Úlomky života

Kapitola 23

Následující dny se neskutečně vlekly. Pravidelné nacvičování baletu, práce na ministerstvu a Weasley mě tak zaměstnávali, že když mi nezbylo nic z toho, neuvěřitelně jsem se nudila. Jelikož se blížily Vánoce, nechtěla jsem nikoho otravovat a tak jsem trávila dny zavřená v bytě, kde jsem neustále přerovnávala svůj šatník, jelikož nic jiného jsem na práci neměla.

Nuda ale nebyla to nejhorší. Když jsem přišla o všechny způsoby, jak se fyzicky a psychicky zaměstnat, noční můry udeřily v plné míře. Normálně se mi zdály tak jednou dvakrát za měsíc, ale za poslední týden to bylo skoro každou noc a já byla vyčerpaná. Potřebovala jsem něco, co by mi zajistilo příjemné nebo ideálně žádné sny. Potřebovala jsem Weasleyho. Chtěla jsem Weasleyho.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se vyjeveně, když jsem vyšla z ložnice připravená na další ubíjející den a uviděla Weasleyho vycházet z krbu.

„Zátah trval kratší dobu, než jsem předpokládal. Ukázalo se, že je to jen planý poplach a byla to parta čarodějů, kteří objevili mudlovské videohry. Ta černá magie a lidské oběti se ve skutečnosti odehrávaly jen na počítačové obrazovce. Navíc je čtvrtek," prohlásil a usmál se na mě. Já jen stála mezi dveřmi a ze všech sil se snažila k němu nerozběhnout a nevrhnout se mu do náruče.

„Ale jsou Vánoce. To si své rodince prostě jen tak oznámil, že si s nimi nemůžeš užívat sváteční pohodu, protože si musíš jít zašukat?" zeptala jsem se ironicky ve snaze nedat najevo, jak moc jsem ráda, že se objevil.

„Jsi trapná, Pans," oznámil mi, ale ani na chvíli se nepřestal zubit, začínalo mě to děsit. A to nebylo to jediné.

„Pans?" zeptala jsem se podezřívavě.

„Copak, nelíbí se? Parkinsonová mi přijde jako trochu moc dlouhé oslovení na to, abych ti tak říkal čtyři dny v kuse."

„Čtyři dny v kuse?"

„Říkalas, že budeš trávit Vánoce sama," pousmál se.

„To ale rozhodně nebyla pozvánka k tomu, aby ses jen tak objevil v mém bytě a už neodešel," vyprskla jsem. Sice jsem byla ráda, že se objevil, ale rozhodně jsem ho tu nechtěla mít celé Vánoce. Začínala jsem si na jeho přítomnost zvykat, což se mi vůbec nelíbilo. Bála jsem se, co by to mohlo znamenat.

„Možná ne, ale nikdo by neměl trávit Vánoce sám. Ani taková hašteřivá zmije jako ty. Navíc tady na mě aspoň nebude polovina mojí rodiny koukat lítostivými pohledy."

„Víš, že pokud si chtěl jen zmizet od rodiny, mohl si prostě zůstat u sebe v bytě, že ano?" zeptala jsem se.

„Nemohl, protože by mě tam našli. Ale nikoho ani v nejmenším nenapadne hledat mě v tvojí společnosti."

„Nemohl sis prostě najít nějaký zapadlý hotel nebo tak? Nestojím o to mít tě celé Vánoce na krku," zkoušela jsem ještě slabě zaprotestovat, ale bylo to marné. Obzvlášť, když vykročil směrem ke mně s dravým pohledem.

„Dej mi půl hodiny, přesvědčím tě o opaku," zamumlal těsně předtím, než mě políbil.

***

Zmateně jsem zamrkala a posadila se. Nejspíš jsem musela usnout. Nebylo divu vzhledem k tomu, že jsem týden skoro nespala a po Weasleyho přesvědčování mi moc energie nezbylo. Podívala jsem se na budík a zjistila, že je jedna hodina. Zakručelo mi v žaludku. Ani mě to nepřekvapilo, kvůli Weasleymu jsem vynechala snídani. Ne, že by to bylo poprvé. Už od samého začátku jsem kvůli němu vynechávala jídlo, což mi vůbec nebylo podobné.

