Objev života /Nik Tendo

18.

Po chvilce jsem se odtáhla a koukala mu do očí.

,,Už si usoudil, že mě znáš dostatečně?" Nevím jakou odpověď jsem čekala. Nevím ani co k němu cítím já, natož abych odhadla, co on ke mně. Bojím se, že se do něj zamilovávám, tenhle strach cítím podvědomě od prvního polibku s ním, ale teď se začal zvětšovat a s ním i má náklonost k němu. Napjatě čekám co mi odpoví, ale on na mě jenom kouká a mlčí. Takhle tam ještě chvíli stojíme, nevím jak dlouho, možná pár vteřin, minut nebo hodin. Těžko říct, ale pokud by se míra zamilovanosti určovala podle toho, jak moc se topíte v očích druhého člověka, musím přiznat, že u něj bych byla pohlcena láskou a cítila ji v každé buňce svého těla. Dominik se nadechl, otevřel pusu, ale zase jí zavřel, jakoby si svá slova rozmyslel. Po pár vteřinách se opět zhluboka nadechl.

,,Mám tě rád, jako hodně a chtěl bych s tebou být jako ve vztahu."  A do hajzlu. Nevím co mu na to mám odpovědět. Když jsem mluvila o sobě, řekla jsem mu skoro vše, ale jaksi jsem vynechala, že se bojím si najít vztah, protože kdyby mě ten kluk opustil nezvládla bych další odmítnutí a proto se na moc lidí nevážu. Nejsem na to připravená, na nic, ani na vztah, ani na to mu tohle říct. 

,,Dominiku já... já prostě nejsem připravená na vztah. Je mi to moc líto, ale nemůžu. Mám tě taky moc ráda, fakt moc. Promiň, že jsem plýtvala tvým časem. Nechci se přestat vídat, nechci o tebe přijít." Musela jsem se pořádně nadechnou. Na povrch se začaly drát mé slzy a já nebyla schopna se mu podívat do očí. ,,Ale já vím, že zase skončím sama, že mě opustíš a ten smutek už nechci zažít." 

Nečekala jsem na jeho odpověď. Hned po posledním slovu jsem se otočila a běžela pryč. Bylo mi jedno, že jsem na rozhledně a nemám tušení, kde se přesně nacházím, ani jak se dostanu domů, prostě jsem jen běžela pryč.

Po několika minutách běhu a ujištění, že mě Dominik nesleduje, jsem konečně zastavila. Doběhla jsem až do nějaké malé vsi. Nebyla tak daleko od rozhledny. Naštěstí mám neomezené data a spoustu zkušeností s hledáním místa, kde se nacházím, že nebyl problém zjistit, kde jsem. Došla jsem na nejbližší autobusovou zastávku a začala jsem hledat spoje, abych se dostala domů. Po zjištění, že za necelých dvacet minut přijede autobus, který staví kousek od našeho bytu se mi ulevilo, že nemusím otravovat Liv, aby pro mě dojela. Přesně na čas autobus přijel, já vyhrabala z kapsy pár drobných a nastoupila. Cesta nebyla tak dlouhá. Zastavil na mé konečná a já vystoupila. Celková cesta mi nezabrala ani hodinu a půl, ale jakmile jsem za sebou zavřela dveře bytu všechno na mě spadlo a já se sesypala. Liv musela zaslechnou můj příchod a nadšeně ke mně přiběhla, když mě však uviděla, jak brečím zkameněla. Šla jsem se převléknou, odlíčit a svalila jsem se za Liv na gauč.

,,Tak mluv." řekla a já začala. Nic jsem nevynechala a citovala jsem slovo po slovu jak to bylo. 

,,No to je síla, dala bych ti radu, ale vidim, že teď o ní nestojíš, takže si ji nechám pro sebe, alespoň do zítra... ale, ale..." řekla, když se podívala na svůj mobil, který jí hlásil nové oznámení.

,,Píše mi Dominik, jestli jsi v pořádku doma." ukázala mi zprávu.

,,Odepiš mu, že jsem dorazila v pořádku domů." poradila jsem jí.

,,Napíšu mu, že jsi dorazila, protože v pořádku teda nejsi." Zprávu odeslala.

,,Chceš jít spát nebo roztáhnu gauč, objednáme pizzu, zapnem film a vytuhnem u toho, jako za starých časů?" 

,,Jako za starých časů." řekla jsem s mírným úsměvem a šla volat do pizzerie.