olověná růže | Vito Scaletta

Kapitola 5 - Večeře

,,Tady mě vysaď," ukázala jsem na telefonní budku. Vito zastavil a já se natáhla ke klice u dveří auta.

,,Počkej. Um, nechceš abych šel na chvíli k tobě? Na pivo, třeba," zamumlal a podrbal se na zátylku.

,,Pivo nepiju," odsekla jsem a dveře otevřela.

,,Tak na něco co piješ, můžu skočit něco koupit, nevím, přijde mi že ti něco dlužím."

,,Vito. Vzpomeň si na to, co se teď dělo. Do čeho jsi mě TY kurva zatáhl. Mám si tě teď brát do bytu? A opíjet se s tebou?! Proč?!" vyjekla jsem a dveře zavřela.

,,Ne, ne, tak jsem to nemyslel," vydechl. ,,Já jen, nechci se vracet k Joemu. Někdo by po mně mohl jít a... prostě mám obavy."

,,A ty seš tak dobrej kamarád, že toho Joa v tom bytu necháš samotnýho?"

,,On bude někde v bordelu... a já jakoby, nemám úplně kde bydlet. Ono je to komplikovaný, já bych ti o tom řekl víc, kdybys tomu dala šanci," řekl zklesle.

,,Uvědomuješ si, že ty po mně po tom všem chceš ještě úkryt?!" znovu jsem vyjela. Asi bych se normálně bála takto po muži vyjet, ale přišla jsem si v právu.

,,Jo, uvědomuju a fakt se za to cítím blbě!" zakřičel už i on. Křik ale nebyl mířen úplně ke mně, spíš se zlobil sám na sebe. ,,Ale nemám co jinýho dělat. Prosím, aspoň mě u sebe nech přespat, klidně u dveří na zemi, ale prosím," fňukl. Co mám dělat. Má u sebe zbraň. Řeknu ne a co? Prostřelí mi hlavu.

Povzdychla jsem si a vylezla z auta.

,,Kupuješ ale večeři. A dělej," řekla jsem a počkala, než sám vystoupí.

,,Jasně, skočím tady za roh a dojdu," řekl rozzářeně. Já z toho nadšená teda nebyla.

,,Nechám vchodový pootevřený. Druhé patro, byt hned naproti schodům," pousmála jsem se a rozešla se ke dveřím. Uvnitř sebe jsem na sebe křičela. Dělám jedno špatný rozhodnutí za druhým. Ráno jsem odcházela s tím, že budu končit dřív. Teď se stmívá a beru k sobě mafiána na přespání.

Odemkla jsem dveře a hned u dveří přivítala kočku.

,,Zlatíčko, pojď, nakrmíme, tys celej den nejedla... dneska tady bude návštěva, neboj se ho jít počůrat, on si to zaslouží," zasmála jsem se své promluvě ke kočce a hned jí šla do misky nachystat jídlo. Je zvyklá na moji absenci. Dneska jsem to ale možná přehnala.

Než jsem si vůbec stihla sundat kabát, už jsem slyšela klepání na dveře. Přes kukátko jsem poznala, že to je Vita.

Otevřela jsem a pustila ho dovnitř.

,,Jé hele, ty máš kočku? Nebo kocoura? Jak se jmenuje?" hned si k ní klekl a pohladil ji.

,,Kočka, Sušenka," zasmála jsem se a dveře zamkla. ,,Řekla jsem jí, ať se na tebe zlobí, ale vypadá to, že to s kočkama umíš."

,,Takže ty proti mně posíláš kočku?" nadzvedl se smíchem obočí.

,,Když nevím já, jak ti vyjádřit nenávist, třeba to ona bude umět."

,,Takže ty mě nesnášíš? Však mě ani neznáš," zasmál se a položil tašku na linku. ,,Máš fakt hezkou kuchyň."

,,Díky. Snažila jsem se to tady zhezčit, z peněz co mám z taxikaření. Cos přinesl na jídlo?"

,,Nějakou pizzu, dvě, teda. A víno, bílý a červený, když seš z Itálie, nějaký určitě piješ, ne?" koukl se na mě a vytáhl dvě lahve.

,,Piju obojí, ale mám radši červený," ucukl mi koutek. Proč se nechováš jako kokot Vito? Ještě před chvílí jsi mi mával kvérem u hlavy a teď mi nabízíš ze dvou druhů vína.