olověná růže | Vito Scaletta

Kapitola 22 - Pro Paulieho

Plán jsme na tento den neprocházeli znovu. Oběma nám přišlo, že vysvětlit si ho jednou stačilo. Ale já byla od rána skeptická. V noci jsem toho moc nenaspala. V moment, co jsem se probudila, mým tělem zase putovala úzkost. Chvíli do nohou, že jsem je nemohla chvíli uklidnit, potom se mi chtělo zvracet a dovršila to bolest hlavy.

Poslední noc v týhle posteli, v tomhle domě. Hned po probuzení jsem se na několik minut zakoukala na naše sbalené věci. Musíme tu toho hodně nechat, pro případ, že by sem někdo přišel, aby to jako útěk nevypadalo. 

Vito mě však ujistil, že nejde o žádnou velkou akci, prý je to určitě brutalita, na kterou nejsem zvyklá, ale není to nic, o čem by stokrát nevyprávěl. 

Udělali jsme si společně velkou snídani, vykouřili u ní skoro půl krabičky cigaret, ale ani jeden nepromluvil. Bude mi to tu chybět, zažila jsem si tu vlastně polovinu života. Utekla jsem sem před Lost Heaven, teď se tam budu zase na pár dní vracet. Tyhle města se v útěcích dobře doplňují. Lidé se ztratí, když emigrují z jednoho do druhého, pokud se v tom novém nenechají chytit. Ale ani tam se dlouho neohřejeme, Vinci má spojence i tam, jen ti asi upozorněni nebudou, jelikož budeme pro veřejnost mrtví.

V koupelně jsem se nachystala, upravila, učesala dlouhé hnědé vlasy, které budu muset sestříhat, až utečeme. A nasadila si řetízek s prstýnkem Paulieho. Pro štěstí.

Tenhle útěk beru i jako důkaz toho, že to jde. Teda alespoň v to doufám. Chci mu někde tam v nebi dokázat, že to jeho mladší sestřička zvládla, že mu tu hrdost tam dole oprášila. Dělám to svým způsobem pro Paulieho.

Vyšli jsme ven a vyrazili autem na smluvené místo. Ani rádio tento den nehrálo. Bylo ticho. Je potřeba se soustředit na sto procent. 

Po chvilce jsme tam přijeli, stál tam už Joe. Kývl na nás a já ho šla obejmout. Při jeho pevném stisku mě na hrudi tlačil prstýnek. V duchu jsem si řekla, že mi dává třeba Paulie znamení, že mě vidí, ale to jsem už hodně pověrčivá.

,,Dopadne to v pohodě, neboj, tady máš," zašeptal mi Joe do ucha a podal mi pistoli. S touhle jsem to už uměla a s touhle jsem nezklamala. To až brokovnice mi dělala problém.

S Vitou si prošli strategický plán a mně nařídili, ať se držím v pozadí, že to není práce pro víc než dva lidi. Tak jsem šla opatrně a pomalu za nima, byl to docela velký prostor, kancelář měli někde ve sklepě, ale trvalo chvíli, než jsme se tam dostali. Klepaly se mi ruce tak moc, že jsem se bála, že mi bouchačka z ruky vyletí.

A po tom úmorným tichu přišly zvuky výstřelů. Schovala jsem se za zeď a občas se koukla na to, jak situace vypadá. Sem nikdo nešel, uvnitř kromě sklepa taky nikdo nebyl.

Volnou ruku jsem si tiskla na prstýnek. Přestože jsem nevěřící, modlila jsem se snad ke všem bohům.

Zaslechla jsem, že Joe na Vita volá, ať vypadne. A já se začala bát.

Seběhla jsem za nimi schody. Vito byl za nějakými stoly, nešlo na něj moc dohlédnout z pozice Joea. 

,,To je magor!" zařval Joe. Nedokázala jsem rozumět situaci, která se právě děla. Honilo se mi hlavou všechno možný, jenom ne střízlivý myšlenky. 

,,Vito kurva! Pojď sem, takhle tě zabijou!" znovu zakřičel Joe. Zabijou?

,,Co se děje?!" křikla jsem na Joea už s pláčem.

,,Těch zmrdů je tady víc, než říkal Eddie, do prdele," přebil a zase střílel. Skoro nikdo nestřílel tímto směrem. Hlavním terčem byl Vito. Kterého chránila jen masivní deska stolu.

Vytáhla jsem si pistoli, pronikla kolem Joea a vběhla za Vitou.

,,Do prdele, co ty tady děláš?!" zaječel vyděšeně Vito. Báli jsme se oba.

,,Já ti pomůžu," fňukla jsem a snažila se najít jakoukoli skulinu, kterou by se dalo střílet, aniž bych dostala kulkou přímo do hlavy. Na tuhle pozici se dalo dostřelit jedině zblízka, jenže Joe zase nemohl zasáhnout nikoho z nich.

Vito střílel do prázdna, nebo to tak alespoň vypadalo. 

Chytla jsem ho za ruku, on přestal střílet a rychle se ke mně natáhnul, aby mě obejmul a dal mi pusu.

,,Miluju tě, ať se stane cokoli, pamatuj si to," zamumlal a já se na něj nevěřícně koukala.

,,Vito, co, co se děje?" plakala jsem.

,,Řekni že si to pamatuješ," naléhal.

,,Jo, pamatuju, Vito," přikyvovala jsem, zatímco si mě na sebe znova přitiskl.

Odtáhl se ode mě a několikrát se zhluboka nadechl.

Začal si stoupat.

Co?

,,NE!" zaječela jsem.

Přes ty hlasité výstřely byl můj výkřik jenom hlásek.

Vyletěla jsem na nohy za ním, abych ho stáhla na zem.

Vyletěla jsem na nohy.

A v uších se mi rozezněly dva hlasité výstřely brokovnicí.