Walking Between Dead

40.

"Víš, že je to vlasně pěkně nechutný a nelidský, nosit obličej, ikdyby starej, tak furt obličej někoho jinýho?" poznamenala jsem po chvíli, co jsem sledovala Lydii, jak mi pomáhá vyrobit si masku. Šeptačskou masku.

Po pár dnech začleňování do nové skupiny Alfa rozhodla, že už taky můžu dostat svojí masku a stát se naplno Šeptačem.

Lydie, tmavovlasá dívka o pár let mladší než já, se nakonec ukázala jako Alfina dcera a během několika dní se Lydie stala mou kamarádkou. Ukázala mi pošahaný způsoby Šeptačů. Nosí masky vyrobené z mrtváků a využívají je jako krytí. Před mrtvými ale i před živými.

Jména měl samozřejmě každý, jen Alfa prostě razila názor, že jsme jen zvířata, a snažila se jim co nejvíc přiblížit. To znamelo nepoužívat jména a zapomínat na lidský normality. 

Magořina. Proč jsem se k nim přidala? Netuším. Že by obrázek společnosti, promluvit si s reálnými lidmi, možná teplé jídlo? Nevím. Nebýt na nějakou dobu sama? Asi ano. 

Nechápu, co jí k tomu vede. Asi to v hlavě opravdu nemá v pořádku. Tohle snad normální lidi přece nemůže nikdy napadnout. Nebo ano?

Nevěřím v Alfiny názory. Jsou to blbosti. Věřím sama v sebe. To mě dostalo nejdál. Tak daleko, že si teď ani nejsem jistá, kde se teď nacházíme.

"Přežijí silní a slabí pojdou" byla její slova. Věřila pouze v sílu, nic takového jako kdysi prosazoval můj táta se Zachránci, kde šlo o ochranu slabých.

 Vážně jsou dost zvrhlý, ale já už jsem to nějak nevnímala jako problém. Byla jsem ráda, že si nemusím povídat pořád sama se sebou, ikdyž Šeptači toho moc nenamluvili. Proč asi.

"Já jsem o tom asi nikdy takhle nepřemýšlela," opověděla Lydie. "V pořádku to asi úplně není, ale drží nás to naživu. Pojď sem, nasadím ti ji."

Dokončila jsem zatmavování okolí mých očí a rtů. Zvedla jsem se od stromu a přistoupila k ní zády. Pomohla mi nasadit masku a závázala mi ji na týlu hlavy. Seděla mi a ani nebyla nijak zvlášť nepříjemná. Fascinující.

"Jak vypadám?" otočila jsem se na Lydii a zazubila se.

Pousmála se. "Sekne ti to."

"Takže teď už mě nic nesežere?" zvedla jsem obočí a naskočila mi myšlenka, jestli to je vůbec vidět pod tou maskou.

"Nic tě nesežere tak dlouho, jak budeš zticha."

"To dává smysl," cukl mi koutek. Uvědomila jsem si, že od té doby, co jsem potkala Alfu, jsem začala mluvit o něco potišeji. Jakoby automaticky.

Lydie mi ukázala, jak se pohybovat mezi mrtvými. Jak je vodit, jak s nimi splynout. Bylo to celé podobné technice, kterou jsem znala z dřívějška. Napatláte se jejich vnitřnostmi a krví a celé to funguje dost podobně. Tady vám ale nehrozí, že by se to smylo.

Blízko tábora si vždy drží svojí skupinku mrtváků, kteří jim vlastně poskytují přirozenou ochranu. Security bez výplaty.

     *****

Kolem levého zápěstí se mi ovynula něčí ruka a přitiskla ji k zemi.

Zamručela jsem.

Počkat, tohle už se stalo!

Otevřela jsem oči, vykopla nohama, kde jsem čekala útočníka, a po tom, který sevřel mojí ruku, jsem sekla nožem v mé pravačce.

