olověná růže | Vito Scaletta

Kapitola 14 - Krev

Další dny už spal Vito v mý posteli bez dalších otázek. Ani já jsem si na to vlastně nestěžovala. Stále jsem byla však na vážkách, co mezi náma je. Brala jsem ho jako kamaráda. Zároveň zprostředkovatele nějakých větších peněz.

Taky mě chránil. Před smrtí.

-

Další velká akce, pro mě, alespoň. Tentokrát to bude útok na jeden sklad. A použijeme tu taktiku, kterou nám sám nabídl Eddie. Postřílet je všechny, ale udělat to tak, aby to vypadalo, že se strhla mela u nich. Žádný vnější vliv.

Seděla jsem s Vitem v autě a koukala se ven. Dneska venku sněželo. Byl by to zas pěkný večer na procházku.

,,Seš nervózní?" promluvil, nejspíš když si všiml, že mi zase tiká noha.

,,Trochu, ale asi ne tolik, jako poprvý," nervózně jsem se zasmála a koukala se chvilku na něj. Já se do něj asi podvědomě zamilovala.

Pousmál se a dál se věnoval volantu. Měl tradičně v ruce cigaretu. Za chvilku jsme byli na ulici naproti skladu.

,,Tohle bude trochu drsnější, než co jsme předtím dělali. Tak se hlavně braň sama, cíl není je co nejrychleji postřílet, ale udělat práci bez toho, abys to koupila do hlavy," pohladil mě po vlasech a koukal se mi do očí.

,,Budu si dávat pozor. Jdeme?" špitla jsem a vystoupili jsme. Měla jsem u sebe pistoli a dal mi do ruky brokovnici, s kterou mě učil střílet nedávno. Je na menší vzdálenost, to je pro případ, kdyby se ke mně dostal někdo moc blízko.

Šli jsme ke vchodu do skladu, kterej byl pootevřenej natolik, abychom okoukli situaci. Hleděli si svýho, vykládali náklaďák. Proklouzli jsme dovnitř a schovali se za zeď z krabic.

,,Jdu na to," zašeptal a vylezl z úkrytu. Skladem se ozvěnou ozývaly výstřely. Je to fakt hrozně hlasitý. Někdy mě děsí, co jsou ty zbraně vlastně za nástroj.

Posunula jsem se na druhou stranu od něj, kde byly ještě jedny dveře a střílela po dalších skladnících. Docela mi to šlo. Nerada to přiznávám, tenhle způsob přísunu adrenalinu jsem si začala přivlastňovat.

,,Tak co ty couro!" ozvalo se za mnou a já cítila silné škubnutí za límec bundy.

Doslova jsem se podívala smrti do očí. Skladník, kterej byl za těma dveřma. A já myslela, že tam už nikdo není. Co by tam dělal? Byl na nich pověšenej zámek...

Chtělo se mi ječet, chtěla jsem si vykřičet hlasivky, hlavně kdyby mi to přidalo ještě aspoň pár dní na životě.

V těch pár milisekundách, co jsem se mu dívala do očí, mi proběhlo hlavou myšlenek víc, jak běžně za celý den.

Litovala jsem každý promrhaný sekundy bez Vity. To byla moje první myšlenka.

Kdybychom jen na tom světě měli času víc.

Mým směrem lítaly střely, můžu přísahat, že se jedna kulka otřela o mou bundu.

A tohle měl být můj konec? Tlustej chlap v tílku, obalenej ve špíně a potu?

V šoku jsem ucítila úder do obličeje. V myšlenkách jsem se ztratila natolik, že jsem si ani nevšimla, že ke mně vzpřáhl pěst.

Takový je to dostat do huby? Mít zlomenej nos a vyražený zuby? Není to hezký.

Smrt průstřelem hlavy je mi teď mnohem bližší.

Střelte mě raději do hlavy, prosím!

Zavřela jsem v agonii oči. Neměla jsem sílu nic jiného udělat, tělo jsem tomu chlapovi už stejně celý vložila do rukou. Ležela jsem na zemi a nechala se mlátit, držel mě pod krkem.

V téhle náhlé slabosti jsem nebyla schopná dělat víc. Zklamala jsem?

,,Uhni ty prase!" slyšela jsem, však velmi tlumeně, výkřik. A pak střelbu, další střelbu. A já doufala, že se střílející trefí mně do hlavy.

Trefil se do hlavy.

Ale ne mojí.

Ten, kdo to schytal, na mě celou vahou spadl a já měla pocit, že jsem znovu ožila. Bylo ticho, bylo naprostý ticho.

Ale já žila.

,,Hej, Val, seš v pohodě?" plácal mě dotyčnej po obličeji. Byl to Vito. Měla jsem jen lehce pootevřený oči, ale jeho rysy jsem poznala.

Zvedl mě do náruče a stejně tak, jako si mě nesl do postele, mě odnesl do auta.

,,Notak, buď při vědomí, mluv se mnou, to dáme," položil mě na zadní sedačku a sedl si ke mně.

,,Vito, ten plán," zasípala jsem. To mi do mysli přišlo jako první.

,,Teď se vyser na plán, prober se, otevři oči, pořádně, jo," držel mě pevně za ruku a hlasitě ke mně mluvil. Váha očních víček se mi asi zdesetinásobila. Všechno hrozně bolelo.

,,Do prdele, Val, počkáš tady? Já to tam půjdu ještě předělat," panikařil a já se snažila přikývnout. Ležet mi na sedačkách mi úplně stačilo.

Odskočil ode mě, zavřel dveře a ještě rychle zapl rádio. Ví, že ho ráda poslouchám.

A tak jsem si v jeho nepřítomnosti pobrukovala melodie a snažila se udržet oční kontakt s volantem.

Po chvilce se vrátil, mohlo to být třeba deset minut, mně to přišlo jako minut pět. Nevnímala jsem, jak čas běží. Soustředila jsem se na svůj dech a na koukání se na volant.

,,Jsem tu, seš v pohodě?" řekl ustaraně a zase si ke mně přisedl. Přikývla jsem a pomalu otočila hlavu na něj.

,,Panebože tobě toho provedl," povzdychl si a utíral mi malý potůček krve z čela.

,,Promiň..." fňukla jsem. ,,Já se mu nedokázala ubránit."

,,To se nic neděje, měl jsem na tebe dávat pozor víc. Mohly se stát horší věci. Vememe tě k doktorovi?" lehce se pousmál a díval se na můj krvavej ksicht. Jsem ráda, že jsem se neviděla, asi bych se zhrozila.

,,A nebude to problém když tam dojdeme? Nebudou se ptát?"

,,My máme speciálního doktora, dá tě do pořádku a na nic se nebude ptát, pojď, sedneš si dopředu ke mně, ať můžeme zpívat ty písničky spolu?" zašeptal, nejspíš se mě snažil co nejvíc zabavit, abych mu fakt neodpadla. Příkývla jsem a snažila se sednout.

Tohle bylo horší, než kocovina.

Pomalu jsem si přesedla na přední místo.

Vyčítala jsem si, co se stalo. Já do toho přece měla jít s tím, že ublížím ostatním, ne sobě. Nedokázala jsem se ubránit ani proti jednomu člověku.

,,Vyklidilas to tam dobře, líp než já," přerušil moje přemýšlení Vito.

,,Fakt?" špitla jsem.

,,Jasně, že jo, nestihl jsem toho tolik, co ty."

A tak jsme jeli k doktorovi. Měla jsem pohmoždenej loket, asi protože mi na něj ten chlap kleknul, roztržený obočí, krvácela jsem z hlavy a modřiny po celým těle.