olověná růže | Vito Scaletta

Kapitola 15 - Bublinková koupel

Od posledního zážitku jsem zůstávala jen doma. Měla jsem zrakvenej obličej a tělo mě bolelo tolik, že jenom dojít do koupelny byla výprava na několik minut.

Pořád jsem si říkala, že se ale nic nestalo. Mohla jsem se ubránit, měla jsem brokovnici! A tyhle myšlenky mi kolovaly hlavou pořád dokola. Vito mě neustále přesvědčoval, že to moje vina není, že i jemu se to stalo několikrát.

A přesně toho jsem se děsila.

Že se mu to stane.

Celou dobu, co jsem byla různě oblepená obvazy, mazala si různé masti a protahovala svaly, tady byl se mnou. Koukal se na můj věčně krvácející nos, zmodralý tělo a vyholený místo na hlavě. To nebylo ale pod vlasama tolik vidět.

Celou dobu se o mě staral. Až na jeden den, to musel s Joem jít vyřešit práci. I moji práci. A já proležela den pod peřinou, doufajíc, že se sem vrátí zdravej a živej. A vrátil. Ale strach jsem měla větší, než u Paulieho, protože tentokrát jsem věděla přesně, co to obnáší. Já jsem to totiž odnesla.

Možná jsem si myslela, že moje tělo, ne úplně drobného rámu, vydrží násilí. Že ten tuk, kterej ostatní ženy postrádají, nějak zabrání pěstím. Ale mýlila jsem se. Byla jsem stejne zranitelná, jako všichni ostatní.

Ale díky Vitovi jsem ty zranění přežila docela v pořádku. Každé ráno vstal, aby mi udělal čaj. Hladil mě po vlasech, aby se mi líp usínalo. Mazal mi místa, kam jsem si nedosáhla a celou noc tady byl pro mě, když se mi zdály špatný sny. A já měla pocit, že jsem našla někoho, pro koho mi ten život stojí za to žít.

Hned po tom, co jsem o něj málem přišla.

Každé ráno se ptal, jak mi je. Vařil, vařil hlavně to, co mám ráda. Četl mi knížky, předčítal noviny. Když jsem se první dny nemohla skoro ani pohnout, polívku mě lžičkou krmil. Plakala jsem mu do hrudi snad každou noc, nadávala si, jak jsem to celý posrala.

A on poslouchal a vnímal. A říkal mi hezký věci. Když se mi totálně rozflákanej ksicht začal hojit, nepřestal mi říkat, že mi to sluší.

Ale já mu to samý nedokázala říct. Ne teď.

Občas mě vzal večer na projíždku autem, jen abych nezapomněla, jak to město vlastně vypadá. Zpíval si se mnou v autě a vyhýbal se čtvrti, kde se to vlastně celý semlelo.

A já se na něj mohla dívat donekonečna. A myslím si, že můj pohled by se dal srovnat s tím jeho, když se na mě díval, jak zlámaná sedím v bublinkový vodě ve vaně.

To mi však nechával soukromí. Napustil prvně vanu, počkal než bude bublinek víc než dost, přivedl mě do koupelny, nechal mě tam vlézt a pak si sedl na zem a povídal si se mnou. A povídal a povídal. A já zase zjistila nový věci.

-

,,Je dost teplá?" ujistil se, když se otočil. Přikývla jsem a hlavu si položila na kolena. Oči jsem z dnešního pláče měla rudý a pálily mě.

,,Děkuju," zašeptala jsem a přejela si rukou po lýtku. Ta vana je tak uklidňující.

,,Nevím jestli jsem ti to už říkal, ale, jak jsem začal dělat s tím Clementem, to víš ne? To jsem ukrad ty lístky na benzín," začal.

,,Jo... jak jsi musel ten večer je pak rozvážet," trochu jsem se zasmála. Vím toho o tobě hodně?

,,No, tak, já ti to nechtěl říkat, protože jsem se bál, že si o mně pomyslíš bůhví co, ale... nějakej kretén mě pak naprášil a já strávil šest let v lochu. A není to ani rok co jsem venku," povzdychl si. Tak toho o tobě moc nevím. Jak se těm dvěma povedlo mi toto zatajit?

,,To fakt?" špitla jsem. Jediný, na co jsem se zmohla. Touhle novinkou jsem byla hodně zaskočena. Ale moje vnímání jeho se asi nezměnilo.

,,Jo... a bylo to hrozný. V průběhu mýho trestu mi umřela máma a ségra se vdala. A já nemohl být ani na pohřbu, ani na svatbě. Opravdu jsem to tam nesnášel. Totální potupa od hlídačů a nekonečný pokusy mě znásilnit, když jsem se byl sprchovat."

,,Jako tebe znásilnit?" nadzvedla jsem obočí.

,,Jo, jako mě. Ze všech těch vězňů jsem bohužel vypadal nejlíp," zasmál se. Ale poznal jsem tam Lea. Toho stejnýho, kterýmu jsem prostřelil hlavu. On mě z lochu dostal o čtyři roky dřív, on mi pomohl žít alespoň průměrnej život, nebejt na betonový podlaze. Ale taky mi vrazil kudlu do zad. Zbavit se Joa nebylo taky součástí naší dohody."

Mlčela jsem, nejradši bych ho objala, ale toho jsem schopná v tento moment moc nebyla. Tak jsme se na sebe jen smutně koukali. Další vráska na čele do jeho příběhu.

,,Chtěla bych tu tvoji ségru poznat," pousmála jsem se.

,,Jo, to já bych ji taky rád znovu viděl. Ale po tom, co jsem tomu jejímu debilovi pokroutil hubu, mě nechce vidět."

,,A proč jsi to..."

,,Bil ji. A podváděl. A já to asi neunes, takovej čurák by si zasloužil jednu do čela. Ale to jsem Frankie udělat nemohl," zavrtěl hlavou.

,,Tak třeba někdy, můžeš ji pozvat sem na oběd, třeba změnila názor," lehce jsem se pousmála.

,,Sem?"

,,A kam jinam? Bydlíme spolu, asi, už to tak vypadá, a já bych ji taky ráda poznala."

,,Já o tom popřemýšlím. Teď na to asi není vhodná chvíle. Vodu máš pořád teplou?"

-

A takhle se mi odkrýval pořád dokola. A já zjišťovala, co všechno za tím přísným pohledem vlastně stojí.

Velké množství utrpení, bolesti. A odvaha, svým způsobem nebojácnost.

A cit. Ten mi však odkrýval velice rezervovaně. Nejvíc, když v sobě nějakou kapku alkoholu měl.

Mně se opilé povídalo taky nejupřímněji.