Objev života /Nik Tendo

33.

Rada pro příště, nejlepší je trucovat u sebe doma. Už to bude něco přes hodinu, co jsem se zavřela k Dominikovi do ložnice a pomalu mě přepadá hlad, jenomže Dominik musí být někde v bytě, protože jsem neslyšela bouchnutí vchodových dveří. Nechce se mi za ním jít, ale nemám moc na výběr, samozřejmě mě napadlo si vzít svoje věci a odjet k sobě do bytu, ale vím, že se tahle situace musí vyřešit a ne jen zbytečně odkládat, navíc bych se setkaní s Dominikem nevyhnula. Pomalu a potichu otevřu dveře a vyjdu z ložnice. Dojdu až k obývaku, když si všimnu, že je otevřeno na balkon. sesbírám všechnu svou odvahu a odcupitám k němu, všimnu si Dominika jak kouří a dívá se na město, je ke mně zády. ,,Kolikátá cigareta to už je?" Lekl se když jsem promluvila, moje otázka nezněla vůbec naštvaně, nebo že bych ho snad obviňovala, spíš jako bych řekla ,Jak moc se trápíš?' Vím, že kouří hodně i normálně, ale když je naštvaný, ve stresu, nebo smutný, má třikrát větší spotřebu.

,,U pátý jsem přestal počítat." Neotočil se na mě. Au.

,,Asi jsem to trochu přepískala." No někdo začít musí.

,,Jo, ale já taky, jenom, sakra myslel jsem, že..." jenom si povzdechnul.

,,Mrzí mě to, už jsem si něco vzala do hlavy a nechtěla jsem tě slyšet, jak mi říkáš něco jiného." konečně se otočil.

,,Chtěl jsem ti jenom poradit."

,,Já vim, neměla jsem tak vybouchnout, promiň."

,,Taky jsem se naštval víc něž jsem měl." pousmál se.

,,Domi potřebuju si to všechno rozhodnout sama, radilo mi už hodně lidí a mám toho nad hlavu..."

,,Ale já tě mám rád a myslel sem to dobře." skočil mi do řeči.

,,Já to vím, ale tohle je moje rozhodnutí a pokud od tebe budu potřebovat radu tak si řeknu."

Chvíli bylo ticho, je mi jasné, že se to Dominikovi nelíbí, má potřebu se ke všemu vyjadřovat a mluvit do toho, takže teď jsem na tenkém ledě. U jiných věcí mi to nevadí a zvykla jsem si, že nemusím věci rozhodovat sama a občas je fajn něco nechat na tom druhém, i když třeba jen o to, co si dáme k večeři, ale tohle je nejspíš ta výjimka, která potvrzuje pravidlo.

,,Dobře, do tohohle ti kecat nebudu." právě mi spadl takový kámen ze srdce a konečně jsem se usmála, Dominik taky a hned mě vztáhl do obětí.

,,Hádka zažehnána?" zahuhňala jsem mu do hrudníku.

,,To nebyla hádka." zasmál se.

,,Ale byla." zaklonila jsem hlavu.

,,Ne, to až teď." oba jsme se zasmáli, ale přerušilo nás moje kručení v břiše a tak jsme se s dobrou náladou vydali do kuchyně.

Ano, ještě žiju!