olověná růže | Vito Scaletta

Kapitola 18 - Vánoce

Byly Vánoce. Bytem mi vonělo cukroví, které jsem napekla, a jehličí ze stromku. Ten jsem sama nazdobila a dokonce si ho vynesla. Dalo mi to zabrat, ale bez stromečku bych si Vánoce představit nedokázala.

Slavím je sama, už několik let. Někdy někdo přijde na oběd, jen si popovídat, ale pak spěchají za svou rodinou. Já jsem si v tomto způsobu slavení Vánoc už našla komfort.

Dárky si pod něj samozřejmě nedávám, myšlenka rozbalování si dárků sama, který jsem si ještě k tomu i koupila, mi přijde až moc depresivní.

S Pauliem jsme měli vždycky bohatý Vánoce. Dost často to byl jedinej den v roce, kdy máma neměla delirium. To se samozřejmě k večeru zase změnilo.

Ale vždycky jsme spolu něco pekli, zdobili stromek. Já mu každoročně něco namalovala, protože jsem byla malá a vybrat mu něco jsem nedokázala. Až na jeden rok, když mi bylo dvanáct.

To jsem mu koupila kravatu a on ji vždycky nosil na ty nejdůležitější setkání. Byla červená, s takovýma proužkama.

Moje každoroční tradice spočívá taky v tom, že si alespoň na tento den nasadím jeho prstýnek. Teda, ne úplně, je mi velkej. Mám ho provlečenej na řetízku, tak nosím ten. Tento rok mě tato tradice neminula.

Co se ale změnilo bylo to, že jsem pod stromkem opravdu tento rok dárky měla. Nebyly pro mě, ale pro Vitu a Joea.

Pro Joea jsem úhledně zabalila lahev whiskey, kterou jsem sehnala od Isabelly. Její manžel se v tomhle nějak pohybuje.

Pro Vitu jsem i v tom vzteku po večerech upletla dva páry ponožek, protože si pořád stěžuje, že mi jde od podlahy zima.

Měla jsem pro něj připravený i jiný dárky. Ladící pyžamový kalhoty, protože mě vytáčí, jak v zimě je schopnej spát v krátkých.

Potom sadu mých oblíbených čajů, protože jsme si v době mý neschopnosti pití čajů dost oblíbili. Dva doutníky a ručně vyrobený přáníčko.

A on nebyl schopnej se mi ani ozvat. A já mohla mít strach sebevětší, taky že jsem měla. Ale nedokázala jsem se přes to tak lehce přenést.

Seděla jsem na gauči v obýváku. K Vánocům jsem si taky udělala radost a upletla si takovej přehoz přes něj, kterej může sloužit i jako deka. Kouřila jsem a občas ujídala perníčky a poslouchala rádio.

Slyšela jsem otevření dveří. No nemusela jsem hádat, kdo to byl, i přestože jsem přes zavřené dveře do chodby hned neviděla, o koho jde.

Tak alespoň na Vánoce? Přišel se rozejít?

Dostal se až za mnou, kde se zarazil a koukal se na mě. A já na něj.

Už jsem to asi překousla. Bude to jedna z věcí, na kterou budu myslet, až budu posuzovat jeho chování.

Povzdychl si, když viděl stromek s dárkama.

,,Ty jsi mi tak zatraceně chyběla."

Pomalu jsem se zvedla, na mé už posilněné nohy a přišla k němu. Voněl, byl upravenej. Pevně jsem ho objala a pořádně se za něj pověsila.

,,Nebyl jedinej den, kdy bych si nepřál, abys byla se mnou," zašeptal mi do ucha a já se trochu pousmála.

Alespoň na Vánoce můžu odpustit. Pokud se dozvím další nekalosti, bude muset počkat do Vánoc dalších.

Prsty v Paulieho smrti určitě nemá, bylo nám oběma třináct, to mě drží klidnou.

Po chvilce jsem se od něj odtáhla a věnovala mu jemnej polibek na rty.

,,Mám pro tebe dárky," usmála jsem se a sedla si na gauč, vedle kterýho ten stromek byl. Okno jsem přivřela a zapálila si. Už tu byla zima dost velká.

,,Týjo, toho je, děkuju," řekl překvapeně a s úsměvem si je prohlížel.

