Walking Between Dead

23.

"Kurva ale už," zanadávala jsem, když jsem se s trhnutím probudila. Seděla jsem v otcově autě u spolujezdce a spala. Před chvílí mě vzbudilo spoustu výbuchů. Vyskočila jsem z auta a naštvaně dupala k otci. Sledoval, jak výbušniny ničí domy v Alexandrii jeden za druhým.

"To mě prostě nemůžeš vzbudit ?!" vyčetla jsem mu. "Připravil bys mě o to nejzajímavější !"

"No tak promiň, ale ty vzpadáš tak roztomile a nevinně, když spíš," ani se na mě nepodíval.

"A jinak roztomile a nevinně nevypadám ?" pozvedla jsem obočí.

"Jenom roztomile," podíval se na mě konečně a usmál se. "Tak jo chlapi, jdeme dovnitř. Otevřete tu zatracenou bránu."

Přes rozražená vrata jsme se dostali dovnitř. Táta řekl, že všichni obyvatelé Alexandrie odjeli v konvoji pryč, ale že Carl tam ještě někde bude, a tak že ho mají svázat a přivíst. On zamířil do Rickova domu a já s ostatními šla hledat Carla. Procházela jsem tím hořícím a vybuchujícím peklem. Škoda, že to takhle muselo skončit. Tolik domovů zničeno. A to kvůli jedný jediný osobě. Rick Grimes. Kdyby se nikdy neukázal, nikdy by se nic z toho nestalo. Podle toho, co jsem slyšela, Alexandrii kdysi vedla jedna žena. Ta by s námi nikdy nebojovala, prostě by se vzdala a souhlasila s podmínkami. Rick ten ne. Táta si myslí, že když ho popravíme přede všemi, společně s Vdovou a Králem, všichni se vzdají a už se nikdy nebude historie opakovat.

Já mám stejný názor jako Simon. Všichni musí zemřít, aby to zase fungovalo. Proto mají Simon s tátou poslední dobou spory. Pro tátu jsou lidi zdroj. Něco na tom je, ale ne všichni lidi jsou stejný. Tihle jsou totiž jiní. Zabijete jednoho a nahradí ho někdo jiný.

Prošla jsem mezi solárními panely a pár ulicemi. Podvědomě jsem mířila ke Grimesovým domů.

"Tati ?" zahlédla jsem vysokou postavu s pálkou. Došel ke mně, a když ho ozářil nedaleký výbuch všimla jsem si krve, co mu tekla z nosu. "Jsi v pořádku ?!"

"Jo, popral jsem se s Rickem. Už mě pěkně sere. Nenašli jste Carla?"

"Nikde jsem ho neviděla."

"Možná je čas to zabalit. Nechám tady ňáký lidi, kdyby se náhodou vrátili. Pojď, jedem domů." Vzal mě kolem ramen a vyrazili jsme zpět k autům.

**********

Další den jsem šla skutečně střílet. Připravila jsem si cvičné terče a pak do nich střílela z luku z různých vzáleností. Trefila jsem se mnohem míňkrát než bych po včerejšku očekávala. Tři výstřely, tři mrtváci. Teď dvacet šípů a sedmnáckrtát terč a osmkrát střed. Mělo by to být dvacet z dvaceti. Potom co jsem pětkrát vystřílela všechny šípy v toulci, mě to omrzelo a šla jsem si posbírat šípy.

Chvíli přede mnou vstoupili do haly dva muži, kteří nesli rakev s nápisem : Máme 38 dalších. Přestaňte. Z rakve vycházely zvuky někoho, kdo má první část za sebou.

"Co to je, kde jste to vzali?" zeptala jsem se jich.

"To nám poslali z Hiltopu, řekl bych, že se včerejšek Simonovi moc nepovedl," odpověděl Zachránce.

Kývla jsem a zamířila s nimi za otcem. Zaklepali, odnesli to do poradní místnosti a odešli. Ani jsem se nenamáhala se tam pokusit dostat, protože otec tam měl teď Simona a mě by tam stejně nepustil. Zůstala jsem stát za dveřmi, ikdyž oba Zachránci už odešli. Poslouchat za dveřmi se nemá, ale já jsem zvědavá.

Ozvalo se pár ran, jak ukončili život obyvatele rakve, a pak začal Simon nadávat.
"To je Dean, takže těch dalších osm a třicet, který držej na Hiltopu, je ze satelitní základny a to jsou mí lidi! Já ty farmáře do jednoho postřílím!"

"Ty teď uděláš to, co jsem řek," odpověděl mu s klidem otcův hlas.

"Tohle jim přece nemůže projít!" zařval Simon.

"TY, budeš dělat SVOU práci!"uhodil táta do stolu.

Odklonila jsem se od dveří a spěšně opustila plac. Nechtěla bych teď být na Simonově místě. A už vůbec bych nechtěla, aby mě tam teď táta načapal, když je tak rozpálenej. Nojo, potkali se dva lvi a jeden už není ochotnej snášet druhýho. Mají až moc rozdílný názory a myslím, že Simonovi už dlouho druhé místo stačit nebude. Přijde den, kdy už se nebude kousat do jazyku a dá tátovi po hubě. Ale táta vyhraje. Jako vždycky.