olověná růže | Vito Scaletta

Kapitola 4 - Malá prácička

Rok 1951. A tentokrát mám k mafii ještě blíž. Už totiž neposlouchám žvásty o tom, jak někde někoho střílel. Teď, podle napjaté nálady v autě, budu možná přestřelky svědkem.

-

,,No to si děláte prdel!" zakřičel muž, jehož jméno zatím neznám.

,,Uklidni se chlapče, šlo ti o tvou bezpečnost, ty ses pro to tak rozhod-" nedořekl Leo Galante, jelikož mu nejspíš prostřelil hlavu. Lekla jsem se a omylem cukla trochu s volantem.

Přemýšlela jsem, jak se odtud dostanu, jestli mám z auta vyskočit, nebo prostě jet a doufat, že mě tento muž omilostní.

Padl ještě jeden výstřel. Nejspíš na toho asijského pána. Neměla jsem odvahu se otočit a podívat se sama.

,,Hele ty děvko, pojedeš teď kam ti řeknu a nebudeš na to nic namítat, jasný?!" křikl na mě a namířil mi pistoli k hlavě. Kéž by mě radši střelil. To je pro moji čest milejší, než spolupracovat a takovýma lidma.

Přikývla jsem a koukla se do zpětnýho zrcátka. Jestli tohle je to poslední co uvidím...

,,Otoč to a jeď tam kam jelo to druhý auto," rozkázal a koukal se všude kolem.

Otočila jsem se a rozjela se tím směrem.

,,Ty víš kam jelo to druhý auto? A zrychli!"

,,Ne, nevím," zakňourala jsem a šlápla na plyn. Stejně jako nejsem zvyklá mít pistol u hlavy, tak nejsem zvyklá jezdit rychle.

,,Tam jsou, doleva to vem!" zaječel a já volant strhla doleva. Po tváři mi tekly strachem slzy.

,,Přidej, dělej, zajíždějí za tu bránu!" zatřesl tou pistolí u hlavy a já měla už nohu na podlaze. Tohle auto prostě nejede.

Zajela jsem za bránu a slyšela výstřely.

,,Zůstaň tady, tady máš něco na sebeobranu," hodil mi na přední sedadlo nějakej revolver a sám vystoupil. Já se skrčila, snažila jsem se jakkoli zakrýt, abych prostě nebyla. Smrad krve byl cejtit všude, stejně jako byly slyšet výstřely.

Proč je tenhle svět tak krutej? Proč mají lidi potřebu se střílet? Já měla za to, že se vždycky dá rozumně domluvit. Asi ale ne s lidma, jako je Leo Galante.

Vykoukla jsem zpod sedačky a dívala se čelním sklem ven. Byl tam ten muž z mého auta a muž z toho druhého. Oba stříleli proti číňanům.

Vzala jsem si do ruky ten revolver. Pěknej, Paulie dřív takovej taky měl.

Střílení pomalu utichlo. Ale naopak jsem slyšela kroky k autu, ve kterém jsem seděla.

,,Jeď, jeď, jeď!" ječel jeden z nich.
Narovnala jsem se a zase sešlápla pedál na podlahu. Otočila jsem se a vyjela na vozovku. Už mi nedržel pistol u hlavy.

,,Kam mám jet?" špitla jsem vystrašeně.

,,Pojedem ke mně," ozval se muž, jehož hlas jsem ještě neznala. Řekl mi adresu a k tomu přidal, abych si pospíšila.

...

Zaparkovala jsem a stále měla ruce na volantu. Někdo mi poklepal na rameno.

,,Pojď, nenecháme tě tu jen tak sedět. Mimochodem, říkej mi Vito," řekl už klidně a trochu se pousmál. Přikývla jsem a vystoupila z auta. Podala jsem mu revolver.

,,Jo, díky. A jak že se jmenuješ ty?" zastrčil si revolver do kapsy a koukal se zvídavě na mě. Tak vy jste tak spěchali, abyste se se mnou vybavovali?

,,Pojďme radši dovnitř, bojím se tady venku, po tom co se stalo," sklopila jsem zrak, nacož Vito už nic neřekl a šli jsme do bytu. Paulie by na mě hrdej nebyl.

Teď jdu do bytu s dvouma chlapama po tom, co vystříleli nějaké číňany a lidi v autě, pro který jsem asi pracovala. Jen pro upřesnění, mrtvoly potom vyhodili u doků do vody. Taky opravdu jedinečný pohled.

