. Vyhla jsem se mu a ze stolku vzala svůj nůž. Chytila jsem muže za ruku s nožem při jeho dalším seku a svou rukou svírající nůž jsem ho bodla do boku. V křeči se svalil na zem a povolil sevření na noži. Kopla jsem ho do hlavy a omráčila ho. S oběma noži jsem se vrhla na dalšího muže a ukončila jeho bídný život. Těla zbylých dvou už nehybně ležela na zemi v kaluži krve. Nad nimi se tyčil Carl s rukama smáčenýma krví.

Z ruky mu vypadl stejně zkrvavený nůž a vrhl se ke mně. Vzal mě do náručí a já jen o překot brečela.

"Už jsi v bezpečí, nemusíš se bát, už ti neublíží" slyšela jsem jeho hlas.

Měla jsem hrozný strach a panickou hrůzu. Srdce mi bylo jako splašené a myšlenky nevěděly co dřív.

Svět jsem viděla přes změť slz a krve. Pokoušela jsem se ovládnout třas, který mi projížděl celým tělem, ale neúspěšně. Klesl se mnou na kolena a přitom mi šeptal uklidňující slova a utěšoval mě. Skrývala jsem se před světem v jeho objetí a on mě přikryl dekou.

Hladil mě po vlasech a pokoušel se setřít neutichající potoky slz, stékající mi po tvářích. Stále jsem se třásla strachy. Pevněji mě obejmul a stále klidně šeptal.

"Vnímej a poslouchej jen můj hlas," kolíbal se jemně a pevně mě svíral.

Poslouchala jsem jeho hlas a třas mě po chvíli přešel. Slzy už neutíkaly tak rychle a témeř zmizely. Nepřestával s uklidňováním, dokud jsem se neutišila úplně. Po tvářích už mi jen tu a tam tiše stekla slza. Setrvávala jsem v obětí a vnímala jeho pomalý dech. Cítila jsem jeho milý a jemný dotek a uklidňovalo mě to. Pohlédla jsem na něj a všimla si krve tekoucí mu z rány na čele.

"Jsi zraněný !" probudil se ve mně cit a natáhla jsem se pro svůj batoh, ale zadržel mě.

"Nic to není, je to jen škrábnutí. Jsi v pořádku ?" začal si mě prohlížet, jesti mi nic není.

"Jsem v pořádku. Zachránil si mě. Teď mě ale nech tě ošetřit."

Přikývl a já vyndala z batohu šátek, vodu a dezinfekci. Namočila jsem šátek a začala jsem mu smývat krev z čela. Vydezinfikovala jsem ránu a ovázala mu hlavu šátkem. Celou tu dobu mě hladil po tváři a sledoval mě. Když jsem skončila, jeden z násilníků potichu zasténal. Zároveň jsme se k němu otočili a Carl už byl na nohou. Došel k muži se sekerou v hlavě, vytrhl jí z něj a vyrazil k poslednímu žijícímu muži. Rozmáchl se, že ukončí jeho nesmyslný život, ale zastavila jsem ho.

"Počkej ještě. Chci aby trpěl."

"Zabiju ho, za to co ti provedl," zamručel Carl.

"Ale já první. Přivaž ho, prosím, tamhle k tomu sloupu."

Probudila se ve mě moje sadistická stránka, která posledních několik měsíců silně strádala. Přiblížila jsem se teď už k bezmocnému muži a nožem ho bodla do jeho oblíbených míst, abych si mohla být jistá, že to ucítí. Zařval, jako nikdo koho jsem kdy slyšela.

"Mám tvojí pozornost, fajn. Chci, aby to co ucítíš naposled před smrtí, byl strach a extrémní bolest." Nožem jsem mu přejela po obličeji a za jeho křiku jsem mu vyřízla na čele obrácený kříž. Neměl to být žádný satanistický čin, ale nic jiného mě nenapadlo.
"On už nikdy neuvidí na obě oči," ukázala jsem nožem na Carla, ikdyž jsem si byla jistá, že přes krev tekoucí Zachránci z čela, nic neuvidí. Carl jen stál opřený o zeď a sledoval mou práci.
"Proč by jsi měl, ty, vidět a on ne," zasyčela jsem se a zabodla mu nůž do oka. Jen kousíček, hlavně aby zatím žil. "Pořád ti připadám jako málo drsná ?!"

Zavřeštěl, a pak ze sebe dostal i slova. "Jsi jen blbá Rickova děvka. Vzdala jsi se, hned co tvůj fotr šel pod drn. Nic - nedokážeš."

Zlostí jsem mu vypíchla i druhé oko. Pak jsem se jen znechuceně obrátila za jeho křiku a řekla Carlovi, ať to ukončí.