olověná růže | Vito Scaletta

Kapitola 17 - Chlápek ve vězení

Bylo to pár dní, co jsme se s Vitou dali tak nějak dohromady. Asi jsme oba tak nějak čekali, že to přijde, přestože jsem nevěřila, že by to se mnou tak opravdu myslel.

Hned druhý ráno jsme se o tom bavili.

-

,,A... jak ty to máš vlastně s holkama?" koukla jsem se na něj. Pokud dobře vím, Joe má jinou na každej den v týdnu. ,,Já bych nerada někoho, komu nemůžu v tomhle věřit," zasmála jsem se.

,,Tak ve vězení asi nic, po tom, co mě pustili mě vzal Joe do bordelu, od tý doby jsem s nikým nic neměl."

Nechtělo se mi tomu moc věřit.

,,Jako nic..?" zeptala jsem se překvapeně.

,,Přesně, jako nic. Nebyl na to čas, mě tohle tak nebralo jako Joea. A pak jsem poznal taky tebe, žejo."

Bylo ticho a já se na něj dál nevěřícně koukala.

,,No nedívej se na mě tak, mám se snad za to cejtit blbě?"

Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala ve skládání oblečení.

,,Tak abych nebyl jedinej vyzpovídanej, jak jsi to měla ty, hm?" založil si ruce na prsou.

,,To není asi tak šťastný vyprávění, v sirotčinci to bylo strašný, ti údajní vychovatelé měli na děvčata docela zálusk. Jednu dobu jsem se stýkala s klukem, ale z toho moc nevzešlo. A pak jsem se párkrát s kamarádkama opila, ale to mě vždycky odtáhly ony samy. Takže asi žadná hitparáda," zasmála jsem se a únavou se posadila.

,,Na těch nohách fakt nic nevydržím," povzdychla jsem si. Ještě nějakou chvíli potrvá, než se dám do kupy celá.

,,Hele, já nesoudím, co bylo, bylo. Rád bych budoval něco s tebou. Řekl bych, že bylo na čase, abych si našel ženskou, měl děti a zanechal tady po sobě i něco jinýho, než plný hřbitovy."

-
Jenže tenhle den zasypanej růžemi nemohl trvat věčně.

Žila jsem aspoň na chvíli v domnění, že je mi fajn, že mám kompletní život, že se už nemůže nic pokazit.

Taky že jsme tenhle malej milník šli za pár dní oslavit k Joeovi. Jako zamilovanej pár. Přestože zatím to, co jsem k Vitovi cejtila, láska tak úplně nebyla.

Ale měla jsem ho ráda. A až příliš se o něj bála.

-

,,Vito! Valentino! Moje oblíbený hrdličky!" rozhodil rukama Joe, když nás viděl. Na to jsem se trochu zasmála a vešla do jeho bytu.

,,To jsme ti přišli právě říct," odpověděl mu Vito a já se trochu začervenala.

Jak roztomilý jsou ty počátky vztahů.

,,No konečně! Tak kdy budu strejda? Jak to malý pojmenujete?" zaradoval se Joe, nacož si Vito plácl do čela.

,,Žádný děcko ještě nebude, ale třeba se ho dočkáš," zasmála jsem se z obýváku a cigaretu si vytáhla. Někde říkaj, že škodí, jinde, že je to lék...

Měla jsem vážně dobrou náladu, chtělo se mi snad pomalu plakat štěstím.

,,Jo a Vito, doslechl jsem se, že toho chlápka, kterej chtěl vodpravit jednoho donašeče tady, umlátili ve vězení," řekl Joe docela potichu, jako bych na tyhle věci nebyla zvyklá.

,,To jsou ubožáci, tyvole..." vydechl Vito a mě to  docela zaujalo. Salieriho rodina měla osud podobnej, ten ale pořád sedí.

,,Jak se jmenoval ten chlap v tom vězení?" koukla jsem se na něj.

,,Počkej jak on se to jmenoval... Salmeri? Saleri? Nějak tak..."

Počkat.

,,Salieri?" řekla jsem skoro zděšeně.

Ne, ne, ne, ne, ne!

,,Jo, jo! Ten."

,,A koho že jste to... zabili? Tady?" koukla jsem se zděšená na Vitu.

,,Ňákej Angelo, nevím teď křestní," prohodil nezaujatě a sedl si vedle mě.

Tohle je moje noční můra. Ztuhla jsem a koukala se šokovaně do země. Zhroutil se mi svět.

Takže vy dva jste zabili kamaráda mýho bráchy? Tátu moji kamarádky? Mýho strýce?

Bezeslov jsem se zvedla a šla se oblíknout. Tady fakt nevydržím ani chvilku. Mým směrem se začaly ozývat různý otázky, výkřiky, ale já je nevnímala.

Někdo mě chytl hrubě za rameno, až jsem se na těch nohou málem neudržela.

,,Valentino do prdele, co děláš?!" zakřičel na mě Vito.

,,Hej, neječ na ni," ozval se za ním Joe. A já měla stochutí vylítnout na ně oba.

,,Nech mě bejt, jo?" fňukla jsem, slzy jsem už měla na kraji. Nebejt vás dvou, mohla jsem za strejdou Tomem někdy ještě jít. A ne na zkurvenej hřbitov.

Vito mě pustil a já vyšla ven. Bylo mi těžko.

Nemůžu se na ně zlobit, nemůžu jim nic vyčítat, oni mě v tý době neznali, já je taky ne, nejspíš dělali jen svou práci.

Snažila jsem si to vysvětlit jakkoli racionálně, aby můj vztek na tuhle dvojici netrval věčně.

Vito vyběhl za mnou.

,,Kurva, Valentino, můžeš mi vysvětlit co předvádíš?" zase mě chytl za rameno, bráníc mi vstoupit do auta.

,,Vito, ten Angelo, to byl nejlepší kamarád mýho bráchy!" vyjela jsem na něj už dost vytočeně.

Stisk povolil a já mohla nasednout do auta a jet domů. A z hezký návštěvy se stalo toto. Celou cestu jsem plakala.

-

Vito nejspíš nabyl dojmu, že se mi má pár dní klidit z očí, protože ten večer nedorazil. Jeho místo nahradila kočka.

A já hned ten druhej den vyrazila zase do ulic se svým taxíkem. Sníh smyl tu vrstvu prachu, která se na něm utvořila.

Pár dní jsem o něm neslyšela. Volal mi Joe, jestli jsem v pohodě, jestli nic nepotřebuju, ale jediný co jsem fakt nepotřebovala, je slyšet kohokoli z nich.

Byla jsem naštvaná, zklamaná. I když jsem neměla zpětně důvod. Tenhle vztek Toma na svět stejně nevrátí.

A blížily se Vánoce. Dny pomalu ubíhaly, já začala s Vánoční výzdobou a o Vitovi jsem pořádně neslyšela.