"Ruce pryč, ty zmrde!" zavrčela jsem ve tmě na útočníka a rvala se dál.

Že by mi o něco víc zhrubl slovník?

První, kterého jsem zasáhla nohama, se mě pokusil chytit za nohy, ale neuspěl a skončil na zemi s hlasitým zavřísknutím a zlomeným nosem.

Vylétla jsem na nohy, s nožem v útočné pozici. Druhý úchylák viděl svého sténajícího kamaráda, ale i tak se na mě podruhé vrhnul. Chyba. Během okamžiku měl čepel mého nože přitisklou pod krkem a já bez váhání prořízla tenkou kůži. Pustila jsem ho a skácel se chroptící k zemi, tiskoucí si prořízlý krk bez šance na přežití.

Nejbližší Šeptači, kteří spali kolem v táboře, se také probudili rozruchem a teď na mě všichni zírali.

Vykročila jsem k prvnímu násilníkovi, vytáhla ho na nohy za límec a přitiskla ho ke stromu. Stiskla jsem jeho tvář v mé zkrvavené ruce a zaryla mu můj nůž zespodu pod bradu.

"Nikdo na mě nebude šahat! Nikdo! Rozuměl jsi?! Je mi naprosto u prdele, podle kterejch posranejch zvrácenejch pravidel jste tady žili do teď, ale MĚ se nikdo dotýkat nebude!" zasyčela jsem s ohněm v očích. "Ještě jednou něco takovýho zkusíš a budeš si přát, abych ti poskytla tak milosrdně rychlou smrt, jako dostal tvůj pitomej kamarádíček. Rozuměls?!"

Díval se na mě jak na Ďábla, to se mi líbí, a neopovážil se mrknout. Krev mu volně stékala ze zlomeného nosu.

"Mluv, když s tebou mluvím!" zatřásla jsem s ním. "Rozumíš mi?!"

"A-a-ano!" dostal ze sebe.

Několik vteřin jsem si ho prohlížela s očima, kterýma predátor sleduje svou oběť. Líbil se mi strach v jeho očích. Strach ze mě. Znamená to, že jsem pomatená, když se mi to líbí? 

Usmála jsem se s trochu šílenýma očima a pak ho pustila. "Zmiz. Než tě zabiju."

Bleskurychle vyklidil pole a já ho jen sledovala, jak mizí mezi shromážděnými Šeptači. Přelétla jsem pohledem ten kroužek kolem mě.

"Ještě někdo má náladu se mnou hodit řeč?" ušklíbla jsem se a ukázala na ně nožem. "Protože jestli ne, tak přestaňte čumět a dobrou noc."

Hlouček se pomalu beze slova rozešel.

"Pěkně. Teď už se k tobě nikdo neodváží."

"Promiň za toho mrtvýho," otočila jsem se za hlasem. "Vaše pravidla o tom, že 'silní se dokážou ubránit,'  jsou prostě pošahaný, Alfo. A říkej si co chceš."

"Je to jak to chtěla příroda," odpověděla prostě Alfa. Protočila jsem panenky a zavrtěla hlavou. "Zasloužila sis místo u nás," pronesla a odešla.

Ušklíbla jsem se sama pro sebe. V jejich světě mě právě pozvedla do vyšší vrstvy. Sehla se pro svoje věci a zamířila za ní. Ustlala jsem si vedle Lydie, která se na mě pyšně usmála.

Z jejího celkového chování jsem usoudila, že nemá s její matkou nejlepší vztah. Lydie byla tichá a to i na Šeptače, plachá, ale nebála se ničeho, co se dělo kolem ní v jejich, teď už vlastně našem, šíleným světě. 

Kromě Alfy.

 A Bety, ale k tomu měl respekt každý. Beta byl nejbližší služebník Alfy. Velmi vysoký, mohutný a silný. Byl hrubý a rozhodně mi nevěřil. Já nikomu z nich taky ne. To by byla hodně velká chyba.

Proto jsem taky spala s nožem v ruce.