olověná růže | Vito Scaletta

Kapitola 6 - Isabella

Budík mi zazvonil v sedm. Tak jsem poslušně vstala a šla se urychleně podívat do obýváku. Ale už tam nikdo nebyl. Jen poskládaná deka. V kuchyni bylo umytý nádobí, krabička cigaret a v lednici bylo víno a pizza ze včere. Jako by mi přes noc sem vnikla úklidová četa.

Na lince ležel popsaný kapesník.

"Nemohl jsem najít papír, tak jsem ti to napsal sem. Chci ti poděkovat za hezkej večer. Kdybys někdy přemýšlela o tom přivýdělku, víš kde mě najít. Tady je ještě telefonní číslo na Joa. Měj se pěkně. Vito."

Kapesník jsem vzala a schovala si ho do nočního stolku u postele. Hezkej večer? Tím myslí to moje nadávání na něj?

,,Pocem, Sušenko, dáme ti najíst," zavolala jsem si kočku a do misky jí nakydala druhou půlku konzervy.

,,Jen papej... jak se ti líbila návštěva? Byl na tebe hodnej?" hladila jsem ji po zádech. Asi se odpoveď nedozvím.

Šla jsem se převlíct, oblékla jsem si svůj klasický taxikářský úbor. Kabát, svetr a kalhoty. Asi ne úplně ženský, ale nic lepšího se na podzim vymyslet nedá.

,,Tak se tu měj, odpoledne přijde Isabella," zamávala jsem kočce a zase vyšla ze dveří.

Isabella je děvče, který jsem poznala ve škole v Empire Bay. Dali mě do italský rodiny a chodila jsem do školy, kde půlka byli Italové. Tak nebylo zas tak obtížný si najít přátele. Když jsem se ale přestěhovala a bydlela sama, přišla jsem na to, že si přátele hledat nechci. Mám pár kamarádek, co jsem si cestou našla a kamaráda, který vaří v restauraci a občas mi něco donese. Isabella je mi však asi nejbližší.

Je ale už vdaná, doma jí pobíhá jeden capart, nepracuje a živí ji manžel. Taky pocházela z trochu jiných poměrů. Měla oba rodiče a její táta pracoval v bance. Takže byla zabezpečená už odmalička a nemusela se ničeho obávat. I přes tyto rozdíly jsme si však k sobě našly cestu. I když, poslední dobou si rozumíme míň.

...

Hodiny hlásily půl pátou večer a já skončila s prací. Hlavou se mi pořád honila myšlenka velkých peněz. Jako o tom mluvil Vito. Ale má ženská v týhle branži vůbec smysl? Jako, účetnictví bych možná zvládla, pamatuju si, že i Paulie měli svého účetního.

Taky mě odstrašoval ten fakt, že je to přeci jen nelegální. Ale když si to tak vezmu, kdo v tomto městě dělá něco legálně? Jen já, nejspíš.

Přišla jsem domů a vydělaný peníze jsem si nasypala do krabičky. Všechny moje úspory ležej jenom v týhle krabici.

Na stůl v kuchyni jsem nachystala nějaké zákusky. O úklid jsem se nemusela starat, po Vitovi to tady zůstalo uklizený víc, než když přišel.

Zazvonil zvonek a já šla otevřít.

,,Ahooj," usmála jsem se a objala Isabellu.

,,Jak se vede? Pojď dál," otevřela jsem víc dveře a pustila ji dovnitř.

,,Super, co u tebe?"

,,Ale jo, jde to, nachystala jsem nám nějaký zákusky," vedla jsem ji dovnitř.

,,Tyjo ale měla jsem dneska fakt dlouhej den," vydechla a posadila se. Zavřela jsem kočku na chodbě a otevřela si okno. Tak na tohle si zapálím...

,,Jo? Cos dělala prosimtě?"

,,Tak prvně jsem musela hodit smrádě do školy, pak jsem byla vyzvednout manželovi oblek z čistírny a doma na mě čekal takovej binec, že jsem ho do oběda uklízela," postěžovala si.

,,Jo? To chápu, to muselo být hrozný," řekla jsem soucitně, i když jsem to teda nemyslela vážně. Tohle je pro ni náročnej den. No kdybych jí povyprávěla o včerejšku...

,,A co ty? Pořád taxík?"

,,Jasně no, pořád taxík."

,,Ty by sis měla už najít nějakýho chlapa, ať se pořád neotročíš. A sex by ti taky prospěl, mně se začala lepšit pleť a..."

Po včerejšku se ve mně začal asi hromadit vztek. Protože zas a znovu jsem měla chuť někoho zastřelit.

,,Něco se rýsuje," zamumlala jsem. Jen ať je ticho.

,,Jo?! Fakt?! Tak mi o něm něco pověz!"

A teď, jak to podat.

,,Jo je hodnej, vydělává slušný peníze a sex s ním je super," vydechla jsem. Ani jedno bych teda o Vitovi, zatím, neřekla.

,,Tak to je paráda! Víc si nejde přát. A představíš mi ho? Kdy se to stalo?"

,,Někdy jo, zatím ho chci držet v tajnosti," špitla jsem a koukala se z okna. ,,Můžeme se bavit o něčem jiným?"

Tak jsem celý odpoledne strávila s Isabellou, který se nic zajímavýho neděje, ale mluví hodně. Poslouchám každou návštěvu o tom, co to její děcko novýho umí, kam s manžílkem pojedou a jak těžkej život má. Nejlepší jsou však ty její rady, co by s mým životem udělala jinak.

...

Šla jsem si lehnout do postele, tentokrát jsem k sobě pustila i kočku. Bylo mi smutno. Včera jsem měla aspoň pocit, že tu nejsem sama. I když Vita beru jako naprostýho kreténa, nebyl zas ta nejhorší společnost.

Nechci si ho ale pouštět k tělu. Nechci mu říct nic o mojí minulosti, protože mám obavy z toho, že je do ní přece jen nějak zapletenej. Ani nevím kolik mu je. Nevím o něm nic. Jen že je ze Sicílie, říká se mu Vito a zbraň v ruce nedržel poprvý.

A má rád pizzu. A nejspíš i víno. A kouří fakt dobrý cigarety.

Vínem jsem se taky rozhodla dnešní osamělost zahnat. Tím, co mi tu nechal. A čím víc mi hladinka alkoholu stoupala, tím víc jsem přemýšlela nad tím, že se za ním zítra stavím.