Walking Between Dead

2.

Naložili zbitého muže na korbu Simonova auta a přesunuli jsme se jinam. Věděla jsem, že podobné skupiny jsou na každé cestě. Výstražné. Tady byl most a obří hromada dřeva přes cestu. Když jsme dorazili, zrovna ji polívali benzínem, aby pořádně hořela až ji zapálí.

Někdo odvedl toho muže na most. Všichni zašli za hromadu klád, aby z pod mostu nebyl nikdo vidět. Po chvíli něco velkého přijelo z pod mostu. Uslyšeli jsme mluvit toho samého muže jako předtím. Z mostu za nimi strčili toho zrádce na řetězu kolem krku.

"Nech toho,"ozvalo se. Někdo asi mířil na řetěz.

"Zkusím to přestřelit."

"To ti nevyjde."

"Zkusím to!"

"To je marný. A potřebujeme střelivo "

Muž na řetězu se uškrtil. Pak někdo od nás zapálil hromadu dřeva.

Simon promluvil : "Chováš se ke svým lidem hezky? Jako by to byl tvůj poslední den na zemi, nebo možná jejich ?

Měli byste jet, dělá se horko. Jeďte kam máte namířeno."

Ozvaly se pokyny k odchodu, pak nastartovali a odjeli.

Simon dal echo otci, že všechno vyšlo podle plánu. Pomalinku se začalo stmívat. Odjeli jsme na předem určené místo.

Většina Zachranců zaparkovala auta do kroužku, aby se uprostřed utvořil osvícený prostor, až se všechny reflektory rozsvítí. V předu bylo velké místo a u jedné dodávky stál můj otec a něco probíral s Dwightem. Nesměl si mě všimnout. To by byl kurva průser.

Simon a pár dalších lidí ještě někam odjelo a zanedlouho se vrátili, k mému překvapení, i s karavanem. Táhli sebou jednoho muže, kterého jsem předtím viděla vystoupit z karavanu. Zaparkovali na velké místo a doplnili tím kruh. Muže donutili kleknout, měl pár šrámů a moc neprostestoval.
Táta nastoupil do obytného vozu a zavřel za sebou dveře.

Těšila jsem se, že konečně uvidím, jak to probíhá. Táta mě nikdy nebere sebou hned na poprvé. Potom až když jedem pro zásoby, mě bere. Občas. Nevím jestli nechce, abych to viděla. I tak si myslím, že nejsem z cukru a že to zvládnu. Chci vědět, co dělá, jak přesně to dělá a proč to dělá. Do všech detailů. Usadila jsem se pohodlně v kufru a opřela si bradu o sedačky.

Už byla úplná tma. Nikdo si mě nemohl všimnout. Několik Zachránců odešlo do lesa. Zhasla se všechna světla. Nikdo se ani nehnul a nevydal ani hlásek. Muži začali hvízdat. Všichni stejnou melodii, akorát v jiné tónině. Pískání se ozývalo že všech stran. Teď už byl slyšet i zvuk několika běžících lidí. Hvízdání je vedlo a dovedlo je až na naší mýtinu. Tam se všichni sjednotili, když do záře reflektorů vyběhla skupinka lidí. Obestoupili je ze všech stran. Poznala jsem muže v hnědé bundě, kluka s kloboukem, zrzka a černošku. Byl tam ještě jeden muž a nemocná žena, kterou nesli zrzek a vůdce. Všichni vypadali vystrašeně. Nejvíc na dně vypadal jejich vůdce.

Simon vykročil směrem k nim.
"Skvělý, jste tady. Vítejte tam, kam jste šli. Chceme vaše zbraně." Namířil na kluka. "A hned."

"Můžeme si promluvit.." začal muž v hnědé bundě.

"Už jsme domluvili," přerušil ho Simon." Teď poslouchej."
Naši muži k nim vyšli pro zbraně. Všechny jim je sebrali. Simon došel k tomu klukovi a odzbrojil ho sám. "Ta je tvoje viď? Jo, je tvoje." Klepnul mu zespoda do klobouku a odhodil zbraň před něj na zem.
"Ták dobře, položte ji a všichni si klekněte. Máme toho hodně."
Položili ženu na zem a pomohli jí na kolena. Pořád ale stáli. Zachránci přesunuli prve zajatého muže do řady vedle ostatních.