olověná růže | Vito Scaletta

Kapitola 8 - Noční povídání

Večerní nebe už lemoval svit měsíce, když zazvonil zvonek. Byl to Vito. Neměla jsem problém s tím, aby tady přespal. Koneckonců, jeho přítomnost mě po událostích tohoto týdne uklidňovala.

Přála jsem si, aby se v mých očích vybarvoval jako někdo, kdo má srdíčko na pravým místě. Ale z těch stejných očí nedokážu vymazat pohled do zpětného zrcátka, kde mi držel pistol u hlavy.

Zavřela jsem okno a zapálila ještě rychle svíčku. Přiběhla jsem ke dveřím, pořád v sukni.

,,Dole bylo otevřeno, tak jsem šel rovnou nahoru, ahoj," pousmál se a vešel dovnitř. Když okolo mě prošel, šla za ním vůně pánské kolínské. Tu předtím snad ještě nepoužil. Odložil si koženou bundu a sundal si boty.

,,Klidně si můžeš dělat co chceš, já bych jenom rád přespal někde v klidu," povzdychl si a sedl si na gauč.

,,Já jsem si říkala, že když jsi mě minule hezky pohostil ty, že ti to oplatím," šla jsem k troubě a z ní vytáhla jablečnej koláč. ,,Tadá!" zasmála jsem se a položila ho na stůl.

,,Týjo, tak, fakt díky, ale nemuselas-"

,,A pivo jsem ti koupila," přerušila jsem ho a vytáhla mu jedno z ledničky. Asi jsem jen dlouho neměla příležitost se někomu zavděčit. Udělat někomu laskavost a vidět na někom nefalšovanou radost.

,,Já nevím co na to říct," zasmál se a koukal se na mě. Pousmála jsem se a vypla troubu, která koláč držela teplý.

,,Stačí díky. Jíš doufám jabka."

,,Jasně, mám rád takový koláče. Jedna z mála americkejch pochoutek, co stojí za zmínku."

Ukrojila jsem kousek a dala mu ho na talířek.

,,Jestli chceš, dám ti klid, mám nějaký knížky, kdyby sis chtěl číst," utřela jsem si ruce a založila si je na prsou.

,,Hele, víš, rád bych tě trochu líp poznal."

,,To bych měla říct spíš já, ne? Ani nevím jak se vlastně jmenuješ," sedla jsem si naproti němu a snědla jeden drobek z formy na koláč.

,,Vittorio Antonio Scaletta," řekl chladně.

,,Na tohle jméno asi balíš holky často, že? Už i tón hlasu máš naučenej," zasmála jsem se. Zase jsem zavřela kočku do chodby a otevřela okno.

,,Já svoje jméno tak často neprozrazuju. Kolik ti je?"

,,Dvacet šest. Chutná ti koláč?"

,,Chutná. A mně je taky dvacet šest," řekl a koukal se mi do očí.

,,Fakt? Já bych ti řekla takových... i když, vlastně asi jo. Díky tomu věčně vystresovanýho výrazu vypadáš starší," zapálila jsem si cigaretu. Tak mladej a tolik toho posral. Jak by se mohl mít!

,,Já bych ti řekl míň. U tebe to vypadá, že tě mládí moc neopustilo."

,,Ještě jsem neměla tu šanci zestárnout. Ale vypadá to tak, že ještě pár dní strávím s tebou a vrásky se mi rýsovat začnou," zasmála jsem se a přisedla si k němu.

Mně je tak fajn.

,,A řekneš mi teda něco o tobě?"

,,Tohle ti nestačilo?" nadzvedl obočí. Nedozvěděla jsem se od tebe víc, než kdybych si přečetla tvý doklady.

,,Jak ses ocitl tady? V Empire Bay? A proč děláš tyhle nekalý práce?" opřela jsem si hlavu o ruku a koukala se na něj.

,,Přestěhoval jsem se sem s rodinou, když jsem byl malej, a poznal jsem tady Joa. Do tý doby jsem byl asi svatý dítě, ale Joe takovej nikdy nebyl. Co jsem ho poznal, snil jsem o tom, že budu mít prachy a ostatní se budou bát na mě jen podívat."

Zaměřila jsem se na jeho jizvu na tváří a přejela mu po ní prstem. To jsem asi ale narušila jeho osobní prostor.

,,K tomu se dostanu, a... nesahej mi prosím na tvář," ruku mi chytl a odstrčil ji.

,,Abych pokračoval, s Joem jsem začal dělat menší vykrádačky a když jsme jednou vykrádali nějaký chlápky, jeden na mě vytáhl nůž a pořezal mi ksicht. No a když mi bylo osmnáct, chytli nás při krádeži cajti. Teda, mě chytli. Joe utekl. Mohl jsem si vybrat, jestli půjdu do lochu, nebo válčit. No, tak jsem si užil svý i ve válce," povzdychl si.

,,To muselo bejt hrozný. Já jsem o válce prakticky četla jen z novin," zavrtěla jsem hlavou. Ukrojila jsem mu další koláč.

,,No sranda to nebyla. Ale lepší jak nic nedělání. To jsem si aspoň osahal zbraně a naučil se s nima líp dělat. A když jsem se vrátil, tak se to rozjelo."

Přikyvovala jsem a koukala se soucitně na něj. No hrozný. Ale asi sis to koneckonců zasloužil. Krást se nemá. I když já si někdy přiúčtuju taky něco navíc...

Víc se zapřel do sedačky a koukal se do prázdna. A já se koukala na něj. Koukala jsem se na tu jizvu, která o něm vyprávěla část příběhu. Rýsující se vrásky, které jeho obličeji dodávaly na vážnosti. Rty, jejichž koutky se kroutily dolů. Jakoby pohrdal světem. Víčka mu už únavou přepadávaly přes oči a vlasy už nebyly uhlazený, jako byly ráno. Pramínky čouhaly sem a tam, gel už vůbec nedržel.

,,Mohl bych se jít umýt?" otočil se po chvilce mého rozjímání na mě.

,,Jasně, sprcha je... já ti to už říkala vlastně. Vem si bílej ručník, ten je zrovna vypranej. Půjdu si lehnout, kdyby něco, zaklep," pousmála jsem se, odkrojila jsem koláč i sobě a odnesla si ho do pokoje. Tichým "dobrou noc" jsme se rozloučili a já se zavřela v ložnici.

Jsem z něho v rozpacích. Vlastně ani nevím, jak k němu přistupovat. Jestli chce, abych se starala, nebo jsem jen zprostředkovatel přespání.

Přinejmenším jsem si přála, aby tady ráno zůstal.