olověná růže | Vito Scaletta

Kapitola 3 - Nový začátek

Zase zpátky k listopadu. Začala jsem si všímat, že Paulie na tom není nejlíp s penězma. Nenosil domů pořád bohatý jídlo a občas i vařil. Měl obsesi s přepočítáváním peněz.

A taky už ho štval život, jaký žil. Říkal mi o tom po nocích. Někdy jsme si otevřeli okno, sedli si na parapet, zapálili si cigaretu a vyprávěl mi, co všechno pro tento život obětoval. A že už takto dál žít nechce.

Snil o tom, že se přestěhujeme do Empire Bay. Začneme nový život tam, on si otevře pizzerii a budeme žít v mnohem větším klidu. Na to ale potřebujeme peníze. V Empire bay bych se už Valentina nejmenovala. A pravděpodobně bychom už ani nenesli příjmení Lombardo.

Jenže tyto sny zůstaly opravdu jen sny.

Jeden večer jsem slyšela Paulieho, když jsme měli na návštěvě Toma, jak říká něco o panu Salierim. A lítalo u toho taky spoustu sprostých slov. Já byla v pokojíčku a koukala se ven.

Přemýšlela jsem nad tím, jak mi toto město bude chybět. Ale taky nad tím, jak super život bude, až se přestěhujem. Nová škola, noví kamarádi a Paulie bude šťastný. Konečně.

Jenže se to celý za dva dny zvrtlo.

Ráno mi dal pusu na čelo a řekl mi, ať radši nevylejzám ven, že potřebuje něco vyřešit a zítra budeme volní. A tak jsem čekala. Koukala se na ulici, četla si knížky a utírala prach. Někdy jsem si ze srandy vzala Paulieho bouchačky a předstírala, že jsem taky mafiánka. Zalezla jsem si vždycky za skříň a bojovala s neviditelnými nepřáteli.

Za tohle by mi určitě přerazil ruce.

Ten den bylo venku hodně policajtů, furt někde něco houkalo a já měla palčivé podezření, že to má něco společnýho s Pauliem.

Navečer přišel. Měl s sebou lahev vína a nějaký stejky. A nepřehlídnutelnou tašku.

-

,,Co v tom máš? Jste vykradli banku?" zasmála jsem se. Paulie ztuhnul. Položil jídlo na stůl a díval se na mě přísným pohledem.

,,Jak to víš?" zašeptal a tašku strčil pod postel. Teď jsem ztuhnula já.

,,Počkej, to jako fakt? Něco hlásili v rádiu, to jsi byl ty?" zašeptala jsem.

,,Jo, ale nikde to neříkej. Zítra si ráno dojde Tom pro polovinu a my pak jedeme pryč. Mám všechno zařízený," pohladil mě po vlasech a já se trochu usmála. Byla jsem v šoku.

,,Paulie, budeme v pořádku, že jo?" smutně jsem se na něj koukla a on přikývl.

,,Budeme se mít už jenom dobře. Já budu podnikat a ty budeš chodit do školy, aby z tebe bylo něco víc, než jsem byl já. Pojď se najíst," sedl si vedle mě a rozbalil krabičky s jídlem.

,,A to víno máš na co?" ukázala jsem na lahev.

,,Je to nějaký kvalitní sladký, nevim, nevyznám se v tom tolik. Ale mohlo by ti chutnat aspoň to," zasmál se.

Ten večer byla nálada mezi náma opravdu napjatá.

-

Tak jsme povečeřeli, Paulie mi věnoval skleničku vína. Bylo mi špatně, ne fyzicky, ale něco mě uvnitř tížilo. Měla jsem o Paulieho strach, to jsem tehdy totiž ani nevěděla, že to bylo za zády pana Salieriho. Myslela jsem, že se o všem ví a že ho budou chránit.

Ten večer se mi blbě usínalo, ale na probuzení to stejně nic nemělo.

-

Hrozný rámus, křik a bouchání do dveří.

,,Val, vstávej, dělej, kurva," vzbudil mě Paulie. Tekly mu slzy po tvářích.

,,Co se děje?" rozbrečela jsem se.

,,Nic, bude to dobrý, schov se do skříně, dělej! Do prdele," chytl se za hlavu a vytáhl mě za ruku na nohy. Byla jsem jen v noční košilce.

Vlezla jsem do skříně a Paulie ji na sílu zavřel.

,,A buď potichu," zamumlal ještě. V tomto strachu bylo fakt těžký zmlknout. Rukou jsem si zakryla pusu a zavřela oči.

Slyšela jsem ještě Paulieho přebít pistol a pak otevřel dveře.

,,Kde jsou ty peníze!" uslyšela jsem křik Sama. Sama? Proč je tady Sam? Však jsou kamarádi.

Paulieho hlas jsem slyšela utlumeně.

A pak výstřely. Dva. A bylo ticho. Modlila jsem se za to, aby ten, kdo střílel byl Paulie a ten kdo umřel byl Sam.

Po chvilce jsem vylezla ze skříně. Jestli tady někdo je, ať mě klidně zastřelí.

Jenže pohled, kterej se mi naskytl, nezapomenu do konce svýho života.

,,Paulie!" zaječela jsem a přiběhla k jeho už bezvládnému tělu. Lehla jsem si na něj a plakala. A plakala. A plakala...

,,Ty sis to nezasloužil, tys mě tady nikdy neměl nechávat!" křičela jsem. Zabili mi brášku.

Otočila jsem se za sebe. Peníze tam nebyly. Takže vzali i peníze.

Zabili ho jenom protože mi chtěl zajistit hezčí život.

Byla jsem úplně bezmocná. Neměla jsem kam jít, co dělat.

V rychlosti jsem šla k nočnímu stolku u jeho postele. Vytáhla jsem z tama poslední peníze, co měl. Tašku jsem už měla sbalenou ze včerejška. Vzala jsem i tu a šla ke dveřím. Musím uprchnout. Musím odtud pryč a jinde se už o mě postarají.

,,Ahoj, Paulie. Miluju tě," klekla jsem si k němu a dala mu pusu na tvář. Prstýnek, co měl na ruce, jsem mu z prstu stáhla a dala si ho do tašky s oblečením.

Až se bude jeho smrt řešit úřadně, už tu nebudu a tím pádem tady nebudu ani při rozdělování majetku.

A tak jsem z bytu, ze kterého mám ty nejhezčí vzpomínky, utekla uplakaná na nádraží.

-

Tenhle pláč neustal ještě aspoň tři měsíce. Pak jsem v sobě měla jen vztek a výčitky. Třeba jsem mohla něco udělat jinak.

Vlakem jsem odjela do Empire Bay, stejně jako jsme si slibovali spolu. Zamířila jsem na policii a tak nějak polopatě jim vysvětlila moji situaci. Asi rok jsem byla v sirotčinci a pak mě umístili do náhradní rodiny.

Zjistila jsem, že Sam zemřel ten den taky. A že Toma zavřeli a potom se do Empire Bay přestehoval taky. Ten tady však dlouhého trvání taky moc neměl, protože ho historie s panem Salierim dohnala nakonec taky.

A já byla nucena začít nový život. Ale bez Paulieho. A bez všech, co jsem kdy poznala.