olověná růže | Vito Scaletta

Kapitola 19 - Zbytek příběhu

Bylo mrazivé lednové odpoledne a já tahala jednu krabici s věcma po druhé dovnitř. Ten dům byl nádhernej. Vypadal přesně jako v reklamách. Takovej jsem si přesně přála.

Ale necítila jsem se v něm jako doma. Domov pro mě byl ten polorozpadlý byteček, o který se už osm let starám. Tady je to fungl nový, moderní. Jsou tu spotřebiče, který jsem ani neviděla v obchodech.

Položila jsem krabici do obýváku a koukala se kolem. Zrovna Vito procházel kolem mě.

,,Já už to nezvládám, doneseš sem zbytek už ty? Můžu začít vybalovat," vydechla jsem vyčerpáním a na jednu krabici se posadila.

,,Jasně, není problém," mrkl na mě, ale pozastavil se. Přišel ke mně blíž.

,,Ale říkal jsem si, jestli bys nechtěla tu novou postel trochu... vyzkoušet?" zašeptal a pohladil mě po tváři. A je to tu zas.

,,Vito..." smutně jsem se zasmála.

,,Copak? Ještě jsme nic spolu neměli," povzdychl si a zase ode mě odstoupil. Bylo mi ho trochu líto. Ale já na tohle vážně neměla náladu.

,,Já vím, ale prostě... nevím," sklopila jsem pohled a radši šla vedle vybalovat. Vito mě ale zastavil.

,,Já už na to nechci dál čekat, já bych tě chtěl poznat i jinak, konečně," řekl docela naštvaně. Jak mu ale toto splnit, když sama nechci? Vytrhla jsem se mu a tentokrát už opravdu šla vybalovat.

Jeho oblečení do skříně, moje oblečení do komody. Neměl zase tolik věcí, takže vybalování byla opravdu jen záležitost jednoho odpoledne.

Hodně spotřebičů a nábytku jsme nechali v bytě, nebyl důvod to sem tahat, jen bychom měli věci dvakrát a ty starý nevyužívali.

Tak jsem si po vybalení věcí sedla na postel a dívala se z okna. Měla jsem strašnej strach začít žít tento život. V domě, s chlapem, kterej vraždí za peníze. A hrát si na někoho, kdo se pro tento život narodil.

Pro co jsem se vlastně narodila? Byla jsem odsouzená k nižší společnosti hned u vzrodu. A Paulie to věděl. A teď sedím na posteli v baráku, kterej by si nikdy dovolit nemohl.

Výhled odtud byl vážně pěkný. Stmívalo se a mně se naskytl pohled na rozsvícený město venku. Jako z pohádky.

Vito přišel do pokoje a tím pohádka skončila.

,,Nechceme si aspoň otevřít to víno, nebo něco? Já budu muset zítra do práce, můžeš se mnou, ale chtěl bych si dneska ještě trochu odpočinout," posadil se vedle mě a já se na něj pootočila a přikývla.

...

Seděli jsme v obýváku, u okna, který bylo ale otevřený jen tak, aby kočka neproklouzla ven. Sušence se tady líbilo, měla hodně místa na pobíhání, dokonce Vito přimontoval i takové schodky na zeď, aby mohla lozit jinde, než po kuchyňský lince. Chtěla bych někdy doopravdy vědět, co si myslí.

Napila jsem se červenýho vína a koukala se na Vitu, kterej mi zase vyprávěl, co zažil. Občas je strašný poslouchat, protože mi dochází, kolikrát už mohl zemřít. A kolikrát třeba podobný věci bude dělat znovu.

Pravda, znovu už patro hotelu vybouchnout nenechá, ale ty ostatní krveprolití třeba jo. Když se stala ta věc s hotelem, byla jsem o pár ulic vedle. A tehdy jsem ještě nevěděla, že za to může můj budoucí partner. Z poklidného městského života jsem se dostala až sem.

,,No a v tom hotelu mě poznal Henry, to víš, o koho jde, ne?" zapálil si další cigaretu a já letmo přikývla. Moc se mi sice nevybavuje, ale jméno pro vyprávění stačí.

,,Tak Henry za náma potom přišel, že by chtěl pracovat raději pro Falconeho, tak mu Eddie dal za úkol zbavit se Galanteho."

,,Ale však, Galante, jako Leo Galante, ne? Ten přežil," podivila jsem se.

,,Jo, protože jsem za ním zajel, schoval se s ním do skříně a Henry nás tam našel. Ušetřil ho a já ho jel odvézt na nádraží, ale o tom před Eddiem mlč, projistotu," zasmál se. Zachránils ho a potom jsi ho zastřelil. V jeho vlastním autě.

,,S Henrym a Joem jsme byli fakt nejlepší přátelé, aspoň na chvilku. Jezdili jsme spolu po barech, bordelech a dělali jsme spolu i práci. Protože jsme chtěli pořádně vydělat, půjčili jsme si od lichváře Bruna, kde se ještě k tomu zadlužil můj otec, třicet pět tisíc dolarů, abychom koupili drogy od Triádů, to byla ale fakt osudová chyba."

Pečlivě jsem poslouchala a sledovala, jak se jeho úsměv zarovnává dolů. Už se neusmíval, bylo mu spíš do pláče.

,,Prodej těch drog nám vydělával slušně, ale Henry byl donašeč. A přišlo se na to. Čongové ho sekáčkama rozsekali před mýma očima v parku, kde jsme se měli sejít. Tak jsme si pomstu vzali do vlastních rukou a šli se velký části z nich zbavit."

Pohladila jsem ho soucitně po ruce a napila se vína. A já jsem si za celou dobu bytí ve městě nevšimla takového krveprolití.

,,Pak jsem zjistil, že Derek Pappalardo zabil mýho tátu, tak se i ten objevil na druhý straně bouchačky," povzdychl si.

,,No a teď se dostáváme už skoro do současnosti, Leo se vrátil, aby mi řekl, že se můžu vykoupit zabitím Falconeho, tak jsem tak udělal. Ale po tom všem jsem nemohl připustit, abych přišel i o Joea. Tak musel jít Leo."

,,A to jsme se poznali..." špitla jsem.

Vito si mě přitáhl do objetí a mlčel. Ticho bylo potřeba.

Už jsem slyšela celej jeho příběh, nebo alespoň jeho hlavní dějovou linku. Vždycky zapomene na nějaké detaily a doplní je třeba při jízdě autem.

Někdy je mi špatně z toho, že jeho ruce, který se dotkly několika mrtvých těl a ještě více těl mrtvýma učinily, se dotýkají toho mého, něžného ženského.

Asi jsem ale opravdu citům a lásce neporučila, přestože mě hryže myšlenka, že se jeho vinou dostanu do hlíny dřív, než osud zamýšlí.

Jenže já to s ním opravdu vážně myslela. Moje ženská naivita mi nedovolila někoho jako on nechat jít. Už jsem si ho přivlastnila a dusila mě představa toho, že dělá s jinou to, co dělal se mnou.

Tak jsem mu taky chtěla dokázat, že za to stojím.

,,Tak můžeme jít do postele..."