,,Já dárky na Vánoce nedostal už hodně dlouho. Ve vězení mi nic nikdo nedával a s Joem tohle neřešíme, on má svoji mámu, se kterou to jakoby slaví," sedl si na stoličku u gauče a zase se naše pohledy střetly.

,,Pro Joea je tam taky taková maličkost. To v tom modrým papíru, můžeš mu to prosím zanýst nějakej den?" poprosila jsem a nabídla mu taky cigaretu.

,,Můžeme i spolu, on je z toho taky špatnej, co se stalo a bylo by hezký se mu zase ukázat-"

Bylo očividný, že chtěl ještě v mluvení pokračovat, ale přiložila jsem mu prst na rty. Nechci o Tomovi z jeho strany už nic slyšet. Jména Paulie a Tom vyjdou už jen z mých úst.

,,No tak si to rozbal," pousmála jsem se a on se po dárcích doslova vrhnul. On s ničím nepřišel, ale mě dělá primární radost dávání, než dostávání.

,,Tyvole, ponožky! Tos udělala sama?" koukal se na mě s úžasem a já přikývla. Pletení jsem se občas věnovala, když mi bylo špatně, ale bolely mě z toho oči.

,,Fakt díky, co tu máme dál... doutníky! To jsou ty, o kterejch jsem ti říkal!"

A takhle si rozbaloval dárky jeden po druhém, pořád stejně nadšenej. A já se zase nemohla přestat usmívat.

Vysvlíkl si sako, ve kterým přišel, a rozepl si košili. Vyměnil formální kalhoty za ty pyžamové a nasadil si moje pletený ponožky. Hned šel udělat jeden z těch čajů.

,,Si zkus i ten doutník, ne?" zavolala jsem na něj do kuchyně. Tahle kombinace oblečení mu podivuhodně slušela. Hlavně ty ponožky.

,,Ten si šetřím na speciálnější chvíli, protože nás v nejbližší době jedna taková čeká," odpověděl zpátky. Kdo má svatbu? Snad ne my!

Ze zvídavosti jsem se zvedla a došla za ním.

,,O čem to mluvíš?" objala jsem ho zezadu.

,,No, takhle, mám pro tebe taky dárek, když jsou tu ty Vánoce," otočil se ke mně.

Pane Bože na nebi, jen si neklekej a nežádej mě o ruku.

,,No? A co to je?"

Neklekal si, jenom se culil. Uf.

,,Sehnal jsem nám barák," řekl nadšeně. Z toho jsem byla v šoku. Jako obvykle, když se s Vitou bavím. Tohle ale dosáhlo úplně jinejch rozměrů.

,,Cože?"

,,Ano, takovej pěknej útulnej dům v hezký čtvrti, kousek od observatoře," pohladil mě po tváři a já měla pocit, že se moje tělo rozletí na milion kousků.

,,To jako vážně?" řekla jsem, pořád nevěříc. Jak jako dům? A spolu?

,,Bude se ti fakt hodně líbit, Sušenka bude mít hodně místa na pohyb, je tam moc hezká kuchyň, moderní koupelna a postel, kterou jsem já vybíral."

,,Tys o tom věděl už dýl?" taky jsem se už trochu usmála. Probudila jsem se z prvotního šoku. Ten další přijde, až tam osobně vejdu.

,,Jasně, hledal jsem něco delší dobu, něco pro nás, kde by nám bylo dobře, spolu, víš?" chytnul mě kolem pasu a já nedokázala oči odtrhnout od těch jeho.

,,A co bude s tímhle bytem? Já mám s majitelem smlouvu, že pokud splatím určitej počet nájmů bez problémů, můžu ho levně odkoupit. Nezbývá mi toho už tolik..." řekla jsem trochu smutně. Tady jsem bydlela od osmnácti.

,,Tak ho budeme splácet dál, kdyby se dal odkoupit hned, postarám se o to. Se shořením dalšího baráku už teda nepočítám, ale v nouzi bude třeba potřeba, jo? O peníze se nestarej," přitiskl mě pevně k sobě a hladil mě po vlasech.

Já ti upletla k Vánocům ponožky a ty jsi nás přestěhoval.

Děje se to všechno tak rychle.