olověná růže | Vito Scaletta

Kapitola 12 - Opilá Valentina

Hned jsem se odtáhla a vyděšeně se na něj koukala. Dokonce jsme i tancovat přestali. Co jsem to proboha udělala?!

,,Promiň, promiň, já-já nevím co mě to napadlo," pustila jsem jeho ruce a zakoukala se do země. A kurva. Valentino ty jsi tak debilní!

Už jsem cítila jak se mi do očí drásaly slzy. Teď se ještě rozbrečím a bude to báječnej večer.

Vito mi za bradu zvednul hlavu a já se mu byla nucena podívat do očí. V ten moment jsem to držení slz už vzdala. Jedna po druhý...

,,Tys to myslela vážně?"

,,Ne, jo! Ne já nevím, co jsem myslela vážně?" panikařila jsem. Jaká je teď správná odpověď? Chci se s tebou líbat? Chci s tebou vůbec tancovat? Chci tady s tebou teď být?

,,Ten... polibek," semkl rty a nepřerušoval oční kontakt.

,,Já nevím," fňukla jsem.

,,Můžeme pokračovat, jestli budeš chtít," trochu se pousmál, asi v naději, že nebudu dál brečet.

,,Vito, já jsem teď fakt v prdeli, já nevím co dělat," objala jsem se rukama a snažila se uklidnit. Asi se brzo zhroutím.

,,Ne, jasně, v pohodě, víš co? Jdi ke dveřím, vemu nám pití a tobě kabát a zapálíme si, jo? Tak běž," rozhodl rychle a odběhl ke stolu. Co si o mě teď Joe pomyslí? Co jsem to za píčovinu zase udělala?!

Šla jsem pomalu ke dveřím, snažila jsem se uklidnit jakkoli to šlo. V duchu jsem si předříkávala barvy, co jsem viděla, písničky, co jsem dneska slyšela a dokonce i názvy těch cocktailů v nápojovým lístku.

A to už přišel můj "zachránce". I když se to posralo teď spíš kvůli němu.

,,Díky," zašeptala jsem, když jsem si nasazovala kabát. Ono to šeptání v tomhle hluku moc nebylo, spíš to bylo potichu v porovnání s okolní hlasitostí.

Vyšli jsme ven a já se opřela o budovu. Klepaly se mi nohy a nedokázala jsem skoro ani stát. Vito položil naše pití na zem, v bezpečný vzdálenosti, abychom do toho nestrčili, zapálil cigaretu, kterou mi bezeslov podal. Hned jsem si několikrát potáhla, abych měla vůbec odvahu dál mluvit.

,,Vito, fakt, promiň, já-"

,,Neomlouvej se. Nevzal jsem si to nijak špatně. Ale chtěl jsem se zeptat, trpíš na tyhlety stavy často? Není to poprvý, co jsem tě viděl rozklepanou, na pokraji pláče," koukal se na mě. Zase jsem si přišla jak na výslechu. Tentokrát jako v sirotčinci, kde rozebírali moje traumata.

,,Já nevím, asi někdy. Prostě dneska celej den se mi honí myšlenky na mýho bráchu," vydechla jsem.

,,Ty máš bráchu? A proč jsi o něm nemluvila-"

,,Je mrtvej."

,,Aha, tak, promiň."

,,Zabili ho lidi jako seš ty a Joe."

,,Já, Val, to mě mrzí, fakt. Kdybych mohl udělat cokoli, abys na to nemyslela, tak-"

,,O tobě to není, Vito. Co bys mohl udělat? Přestat s mafií, to bys mohl," vyhrkla jsem, trochu víc naštvaně, než bych chtěla. ,,Jenom já teďka mám hrozný výčitky, že se zapojuju do něčeho, co ho vlastně zabilo," fňukla jsem.

,,Ale Val, ty si to neber za zlý, ty nejsi zodpovědná za to, co ti zmrdi udělali."

,,On byl taky v mafii, chápeš?!" vyjekla jsem, až to s Vitou cuklo. ,,A dostali ho vlastní lidi. On to dělal, abychom se měli líp, aby z toho mohl odejít a mě tyhle sračky obešly obloukem," povzdychla jsem si a dokouřenou cigaretu zahodila. ,,Dej mi další, prosím."