Objev života /Nik Tendo

17.

Hned po restauraci, která byla dokonalá snad ve všem, dokonalé jídlo, dokonalé prostředí a skoro dokonalá společnost. Skoro, protože pořád chodil na cigáro. Ani chvilku u jídla nebylo ticho, měli jsme si neustále o čem povídat. Řekl mi o jeho rodině, jak když byl v pubertě se nehorázně hádal s rodiči, především s tátou, jak teď už má dobrý vztah s mámou, ale s tátou pořád ani ne. Prý se k sobě chovají slušně, ale odtažitě a nejspíš jim to takhle už vydrží navždy. S jeho mamkou se usmířil, když se v dvaceti odstěhoval. Nejspíš mu pomohlo změnit prostředí a týden nato, co se odstěhoval si spolu sedli, vše probrali a zase si k sobě našli cestu. Člověk z jeho rodiny se kterým má a měl vždycky dobrý vztah je jeho starší brácha, už se ale moc nevídají a to Dominika mrzí.

Já pak mluvila o sobě, hlavně jak jsem začala žít v Německu, protože o mé rodině a dospívání už věděl. Dominik i přes mé protesty zaplatil a teď spolu sedíme v autě a Dominik řídí. 

,,Takže kam nás vezeš?" Zeptala jsem se a u toho koukala z otevřeného okýnka.

,,To je tajný." Zasmál se mému nesouhlasnému výrazu, když se na mě podíval. Chvíli jsme ještě jeli a pak Dominik zastavil u jakési rozhledny na konci Pardubic. 

,,Páni a nerozpadne se to, když na to vlezem?" Nebudu lhát, měla jsem z toho trochu obavy.

,,Nevim, uvidíme." Šel k rozhledně a já za nim zůstala stát s otevřenou pusou.

,,Už nemůžu." Stěžovala jsem si po dost dlouhé době, na to abychom už byli na vrcholu.

,,Jsme tu." Prohlásil vítězně Dominik co šplhal schody přede mnou.

Úchvatně jsem vydechla, když jsem se i já dostala nahoru.

,,Líbí?" Zeptal se Dominik při pohledu na mě. Já koukala zapřená o zábradlí před sebe.

,,Je to nádhera." řekla jsem, stále neschopna odtrhnou svůj pohled od výhledu.

,,Ty jsi nádherná." 

Otočila jsem se na Dominika a koukali jsme si do očí. Nic neříkal ani já ne, pouze se přibližoval a já stále víc zakláněla hlavu, abych nemusela přestat koukat do jeho očí, které mě pohltili víc jak výhled před námi. Zastavil se u mých rtů, jakoby se ptal na svolení a já naše rty spojila.