Úlomky života

Kapitola 4

Grangerová s žádnou sovou nespěchala, ale to nevadilo. Měla jsem dost práce i bez ní. Sama jsem nevěřila, že jsem na to Blaisovi kývla, ale když na mě použil ty svoje štěněčí oči, bylo dost těžké mu něco odmítnout.

„Už jsem řekla, že tě nesnáším?" vyhrkla jsem udýchaně, když se objevil vedle mě, a hltavě do sebe obrátila láhev s vodou.

„Od srpna jenom tak sedmdesátkrát třikrát," zasmál se a zandal mi uvolněný pramen vlasů, který se mi lepil na zpocené čelo, za ucho.

„Až tě příště napadne něco podobně stupidního, běž s tím proboha za někým jiným." Odstrčila jsem jeho pracku, která se zcela nenápadně přesunula na mou tvář a sebrala ze země svoji tašku. Vážně jsem potřebovala sprchu.

„Ale no tak. Potřeboval jsem hvězdu a všichni moc dobře víme, že ty miluješ být v záři reflektorů! Navíc jsem tě viděl, když si byla ještě ve Španělsku. Tvoje představení bylo jednoduše dokonalé."

„Jenže to bylo desetiminutové krátké číslo na bázi neustále stejných pohybů! Ale to tvoje představení trvá tři hodiny, Zabini. Tři hodiny! A ještě ke všemu asi tak u poloviny pozic hrozí, že si zlomím páteř," odfrkla jsem.

„Přestaň se čertit, Pansy. Oba moc dobře víme, že tě to baví. Kdyby ne, zdrhla bys a nechala mě, ať si poradím sám," usmál se na mě a já po něm hodila botu, kterou jsem držela v ruce. Bohužel ji zachytil.

„Ne, kdyby mě to nebavilo a tys nebyl můj kamarád, tak bych tě už dávno proklela," uvedla jsem věci na pravou míru a konečně odkráčela do sprchy.

„Ty to nechceš zpátky?" zakřičel, zrovna když jsem za sebou zavřela dveře a pak už jsem jen uslyšela hlasitý náraz boty do dveří. Ještě štěstí, že se takhle nezachoval k žádné z mých milovaných lebutinek.

***

O patnáct minut později jsem se už konečně cítila zpátky ve své kůži. Sice mě docela dost zabíjely nohy, ale byla jsem si jistá, že to za chvíli přejde. Za těch několik týdnů už si na všechnu tu námahu moje tělo zvyklo. Ze začátku jsem se nedokázala bez lektvaru proti bolesti druhý den ani zvednout z postele, ale čím víc jsem trénovala, tím menší následky jsem pociťovala. Většinou jsem nepotřebovala ani životabudič.

Sebrala jsem piškot ze země, hodila ho do tašky ke zbytku oblečení a pak jsem věnovala nasupený pohled šklebícímu se Blaisovi, který se za tu dobu snad nehnul z místa.

„Co?" zabručela jsem.

„Nic, jen se nemůžu rozhodnout, jestli ti to slušelo víc, když si byla celá udýchaná a zpocená nebo teď, když vypadáš, jako by si vylezla z obálky módního časopisu," pousmál se.

„Vážně nechápu, jak je možné, že sis s těmahle hláškami vůbec kdy vrznul. Ty baletky musí být pitomější, než jsem si myslela," povzdechla jsem si.

„Au. Přímo do srdce, drahá Pansy. Copak ti nikdo neřekl, že slova jsou stejně ostrá jako dýka?"

„A proč myslíš, že je to moje nejoblíbenější zbraň?" usmála jsem se sladce.

Když mi na to nic neodpověděl a jen se na mě díval, jak na zlatého baziliška, zeptala jsem se: „Je nějaký důvod, proč si tu na mě čekal? Teda kromě tvého naprosto marného pokusu dostat mě do postele?"

„Jednou to vyjde!" prohlásil a já jsem se jen uchechtla. Ani o mě neměl skutečný zájem, jen ho štvalo, že jsem proti jeho šarmu imunní. Každému jinému člověku by to nejspíš zničilo přátelství, ale tahle hra byla vlastně základem toho našeho. Navíc vždycky našel způsob, jak se mi pomstít. Třeba tu pitomou baletní hru.

„Ale ne, chtěl jsem se zeptat, jestli můžeš příští středu? Potřeboval bych, aby sis tu čtvrtou scénu zatančila se sboristkami. Něco mi na tom zkrátka nesedí a doufám, že odhalím co, když to uvidím v kontextu."

„Fajn. Ale uslyším jediný hnusný slovo na svoji adresu a..."

„...sešlu na ně Cruciatus sám, Pansy. Neboj se. Ten balet bude hit a nikdo se na tebe ani křivě nepodívá."

„V kolik tu mám být?"

„Stačí, když přijdeš jako obvykle." Jen jsem přikývla a zmizela z tanečního sálu. Měla jsem jedinou podmínku, když jsem na tohle kývla. Žádný pitomý sboristky až do samotného představení, stejně tančili jen na pozadí. A co udělá on? Donutí mě tančit s pitomýma sboristkama. Odfrkla jsem si. Ta zmijozelská sounáležitost byla občas dost na nic. Ale přísahala jsem si, že jestli se něco zvrtne, tak mu vyškrábu oči. A pak mu je uzdravím, abych je mohla vyškrábat zase.

***

Doma jsem ze sebe shodila podpatky a s úlevou padla na postel. Moje šaty z toho určitě nadšené nebudou, ale bylo mi to jedno. Potřebovala jsem se prospat. Aspoň tak hodinku nebo deset. Dnešní trénink byl opravdu šílená zabíračka. A to jsem s tréninkem poloviny aktů ještě ani nezačala. Naštěstí jsem ale teď dopilovávala ty nejtěžší sestavy, takže zbytek už by měl být jednoduší a do vánočního uvedení bych to měla bez problému stihnout.

„Merline, teď ne," zukňučela jsem, když jsem uslyšela klapání zobáku na okno a přitiskla jsem si polštář k obličeji. Chtěla jsem klid a samotu, žádnou otravnou sovu. Ale samozřejmě ta malá mrcha byla neodbytná a neustále ťukala zobákem na okno, dokud jsem to nevzdala a nezvedla se.

„Fajn, co máš tak důležitého?" vyprskla jsem na ni, až chudák málem spadla z parapetu.

„Promiň," zamumlala jsem a než jsem si od ní vzala dopis, podrbala jsem ji za křídlem.

„Dala by sis pamlsek?" jelikož se ani nehnula, usoudila jsem, že ano. Rychle jsem pro jeden došla a nabídla jí ho. Spořádala ho a se zahoukáním, které nejspíš mělo znamenat, že jsem si to u ní vyžehlila, odletěla pryč.

S povzdechem jsem padla zpátky do postele a otevřela dopis.

Parkinsonová,

příští týden budu každý den od devíti do pěti ve své kanceláři na ministerstvu. Až se ti to bude hodit, zastav se a probereme zvyky a zákony španělské společnosti.

H. G.

P. S. Pansy, být tebou, naklusám k Hermioně hned v pondělí. Nepřizná to, ale z těch příprav na příjezd španělské delegace šílí. Opovaž se na ni vykašlat! Draco

Nejspíš jsem to zakřikla. Když jsem na to Grangerový kývla, vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, jak to bude náročné. Jak jsem tu vševědku znala, nebude to jen návštěva na skok. Ale už jsem to nemohla vzít zpátky. Zbývalo mi jen doufat, že je Grangerová tak bystrá, jak se o ní vykládá a její seznámení se španělskými zákony nebude trvat dlouho.