olověná růže | Vito Scaletta

Kapitola 1 - Bráška

Byl červenec, rok 1935. Bylo mi deset let. Už odnepaměti jsem věděla, že brácha dělá práci, o které nemůžu nikde mluvit. Dva roky předtím nám umřela máma. Upila se. Táta nebyl, v té době jsem ještě nechápala moc proč. A tak jsme zůstali sami. A on se musel starat o svou mladší sestru.

Když máma byla ještě naživu, vlastně mi ani naživu nepřišla. Nepracovala, už v té době nás prakticky živil brácha. Můj život moc neřešila, hlavně ať chodím do školy a podle jejích slov ,,nedopadnu jako ona". Asi si byla dost vědoma toho, co dělá. A vlastně co nedělá.

Máma se o mě starala do doby, dokud jsem nedokázala říct, co potřebuju. Pak mi brácha vařil - i když častěji donášel jídlo hotové, pral, učil se se mnou a aktivně se do mého života zapojoval. A máma upadala více a více do alkoholu.

Bráchu jsem nikdy opilého neviděla. Věděla jsem, že ten jed požívá taky. Vždycky mi řekl, že jde s kamarády a dá mi pusu na čelo, až přijde, ale že musím být v posteli.

A já vždycky čekala, než dojde. Jenom abych věděla, že je naživu, a mohla mu říct, že ho mám ráda a dobrou noc. Vždycky to z něho táhlo. Říkala jsem si v duchu, že z něj zase "cítím mámu". Ale jako máma se nikdy nechoval. Neřval, neházel věcma a nikdy jsem ho nenašla ležet na podlaze.

Naopak, dost často ležel v posteli se mnou. Měl svůj vlastní byt, prý ho nějak dostal, ale stejně většinu času trávil se mnou. Před mámou mě chránil.

Když máma nebyla, chránil mě před celým světem. A já si s ním přišla naprosto neohrožená.

-

,,Vstáváme!" ozvalo se přes celý pokoj. Lekla jsem se a to mě taky probudilo. Rozhrnuly se závěsy a já si přetáhla peřinu přes hlavu. Tento štít mi byl však hodně rychle sebrán.

,,Vstávej, vzal jsem si dneska volno, dneska bude prdel!" křikl.

,,Paulie!" okřikla jsem ho za sprosté slovo.

,,Jo, promiň, bude švanda," mrkl na mě a zasmál se. Povzdychla jsem si a sedla si. Měla jsem pocit, jak kdybych naspala třeba dvě hodiny, ale ve skutečnosti to bylo spíš hodin deset.

,,A co plánuješ?" promnula jsem si oči a koukala se na něj. Vypadal šťastně. Většinou tak šťastně vypadal, když domů došel s kapsama plných peněz. Ono dnes tomu asi nebude jinak.

,,Tak hele, poslouchej, pojedeme na kopec, dáme si něco dobrýho, pak se můžeme jít podívat na film a říkal jsem si, jestli se nechceš vidět s Angelovic dcerunkou?"

,,Neee, Julii nechci vidět! S ní se nedá vůbec bavit," zvolala jsem uraženě a vyhoupla se na nohy. Šla jsem do koupelny a on mě následoval.

,,Na to musíš nahlížet jinak, je mladší, až budete starší obě, bude to jiný."

,,Tak počkám na to, až budem obě starší. Proč nemáš kamarády, co maj taky aspoň děcka ve stejným věku jako já?" zakňourala jsem a začala si čistit zuby.

Povzdychl si a koukal se na sebe do zrcadla.

...

Za chvilku jsme už seděli v jeho autě. Pobrukovala jsem si melodii v rádiu, jako je už zvykem.

,,Paulie mám lepší nápad jak to kino!" zvolala jsem a vypla rádio.

,,Jakej?" koukl na mě, ale jen na chvilku, aby jsme to do něčeho, jak on říká, "nenaprali".

,,Vzal bys mě prosím do toho novýho milkshake baru?" řekla jsem prosebně a zatahala ho za rukáv u obleku. Nosí jenom toto. A pyžamo. V obleku se dost pravděpodobně i sprchuje.

,,Tak jo, hele, to zní fajn," usmál se na mě a zatočil na ulici, kterou začínala čínská čtvrť. Tady mají podle něj nejlepší dobroty. Někdy nedokážu ani na obale přečíst, co to je, ale vždycky je to dobrý.

,,Tak jsme tu, zůstaň v autě, já pro něco skočím," zabrzdil u cesty a vystoupil. Vím, že tady mají známosti, nejezdí sem jenom se mnou nakupovat. A taky vím, že má u sebe skoro vždycky zbraň. Jak on říká, "kvér".

...

Seděli jsme v milkshake baru, jako jsem si přála. Paulie si objednal čokoládovej a já si dala ten nejvíc super, co byl v nabídce. Bylo v něm různý ovoce, nějaký čokoládky a sušenky.

Brácha si mě vždycky rozmazloval. Ale taky mě naučil, že věci opravdu nejsou v životě nejdůležitější. Nejdůležitější je rodina a lidi, co máme rádi. Ale hlavně rodina. A pro mě je rodina už jen on.

,,Jak ti chutná?" usmál se na mě a brčkem si promíchal ten svůj.

,,Je to hrozně dobrý, díky!" srkla jsem si a zkoumala jeho výraz v obličeji. Vypadal, jak kdyby zamrzl. Díval se z okna ven a pomalu ani nemrkal.

,,Val, k zemi!" zakřičel najednou a strhl mě na zem. Byla jsem pod stolem. Uslyšela jsem střelbu.

,,Paulie!" zakřičela jsem vystrašeně. Co se to děje? Proč se to děje? Proč bráška?

,,Ticho, bude to dobrý," zavolal směrem ke mně a schoval se za bar.

Střílelo se. A všichni mířili na něj. Bylo jich asi pět, podle hlasů. Ale jejich hlasy postupně utichly.

Celou dobu jsem byla schoulená pod stolem, třásla jsem se a brečela. Co když umřel? Koukla jsem se kolem, ležely tam mrtvoly. Viděla jsem mrtvolu poprvé v životě.

,,Paulie?" řekla jsem polohlasem. Co když tu ještě někdo je?

,,Tady jsem, neboj," přiběhl ke mně. Objala jsem ho a rozbrečela se ještě víc. ,,Nic si z toho nedělej, už to bude jen dobrý, nic se nám nestane," zašeptal a pohladil mě po vlasech.

A já se od této doby začala o Paulieho bát ještě víc, než doposud.

,,Nikdy se ti nic nestane, žejo?" fňukla jsem a koukla se mu do očí.

,,Nikdy."

-

Paulie se místo toho, aby si našel ženu, splodil děti, jako jeho kamarádi, staral o mě.

Rodinu, tím myslím mě, měl na prvním místě natolik, že se bál založit vlastní. Možná nevěřil, že najde někoho věrnějšího, jako jsem byla já jemu.