Vyšlapala jsem schody a následovala Vita. Rukama jsem se objímala a uklidňovala se, že všechno bude v pohodě.

,,Jak se ta šlápota jmenuje?" řekl ten druhej. Zvedla jsem zrak a trochu se zamračila. Celej život poctivě nedřu, aby mi někdo říkal šlápota.

,,Valentina Lombardo," řekla jsem nasraně. Měla jsem chuť mu za to, jak mě nazval a za to, do čeho mě namočili, je chladnokrevně vystřílet. Co se mnou po tomto teď bude?

,,Takže taky Italka, odkud?" usmál se Vito a zapálil si.

,,Sicílie, proč?" špitla jsem a v duši se proklínala za to, že o sobě prozrazuji víc, než bych měla.

,,Taky," vydechl na mě kouř a ukázal na gauč, abych si sedla. Jelikož jsem věděla, kolik zbraní u sebe mají, tak jsem si poslušně sedla.

,,Chceš něco na pití?" ozval se ten třetí. Zavrtěla jsem hlavou. Jediný co chci, je odtud pryč.

,,Tamto je Joe, teď jsi u něho doma. Je to takovej ňouma, ale není zlej. Cigáro?" nabídl mi cigaretu a já si ji vzala. Po tomhle něco na uklidnění potřebuju. Teď bych brala i zasranej rum, jenom abych se uklidnila.

,,No, a, blbě se na to ptá, ale tys pracovala pro Galanteho?" opřel se o gauč a prohlížel si mě.

,,Já jezdila s taxíkem a on se zeptal, jestli si chci přivydělat," špitla jsem a koukala se raději do podlahy.

,,Takže se s ním víc neznáš. Protože jestli jo, tak tě budu muset zastřelit. Jedinej důvod, proč jsi to do hlavy nedostala hned na místě je ten, že jsi ženská."

,,Ne, já se s ním neznám, nebo jako, slyšela jsem o něm, ale nechtěla jsem se do toho zaplétat, nevěděla jsem, že to je on," koktala jsem a po tváři mi stekla další slza.

,,Takže nemáš žádný kontakty s mafií, že?" nadzvedl Vito obočí.

,,Ne," špitla jsem. Pro tebe prozatím.

,,Dobře dobře... Joe! Je čistá," zavolal na svýho kamaráda, kterej dělal něco v kuchyni.

,,Tak to je fajn, už jsem se bál že budu odklízet i ženský tělo," zasmál se Joe a přišel se sendvičema.

,,Na, posluš si, peníze ti dáme potom," mrkl na mě a já se zarazila.

,,Peníze?" podivila jsem se.

,,Nechceš peníze? Tak fajn, nemusíme ti nic dávat," přisedl si vedle mě a chytl mě kolem ramen.

,,A co, jak že se jmenuješ, umm..."

,,Valentina."

,,Jo, Valentina. Valentino, máš nějakýho, no, někoho?"

,,Joe, nech toto. Před chvílí jsi mluvil o tom, jak bys ji zabil a teď o tom, jak se vidíš v jejích kalhotkách," zavrtěl hlavou Vito.

,,Můžeš mě prosím... nechat?" špitla jsem a odsedla si od něho. O to blíž jsem byla k Vitovi.

,,Hele, bydlíš někde poblíž?" ozval se Vito, na kterýho jsem byla už teď pomalu namáčklá.

,,Pár ulic dál, proč?"

,,Hodím tě domů, venku chčije a něco ti dlužíme," mrkl Vito na Joa a já vyskočila na nohy. Cigaretu jsem dokouřila a típla ji. Hned odtud pryč.

,,Hej, buchto, vem si aspoň ten sendvič na večeři," posunul ke mně Joe talíř. Jeden jsem si vzala do ruky a mířila ke dveřím.

,,Ty už se nemůžeš dočkat, až odtud vypadneš, viď?" zasmál se u dveří potichu Vito.

Rozloučili se a já vyšla s Vitem ven.

,,Nemusíš se bát se mnou mluvit," dodal.

,,Jo, těším se domů. Do tohohle jsem se fakt dostat nechtěla."

,,Co mám říkat já? Zabil jsem posledního vysoko postavenýho cápka v mafii. Teď po mně každej pude," odemkl auto a já si sedla na místo spolujezdce.

,,A proč to teda děláte?" špitla jsem.

,,Protože někteří nemají jinou možnost," vydechl a vyparkoval. ,,Kam to bude?"