Přehodila jsem přes sebe tričko, které leželo u postele, a vydala se do kuchyně. Když jsem se k ní blížila, zaslechla jsem hlučení nádobí, ale ještě něco jiného. Pomalou a melodickou píseň. Potichu jsem došla až ke kuchyni a opřela se o futra. Nevím, co mě překvapovalo víc. Jestli Ron, který evidentně něco vařil, nebo jeho hudební nadání.

„Tady jsi, oběd bude za pět minut," usmál se na mě. Jen jsem přikývla a napůl pořád v šoku přešla k malému stolu a posadila.

„Neříkal jsi, že mi hodláš vařit," přerušila jsem konečně ticho mezi námi, když nandával jídlo na talíře.

„Někdo tě nakrmit musí. Potřebuješ energii," mrknul na mě a položil přede mě talíř. Jen jsem nad tím zakroutila očima. Mohla jsem se naštvat, ale proč? Vážně jsem měla hlad.

„Neotrávím se?" neodpustila jsem si otázku, i když bych se na jídlo nejradši hned vrhla. Krůta s bramborovou kaší a hráškem vypadala úžasně a voněla ještě lépe. Ani jsem netušila, kde vlastně vzal krůtu. U mě v kuchyni určitě ne.

„Přidávání jedů do jídla je specialita hadů, ne lvů. Tak už se přestaň na to jídlo podezřívavě dívat a jez," přikázal, když si ke mně přisedl.

„Nebojím se, že bys mi do jídla přidal jed. Jen nevěřím, že si uvařil něco poživatelného. Vsadím se, že ti celá léta Grangerová podstrojovala a ty sis žil jako král."

„Vtipný. Jediný poživatelný, co kdy uvařila, bylo kafe a čaj," zamumlal si pro sebe těsně předtím, než se pustil do jídla, ale já ho moc dobře slyšela.

„Takže slečinka všechno vím a znám neumí vařit, jo?" ušklíbla jsem se a požitkářsky si strčila do úst první sousto. V tu chvíli se mi v puse objevila taková exploze chutí, že nemít ji plnou nejspíš bych zasténala. Pro dobré jídlo jsem měla slabost.

„Pokud si ceníš svého života, nepoužíval bych to proti ní. Nejspíš by ses nedožila rána."

„Podceňuješ mě. Vím, jak se bránit," ukončila jsem náš rozhovor a pak se věnovala jídlu, bylo to opravdu vynikající. Možná, že kdyby tohle mělo být moje poslední jídlo předtím než mě Grangerová zabije, ani bych se nebránila.

***

„Nebylo to špatné," prohlásila jsem, když jsme dojedli.

„A přesně proto jsi měla skoro stejný výraz, jako když máš orgasmus, viď?" poškleboval se mi, zatímco sklízel ze stolu. Jen jsem našpulila rty, dostal mě. Ale neviděla jsem důvod, proč uznávat jeho kvality. Už věděl, že je dobrej v posteli, nebylo nutné jeho ego nafukovat ještě víc.

„Chytej," zavolal a já automaticky nastavila ruce, ve kterých mi skončila čokoládová žabka, kterou sebral, Merlin, ví kde.

„Vážně si myslíš, že budu jíst čokoládu?" zeptala jsem se Weasleyho, který právě myl nádobí. Nechápala jsem, proč prostě nepoužil kouzlo.

„Prostě to sněz, možná pak budeš milejší," podíval se na mě přes rameno.

„Jak dlouho mě znáš? Já nejsem milá," prohlásila jsem, ale čokoládovou žabku jsem přeci jen otevřela. Copak se dalo odolat čokoládě?

„Samozřejmě. Jako kdyby nestačilo, že mě tu hodláš otravovat celé čtyři dny, ještě mi vnucuješ další svoji verzi," odfrkla jsem si, odhodila na stůl kartu, kde se zlatě blyštěl nápis Ron Weasley a frustrovaně se zakousla do žabky. Weasley byl prostě všude.

„Spletl jsem se. I s čokoládou jsi stejně pichlavá jako vždycky," prohlásil a prošel kolem mě. Jestli jsem měla hádat, zmizel do mojí ložnice s tím kufrem, který stál předtím před mým krbem. Nějak jsem nechápala, proč mu to vlastně trpím. Tohle byl můj byt, ale Weasley se tu poslední dobou choval jako doma. To jsem musela zarazit. Ale až zítra. Dneska jsem byla na nějaké delší hádky až příliš unavená.